François Villon (1429/1431 Paříž – 1463 či později) byl francouzský básník. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges (jméno Villon převzal od pařížského kaplana Guillauma de Villon, nejspíš z vděčnosti).

Biografie

Vyrůstal v chudé vesnici, později se jej ale ujal bohatý kněz Guillaume de Villon, který jej poslal na studia na pařížskou Sorbonnu. V roce 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Místo vzdělání nakonec zvolil bohémský způsob života.

Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen (jednalo se o různé souboje, šarvátky v opilosti, atp.) – 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Dopustil se také loupení, výtržnictví, násilných činů a dokonce v roce 1455 i vraždy kněze, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, během čekání na výkon napsal podstatnou část Testamentů. Nakonec byl amnestován, nicméně byl vyhoštěn z Paříže na dobu deseti let a od té doby o něm není nic známo.

Verše psal pod pseudonymem Vaillant. Francouzskou poezii vyvedl ze starých forem a témat. Známé jsou např. jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada.

O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer (na začátku 20. století). Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková (2. polovina 20. století), která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fischerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně. Na motivy jeho života napsali Jan Werich a Jiří Voskovec v roce 1935 hru Balada z hadrů. Hra byla ve své době velice úspěšná, V+W využili Villonovy verše v překladu Otokara Fischera.

Bývá také označován za prvního prokletého básníka a prvního moderního básníka.

Dílo

Ve svém díle mísí vysoký a nízký styl. Vysoký styl obsahuje prvky dvorské poezie, nízký styl má obhroublý až vulgární obsah. Často se setkáme s ironií a výsměchem. Villon se vysmívá společnosti, smrti, a dokonce své vlastní chudobě. Jeho výsměch patří také pastýřské poezii psané šlechtici, jelikož to byla díla pokrytecká – autoři sami žili ve městech v luxusu a o venkově neměli ponětí.

Pro jeho dílo je též charakteristická kontrastnost, například využití renesančních prvků oproti středověkým nebo kontrast cynismu s hlubokým upřímným citem odrážejících se v jeho verších. Tento kontrast je často vyjádřen pomocí oxymór – uměleckého prostředku spojujícího slova, která si navzájem protiřečí.

• Le Lais (Odkaz)
• Závěť (Velký testament)
• Balady v žargonu
• Různé básně (většinou formou villonské balady a ronda)

Ukázka

(obě ukázky přeložil Otokar Fischer)

Balada

Villonská Balada kterou Villon napsal léta Páně 1458 na námět, jejž u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský:

Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím „dobrý večer“, jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí –
srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a „labuť černá je jak havran“ dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.

Čtyřverší

Čtyřverší jež, složiv svou Závěť, napsal Pařížan Villon v pařížském Châteletu, odsouzen k smrti oběšením:

Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší;
ať pozná hlava, oč je zadek těžší.

Odkazy

Reference

Literatura

• Jarmila Loukotková: Navzdory básník zpívá – životopisný román
• Marcel Schwob: François Villon (život básníka)
• John Erskine : Nezbedný mistr balad
• Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 26. díl. V Praze: J. Otto, 1907. 1077 s. cnb000277218. S. 708–709 (autor František Xaver Šalda). Dostupné online

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu François Villon na Wikimedia Commons
• Autor François Villon ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je François Villon
• Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/Villon, François ve Wikizdrojích (anglicky)
• Plné texty děl autora François Villon na projektu Gutenberg (anglicky)

Závěť (nebo též Velký testament) je název díla francouzského spisovatele Françoise Villona. Původní název básnické skladby je Le Lais.

Obsah

Vyznačuje se ironickým pohledem na svět. V díle autor hodnotí a zamýšlí se nad svým pohnutým životem a své hříšné činy omlouvá chudobou a krutým osudem, vzpomíná také na své lásky. Popisuje zřícení starých jistot.

V díle se nacházejí různorodé básně:

1. vysokého stylu (nábožné písně,…)
2. nízkého stylu (pijácké motivy, obhroublé výrazy …)

Dílo by se také dalo označit jako „výsměch době, všem a všemu i jemu samému“. Obsahuje 173 osmiveršových strof vložených do šestnácti balad, dvou písní a tří rondeauxů. Dílo obsahuje mnoho provokací ale i znechucení ze světa. Čtenář se setkává s prostředím hospod i paláců, je také seznámen s pocity společenského vyvrhele.

Villonské balady

Ve sbírce najdeme také tzv. francouzské (villonské) balady. Tato forma balady užívá pouze tři rýmové koncovky, rýmy střídavé či obkročné, ve čtyřech strofách. První až třetí strofa má 7-12 veršů, obvykle poloviční počet veršů (4-6) má čtvrtá strofa, zvaná dozpěv neboli poslání. Beze změny se opakuje refrén balady jako poslední verš každé strofy.

Ukázka

Ach, kdybych já byl studoval
v svém mládí bláznivém, můj Bože,
a na dobré se mravy dal,
teď měl bych dům a měkké lože.
Však způsobné já dítě? Cože?
Já za školu jen chodil, běda.
To slovo bolí jak hrot nože
a skoro dál mi psát už nedá.

Odkazy

Související články

• Le Lais (Odkaz nebo Malý testament)
• Villonská balada
• François Villon

Externí odkazy

• Dílo Závěť (Villon) ve Wikizdrojích

Prokletí básníci je označení francouzských nekonformních básníků poslední třetiny 19. století, poprvé užité Paulem Verlainem ve stejnojmenném eseji roku 1883 (knižně 1884) – viz níže.

Často s nimi bývá spojena představa o užívání drog a alkoholu, zločinnosti, násilí a obecně dekadentním životním stylu spojeném s neúctou k většinové společnosti a jejím pravidlům.

Hlavním znakem tohoto stylu poezie bylo hledat krásu v ošklivosti, psát i o dosud tabuizovaných tématech (příkladem je známá báseň Zdechlina Ch. Baudelaira).

Za prvního prokletého básníka a jeho prototyp je obvykle považován Charles Baudelaire (1821–1867). Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Walt Whitman a Arthur Rimbaud jsou označováni za typické příklady.

Pojem se ale vžil do širšího povědomí až vydáním sbírky Paula Verlaina (1884). Původně se používal pouze jako označení spisovatelů zmíněných v jeho knize (viz níže), ale později se stal jménem pro spisovatele (a umělce obecně), jejichž život a umění byl mimo společnost nebo proti společnosti. Například, básník a vydavatel Pierre Seghers vydal sbírku Poètes maudits d'aujourd'hui: 1946–1970 (Prokletí básníci dneška) v Paříži roku 1972, obsahující díla autorů jako Antonin Artaud, Jean-Pierre Duprey a 10 dalších, z nichž někteří (např. Artaud) se stali posmrtně uznávanými.

Mezi předchůdce prokletých básníků bývá někdy řazen i francouzský renesanční básník François Villon či praotec literárního horroru Edgar Allan Poe.

Prokletí básníci

Prokletí básníci je sbírka Paula Verlaina vydaná roku 1884. (viz výše)

Tato práce je pocta těmto autorům:

• Tristan Corbière
• Arthur Rimbaud
• Stéphane Mallarmé – v 1. vydání sbírky pouze tito tři
• Marceline Desbordes-Valmorová
• Adam Auguste Villiers de l'Isle
• a sám Paul Verlaine – pod pseudonymem Pauvre Lélian

Mezi prokleté básníky se také řadí:

• Charles Cros
• Charles Pierre Baudelaire
• Gérard de Nerval
• Jules Laforgue
• Comte de Lautréamont
• Antonin Artaud
• François Villon

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Poète maudit na anglické Wikipedii.

