Mezinárodní unie socialistické mládeže (anglicky International union of Socialists Youth; IUSY) je sdružením socialistických a sociálně demokratických mládežnických organizací z více než 100 zemí světa. IUSY je považována mládežnickou organizací Socialistické internacionály (SI), a však v současnosti IUSY žádným způsobem s SI nespolupracuje.

Jedinou členskou organizací z České republiky jsou Mladí sociální demokraté.

Historie

24. srpna 1907 bylo ve Stuttgartu v rámci Mezinárodního kongresu socialistů, založeno Mezinárodního sdružení socialistických organizací mládeže. Prvním předsedou byl zvolen Karl Liebknecht.

Rozkol v dělnickém hnutí v důsledku první světové války se také týkal zčásti mládežnických organizací. V roce 1919 byla ve Berlíně založena Internacionála komunistické mládeže, jejíž sídlo se později přesunulo do Moskvy. Po první světové válce vedení IUSY sídlilo v Berlíně. Po uchopení moci nacisty v Německu ve 30. letech organizace v letech 1936–1938 sídlila v Československu v Praze v Karlíně na Palackého třídě 24 (dnešní Křížíkova).

Po skončení 2. světové války, se 30. září 1946 v Paříži konalo setkání delegátů z 22 mládežnických organizací, Mezinárodní unie socialistické mládeže (IUSY). V roce 1954 zvolením Nath Pai, stanul v čele organizace poprvé zástupce neevropské organizace. V roce 1993  získala Mezinárodní unie socialistické mládeže jako mezinárodní mládežnická nezisková organizace s zvláštní poradní status v hospodářské a sociální Radě organizace Spojených Národů.

Členské organizace

Africký výbor

• Angola | Juventude do Partido Movimiento Por la Liberación de Angola | řádné členství
• Benin | Jeunesse du Parti Social Démocrate | řádné členství
• Burkina Faso | Jeunesse du Parti pour la Démocratie et le Progrès/ Parti Socialiste | řádné členství
• Burkina Faso | Union Nationale des Jeunes du Mouvement du Peuple Pour le Progrès | řádné členství
• Kapverdy | Juventude do Partido Africano de Independência do Cabo Verde | řádné členství
• Středoafrická republika | Movement for the Liberation of Central African Youth | pozorovatelské členství
• Čad | Mouvement Du 03 Fevrier/ Parti Ibniste | pozorovatelské členství
• Rovníková Guinea | Juventud de Convergencia Para la Democracia Social | řádné členství
• Gambie | Youth of United Democratic Party | pozorovatelské členství
• Ghana | NDC Youth League | řádné členství
• Keňa | The Labour Party of Kenya Youth Congress | pozorovatelské členství
• Mali | Jeunesse ADEMA/ Parti Africaine pour la Solidarité et la Justice | řádné členství
• Mali | Union des Jeunesses du Rassemblement Pour le Mali | řádné členství
• Maroko | Jeunesse Ittihadia | řádné členství
• Niger | Organisation de la Jeunesse Tarayya | řádné členství
• Senegal | Mouvement Nationale des Jeunesses Socialistes | řádné členství
• Svazijsko | Swaziland Youth Congress | řádné členství
• Tanzanie | Chama Cha Mapinduzi Youth League | řádné členství
• Togo | Convention Démocratique des Peuples Africains | řádné členství
• Tunisko | Jeunesse Social Democrate | řádné členství
• Uganda | Young Democrats | řádné členství
• Západní Sahara | Unión de Juventudes de Saguía el Hamra y Río de Oro | řádné členství
• Západní Sahara | Unión de Estudiantes de Saguía El-Hamra y Río de Oro | pozorovatelské členství
• Zimbabwe | The Movement for Democratic Change Youth Assembly | pozorovatelské členství

Americký výbor

• Argentina | Franja Morada | řádné členství
• Argentina | Juventud Socialista | řádné členství
• Bolívie | