![Josef Škoda (sochař) Josef Škoda (sochař)](/modules/owlapps_apps/img/errorimg.png)
Josef Václav Škoda (1. května 1901, Česká Skalice – 15. srpna 1949, Maršov u Úpice) byl český sochař. Svým sochařským uměním výrazně přispěl (nejen) k zlepšení a formování kvalitního veřejného prostoru v Hradci Králové, což se stalo důležitým prvkem v éře, kterou je město Hradec Králové nazýváno "Salon republiky."
Josef Škoda, jménem pokřtěný Václav, spatřil světlo světa 1. května 1901 v České Skalici nedaleko Hradce Králové. Byl synem kameníka Václava Škody (1870–1937) a Marie Škodové (?–1903), rozené Hejzlarové. Z tohoto manželství vzešli také další dva potomci, Emilie (1921–1942) a Bohumil (1899–1966). V roce 1903 postihla rodinu velká tragédie – zemřela jeho matka. Otec Václav se poté znovu oženil se sestrou zesnulé matky, Antonií, která se stala starostlivou opatrovnicí dětí a silnou oporou svému manželovi. O rok později se rodina přestěhovala do Hradce Králové, kde se pro Václava Škodu nabízely lepší pracovní příležitosti. Díky své houževnatosti a zručnosti si v hradecké firmě Ježek vydobyl pozici dílovedoucího a získal si dobré renomé. Brzy se mohl osamostatnit, což zajistilo pevný základ pro rodinu. V roce 1910 zakoupil dům s číslem popisným 506 na Slezském předměstí, kde zároveň založil svou kamenosochařskou firmu. Škodova firma se aktivně podílela na tvorbě památníků a reprodukčního sochařství v rámci rozvíjejícího se města.
Josef i Bohumil následovali svého otce a v roce 1921 absolvovali sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kde se specializovali na své budoucí oblasti působnosti. Josef se věnoval sochařskému umění, zatímco Bohumil se stal kameníkem a brzy převzal rodinnou dílnu. Po ukončení školy vstoupil Josef na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval sochařství pod vedením Jana Štursy mezi lety 1921 a 1925. Poté, co úspěšně dokončil studium na AVU, sloužil Josef vojenskou službu u leteckého pluku. V letech 1926 až 1927 rozšířil své znalosti na Uměleckoprůmyslové škole v Praze pod vedením Otto Gutfreunda.
Po ukončení studií se v Praze pokoušel najít vlastní ateliér, avšak neúspěšně. Proto se koncem roku vrátil zpět do Hradce Králové. V tomto východočeském městě měl již rodinný zázemí i kamenosochařskou firmu, což mu poskytovalo ideální podmínky pro jeho budoucí uměleckou činnost. Po návratu navázal kontakt s místní kulturní scénou a vytvořil několik pevných přátelství.
Éra třicátých let byla pro Josefa velmi aktivní. Účastnil se společenského života v Hradci Králové a přispíval svými díly do veřejného prostoru. V roce 1931 se oženil s Olgou Mikanovou (1909–1986), dcerou hudebního vědce a učitele na královéhradeckém dívčím lyceu Jaroslava Mikana, která byla také návrhářkou. Josefova tvorba, zejména drobné sochy zobrazující akt, byla vystavována v místním muzeu (1935), a také hrál klíčovou roli při vzniku Skupiny výtvarných umělců v Hradci Králové.
Rok 1937 znamenal pro Josefa a jeho ženu Olgou velkou radost, kdy se narodila dvojčata, Radan a Olga, která posílila jejich šťastné manželství. Nicméně, tato šťastná období třicátých let byla brzy střídána válečnými strastmi a utrpením. Josef zůstal politicky neangažovaný a věnoval se především volné tvorbě. V roce 1940 pracoval na soše spisovatelky Boženy Němcové, která měla být umístěna před budovou Anglobanky a nahradit pomník Tomáše Garrigue Masaryka. Bohužel, kvůli válečným událostem byla socha Němcové odhalena až pět let po skončení války, tedy rok po autorově smrti.
Po druhé světové válce se seznámil s básníkem Františkem Halasem. Ten jej později pravidelně navštěvoval, když přijížděl do Hradce Králové za spisovatelem Karlem Michlem. Naposledy se setkali ve Škodově ateliéru v květnu 1949. Z tohoto setkání existuje fotografie, později otištěná v novinách.