Literatura

• Charles Baudelaire: Víno samotářovo
• Charles Baudelaire: Květy zla (Les Fleurs du mal)
• Francouzská poezie nové doby, přeložil a vybral K. Čapek

Související články

• Francouzská literatura
• Symbolismus (literatura)
• Dekadence

Externí odkazy

• Malý koutek poezie : Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Desbordes-Valmorová a další
• Charles Baudelaire : stránky věnované životu a dílu Charlese Baudelaira
• stránky věnované prokletým básníkům

Balada z hadrů je 22. divadelní hra autorů Jana Wericha a Jiřího Voskovce s hudbou Jaroslava Ježka, v éře Osvobozeného divadla, i když premiéra této hry byla 28. listopadu 1935 ve Spoutaném divadle, kam se museli přesunout po odchodu z Divadla u Nováků. Režie Jindřich Honzl, hudba Jaroslav Ježek, balet Lotte Goslar, výprava Bedřich Feuerstein, kostýmy František Zelenka. Hra předčila všechny dosavadní úspěchy a dočkala se 245 repríz.

Historie

V roce 1935 jim nabídl filmový magnát Miloš Havel spolupráci. Navrhli zfilmovat svou starší hru Golem. Osvobozené divadlo bylo tedy dobrovolně dvojicí uzavřeno, uzavření divadla bylo uváděno jako projev cenzury či tvůrčí únavy. V+W objížděli po celé léto československou republiku, aby sehnali dostatek finančních prostředků na natočení filmu. Nakonec ale ve filmu vůbec nehráli a figurovali jen jako autoři námětu. V+W poznali, že opuštění divadla U Nováků byla chyba, ale vrátit se tam už nemohli, protože prostor si mezi tím pronajalo operetní divadlo Járy Kohouta. Nakonec našli útočiště v sálku Rokoko v paláci Lucerna a přejmenovali se na Spoutané divadlo. Finanční situace a menší jeviště je donutilo zeštíhlit provoz, zmenšit umělecký soubor (někteří protagonisté OD získali angažmá v operetě Járy Kohouta). Změny pocítil i Jaroslav Ježek v zeštíhleném orchestru a divadlo se muselo obejít i bez baletu. Místo Jenčíkových girls najali německou tanečnici Lotte Goslar, která v Baladě z hadrů tancovala sólová čísla. Balada z hadrů byla první premiérou v nových podmínkách. Nicméně obrovský úspěch hry o životě Françoise Villona jim umožnil se vrátit zpátky do Divadla u Nováků.

Osoby a obsazení

Prolog

Osoby hry

Ve hře měla samostatné taneční výstupy německá tanečnice Lotte Goslar. Jednotlivé výstupy nesly názvy: Kráska odhalí svou strašnou tvář, Anděl strážný rozmlouvá s hříšníkem, Čistokrevný jelen, Fillede de Joie – opilý monolog stárnoucí pouliční holky o ztracených řemeslných svodech, Básníkova slova (v kostýmu Francoise Villona).

Děj

Hra je koncipována formou divadlo na divadle. Ve staré cihelně nocují vyděděnci společnosti – prostitutka Kateřina, žebračka a několik nezaměstnaných. Stěžují si navzájem na svou bídu. Občas je navštíví chudý student, který má rád verše francouzského básníka Francoise Villona, jejichž přednesem vylepšuje beznadějnou atmosféru cihelny. Jednoho dne k nim zavítá chudý herec, který nosí ve své brašně divadelní kostýmy a díky nim si mohou zahrát příběh básníka Villona v Paříži v roce 1455, kdy se odehrává hlavní děj Balady z hadrů. V Paříži se zpívá protikrálovská básnička „Hej, pane králi!“, kterou napsal právě Villon a která je zakázaná pod přísným trestem. Purkmistr potřebuje záminku, aby mohl Villona zatknout a chce k tomu zneužít Kateřinu, do které je Villon zamilovaný. Ta s plánem souhlasí, ale Kateřina purkmistra podvede. Její bratranec Filip potřebuje peníze, a tak purkmistra ve spaní okradou. Filip, kromě peněz, ukradne i vzácný pohár. Kateřina vzbudí purkmistra a namluví mu, že ho okradl Francois Villon, a že je potřeba zloděje zatknout. Purkmistr vyběhne v noční košili do města, kde ho zadrží antoušek Georges na pranýři s ponocným Jehanem, kteří si zrovna zpívají Villonovu písničku. Rozzlobený purkmistr nakonec skončí jako záletník na pranýři místo Georgese. V hospodě hraje Villon kostky s bratrancem Filipem. Do hry se zapojí antoušek a ponocný a obehrají Filipa o všechny peníze i o ukradený pohár. Když Villon uvidí purkmistrův pohár, všechno mu dojde – tedy částečně – protože Kateřinu stále miluje. Policejní prefekt, který na příkaz purkmistra prohledává město a hledá zloděje poháru, úplatně zabaví všechny peníze a nechá Villona utéct. Později Filip shodí Villona z mostu do studené vody, což on sice přežije, ale v horečkách blouzní a uteče ke Kateřině, kde uvidí pohár, který měl u sebe před pádem do vody. Teprve teď mu dojde i Kateřinina role v celém komplotu. Začne se s Filipem prát a Filip ho řízne do tváře. V zápalu boje Villon Filipa zabije a purkmistr má konečně záminku, aby mohl Villona před spoustou lidi popravit. Villon získal pověst zloděje a zabijáka, je tak vyobcován do společnosti lidské spodiny. Jeho největší vina spočívala v tom, že se narodil jako básník, jenž svou buřičskou řečí dokázal šlehat panstvo na nejcitlivější místa. A jsme zpátky v přítomnosti. Přichází hlídač, který nechával chudáky v cihelně tajně přespávat a zděsí se, když uvidí mrtvolu... Tady hra končí, všichni hlídači vysvětlí, že si jen zahráli divadlo o básníkovi Villonovi.

Hudba ze hry

Ve hře zazní písně Hej pane králi, Potopa, Svět na ruby, Tři košile děda Nezamysla, Proti větru.

Nahrávky

Některé písně a orchestrální skladby byly v prosinci 1935 a v říjnu 1936 zaznamenány na gramofonové desky firmy Ultraphon:

1. Hej, pane králi, Jaroslav Ježek / Voskovec a Werich
2. Svět naruby, Jaroslav Ježek, orchestrální verze, diriguje Marco Baben
3. Potopa, Jaroslav Ježek / Voskovec a Werich
4. Red Hot Poker, Jaroslav Ježek, orchestrální skladba, diriguje Marco Baben
5. Svět naruby, Jaroslav Ježek / Voskovec a Werich

Pozdější uvedení

Baladu z hadrů uvedlo Divadlo ABC znovu v roce 1957 s Janem Werichem a Miroslavem Horníčkem místo Jiřího Voskovce, který v té době už žil v USA. Dále hráli Gustav Heverle, Václav Trégl, Lubomír Kostelka, Jiřina Bohdalová, Stella Zázvorková a Elena Hálková. Jednu z repríz v roce 1960 natočila Československá televize v režii Miroslava Zachaty.

Odkazy

Reference

Literatura

• VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Balada z hadrů : divadlo o prokletém básníkovi v 15 obrazech. Praha: Fr. Borový, 1936. 91 s. 
• VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Hry Osvobozeného divadla. I. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1956. 527 s. 

Akrostich [akrostych] (dříve také akrostych, z řeckého akrostichon, složeniny z akros, „krajní“ a stichos, „verš“) je báseň, v níž počáteční písmena, slabiky nebo slova každého verše nebo sloky tvoří slovo, jméno nebo větu, které se také mohou nazývat „akrostich“.

Častým obsahem akrostichu je jméno adresáta básně nebo básníka samotného, v hebrejsky psané biblické poezii se často vyskytují akrostichy, které nevytvářejí žádnou větu, ale pouze sledují pořadí písmen hebrejské abecedy (viz např. Kniha nářků).

Na počátku měl akrostich pravděpodobně magický význam. Nejstarší známé akrostichy se datují do doby Nikandrovy. Řecká a latinská tradice psaní akrostichů (viz Plautus, Commodianus a další) pokračovala i ve středověku (Boccaccio). Akrostichem poslední doby, který i na krátký čas získal pozornost médií, byl vzkaz Arnolda Schwarzeneggera z října 2009 směřovaný členům státního zasedání, jehož úvodní písmena dávala vzkaz „Fuck You“.