Josef Václav Škoda zemřel 15. srpna 1949.
Éra první Československé republiky představovala v oblasti sochařství velmi plodné období, během kterého vynikli sochaři Jan Štursa (1880–1925), kteří osobitě rozvíjeli odkaz svého učitele Josefa Václava Myslbeka (1848–1922), a také Otto Gutfreund (1889–1927), který na rozdíl od Štursy absorboval a reflektoval nové evropské trendy. Absolventi jejich ateliérů ve 20. a 30. letech, a dokonce i ve druhé polovině 20. století, byli ovlivněni pracemi těchto učitelů.
Také Josef Škoda ve své tvorbě čerpal z díla zmíněných umělců a osobitě rozvíjel civilistní a neoklasicistní umělecký směr, zejména v meziválečné éře a v 40. letech minulého století. Vytvořil řadu bust, aktů, alegorických plastik, reliéfů a pomníků. Během celé své kariéry se věnoval tematice ženského aktu, což je jedním z nejstarších motivů sochařství. Jeho raná tvorba ze 20. let obsahuje převážně neoklasicistní akty mladých a smyslných žen, což jasně odkazuje na dílo jeho prvního učitele Jana Štursy. Tento směr pokračoval i v průběhu 30. let ve Škodových pracích v mramoru, sádře i bronzu.
Škoda byl také ovlivněn díly francouzských sochařů Augusta Rodina a Émila-Antoina Bourdella, se kterými se mohl seznámit během svých studií a cest po Evropě. Inspirace těmito umělci se projevuje především v jeho aktech a bustách, o nichž v roce 1942 napsal sochař Josef Marek: "Jsou to pravé tváře bojovníků, ne masky, ale živé tváře, jakoby přímo vynesené naráz z víru boje, který ještě rozechvívá jejich rysy."
Vedle drobných plastik a soch se Škoda věnoval i monumentálním zakázkám pro veřejný prostor města Hradce Králové a jeho okolí. V roce 1934 bylo do Jiráskových sadů v Hradci Králové umístěno jeho alegorické sousoší Soutok Labe s Orlicí, znázorňující dvě postavy, muže a ženu, které symbolizují řeky Labe a Orlici. Jejich protáhlé končetiny symbolizují dlouhé cesty vod, které se setkávají v Hradci Králové. Tento monumentální symbol zachycuje intimní chvíli setkání dvou lidí a jejich doteku.
Po vypuknutí druhé světové války se Škoda stáhl do ústraní a věnoval se především tvorbě drobných plastik a soch, ve kterých dokonale zachytil individualitu člověka a jeho vnitřní rozpoložení. Civilistní sochařská díla Otty Gutfreunda ovlivnila Škodu zejména v jeho návrzích pro architekturu a také po skončení druhé světové války, kdy se Škoda věnoval pracím ve stylu socialistického realismu, oslavujícím práci a sounáležitost lidí.
Škodovy realizace na území města Hradec Králové a jeho blízkého okolí byly zpracovány Janem Florentýnem Báchorem a Ladislavem Zikmundem-Lenderem. Texty k jednotlivým dílům jsou uveřejněny na stránkách Královéhradeckého architektonického manuálu a v bakalářské práci Jana Florentýna Báchora.
Škodova tvorba pro veřejný prostor silně souvisí s Hradcem Králové a jeho okolím. Proslavil se zejména díky svým veřejným sochařským projektem, které zahrnovaly nejen pomníky významných osobností české kultury, politiky a historie, ale také alegorické plastiky a památníky věnované dvěma světovým válkám. Škoda rovněž přispěl k sochařské výzdobě architektury v Hradci Králové.
Kromě toho se Škoda věnoval i kabinetní plastice, zejména ztvárňování ženských aktů. Jeho umělecká práce měla pozitivní vliv na veřejný prostor ve východočeské metropoli, kterou obohatil svými díly. Jeho tvorba představuje významný kulturní odkaz minulosti a slouží jako inspirace a záměr k zamyšlení nad smyslem umění pro budoucí generace. Jeho přínos k vytvoření období nazývaného Salon republiky je nepopiratelný.
Owlapps.net - since 2012 - Les chouettes applications du hibou