Analogicky k akrostichu existuje také mezostich, v němž tvoří souvislý text sloupec písmen uprostřed verše, telestich (text tvoří poslední písmena veršů, nikoli první) a nejkomplikovanější akroteleuton, ve kterém první písmena veršů čtena odshora dolů a poslední písmena veršů čtená odspoda nahoru tvoří totéž slovo. Techniku podobnou telestichu využil také François Villon v básni Balada pro milou, v níž všechny verše končí na písmeno r.

Jako akrostické se označují některé pasáže Bible, kdy jednotlivé verše (nebo jejich menší části či naopak celé odstavce) začínají postupně jednotlivými písmeny hebrejské abecedy (více či méně dokonale a kompletně).

Příklady

Vše vystaráno! Nebojím se psot!
Jsme stejné ráže. Dvojice jsme slot.
Lehká a pasák. Špinavý jsme rod.
Lne rovný k rovné. Jako u těch vran.
Och, tahle špína! Špína je nám vhod.
Nás život vypliv. Plijem na život
zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan.

(François Villon: Balada o tlusté Margot, závěr, přeložil Otokar Fischer - za pozornost stojí, že akrostich básníkova příjmení je zdůrazněn kapitalizací, a také v akrostichu tradičně přípustná záměna příliš obtížného písmene I za v češtině častější J, podobně jako záměna U za V. Proslulým příkladem je akrostich v závěrečném sonetu Věnce sonetů romantického slovinského básníka France Prešerena:

Akrostichy psal také anglický dramatik Ben Jonson:

(Volpone aneb Lišák)

Trochu jinak vypadá akrostich spojený s telestichem (což je akroteleuton) v Weinerově Mezopotamii, protože v tomto případě tvoří jej nikoli jednotlivá písmena, nýbrž celé slabiky. Akrostich byl oblíbenou formou maďarského renesančního básníka Valentína Balaši. Rovněž středověký polský básník Władysław z Gielniowa psal latinsky akrostichy.

Akrostich pro Wikipedii

Pozn. Tato báseň v čtyřstopém daktylu byla věnována projektu Wikipedie.

Odkazy

Poznámky

Reference

Související články

• Akronym

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu akrostich na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo akrostich ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Akrostichon v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích

Testament může označovat:

• synonymum slova závěť
• Testament (hudební skupina)
• Testament (film)
• Testament (počítačová hra)
• Závěť (Villon), též Velký testament (Le Testament) – dílo Françoise Villona

Externí odkazy

• Slovníkové heslo testament ve Wikislovníku

Gustav Francl (28. ledna 1920, Praha – 6. ledna 2019 Praha ) byl český novinář, filmový kritik a překladatel z francouzštiny, španělštiny a z angličtiny.

Biografie

Vystudoval na Universitě Karlově romanistiku a srovnávací literatury, byl žákem prof. Václava Černého, titul PhDr. získal v roce 1970. Pracoval jako praktikant v Topičově knihkupectví a knihkupec v Cyrilo-metodějském nakladatelství a knihkupectví a v Orbisu, od roku 1951 byl kulturním redaktorem v Lidové demokracii. Zemřel 6. ledna 2019.

Překladatelská činnost

Těžištěm jeho práce je jeho překladatelská činnost, v jeho překladech vyšly převážně básnické texty autorů, jako byli Jean de La Fontaine, Guillaume Apollinaire, Gustave Flaubert, Victor Hugo, Jean Racine, Pierre de Ronsard, Louise Labéová, François Villon, Václav Lucemburský či Jan od Kříže. K jeho nejvýznamnějším překladům patří úplné básnické dílo Paula Verlaina. Jazyk jeho překladů je čtivý, místy až hovorový, někdy využívá asonance místo rýmů. Své překlady z francouzštiny sestavil do rozsáhlé antologie francouzské poesie Galský kohout zpívá (Vyšehrad, 2009), která je pokládána za jeho životní dílo a která byla velmi dobře přijata.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Gustav Francl
• Gustav Francl v Databázi knih

Aleš Pohorský (* 28. dubna 1953, Praha) je český romanista, literární historik, vysokoškolský pedagog a překladatel z francouzštiny a do francouzštiny.

Život

Narodil se roku 1953 v Praze. Jeho otec, Miloš Pohorský, byl rovněž literární historikem. Po maturitě roku 1971 začal studovat francouzštinu, češtinu a později i dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1974–1975 absolvoval jednoleté studium na prestižní École normale supérieure v Paříži. Roku 1977 se stal asistentem v Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd a roku 1978 získal titul PhDr. za práci Rutebeuf a jeho význam ve středověkém básnictví. V letech 1982–1983 absolvoval vědecký pracovní pobyt na Ecole Normale Supérieure.

Roku 1984 se stal kandidátem věd za práci Guillaume Apollinaire – dobrodružství a řád básnického vidění reality. V tom samém roce se stal vědeckým pracovníkem v Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd, roku 1990 odborným asistentem na katedře romanistiky (nyní Ústav románských studií) Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Roku 1997 získal titul docenta obhajobou habilitační práce Prokletí poezie a od roku 2000 je ředitelem Ústavu.

Zabývá se francouzskou literaturou (především středověkou) a překládá poezii a prózu z francouzštiny do češtiny, ale také z češtiny do francouzštiny (například Vančura, Fuks, Hrabal, Skácel, Holub, Mikulášek, Wernisch, Orten a další). Jako hostující profesor přednášel v Paříži na École normale supérieure a na École pratique des hautes études. Napsal celou řadu studii a doslovů týkajících se francouzské literatury. Roku 2013 obdržel od Ministerstva školství Francouzské republiky titul Rytíř Řádu akademických palem (Chevalier dans l’Ordre des Palmes académiques), vyznamenání za zásluhy ve vzdělání, vědě a kultuře.

V lednu 2024 byl odsouzen za krádež 26 cenných knih z knihovny Filozofické fakulty Univerzity Karlovy k peněžitému trestu 100 tisíc korun.

Dílo

Vlastní práce

• Guillaume Apollinaire: Dobrodružství a řád básnického vidění reality. Praha: Ústav pro českou a světovou literaturu 1985.
• Pásmo. in Poetika české meziválečné literatury. Praha: Československý spisovatel 1987.
• Prokletí básnící. Praha: Garamond 2000.
• Jarry a Apollinaire. in Alfred Jarry a česká kultura. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta 2008.
• Apollinairův důvěrný deník in. Guillaume Apollinaire: Deník, Praha: Akropolis 2013.
• Apollinairovo Pásmo a sedmero českých překladů. in Naše Francie (francouzská poezie v českých překladech a ilustracích 20. století). Praha: Památník národního písemnictví 2018.

Sestavené antologie

• 1985 – Arthur Rimbaud: Doušek jedu.
• 1987 – François Villon: Šibeničník.
• 1990 – MaXimuM poezie (antologie současné francouzské poezie).

Překlady

• 1977 – Nicolas Boileau: Umění básnické. in: O umění básnickém a dramatickém.
• 1977 – Pierre Corneille: Druhá rozprava o tragédii a prostředcích, jak ji pojednat podle pravděpodobnosti a nutnosti. in: O umění básnickém a dramatickém.
• 1977 – Pierre Corneille: Třetí rozprava o třech jednotách děje, času, místa. in: O umění básnickém a dramatickém.
• 1981 – Guillaume Apollinaire: Hudebník ze Saint-Merry, spolupřekladatel.
• 1982 – Luis Buñuel: Do posledního dechu, společně s Renatou Pohorskou.
• 1987 – Pierre Petitfils: Verlaine.
• 1990 – MaXimuM poezie (antologie současné francouzské poezie).
• 2000 – Arthur Rimbaud: Sezóna v pekle; Iluminace
• 2001 – Jean Favier: François Villon.
• 2004 – Arthur Rimbaud: Sezóna v pekle; Iluminace; Dopisy vidoucího.
• 2011 – François René de Chateaubriand: Paměti ze záhrobí.
• 2015 – Marcel Beaujard: Odstíny mlhy.
• 2020 – Emmanuel de Las Cases: Memoriál ze Svaté Heleny.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Aleš Pohorský
• doc. PhDr. Aleš Pohorský, CSc. – Ústav románských studií FFUK
• Aleš Pohorský v informačním systému abART
• Aleš Pohorský v Databázi knih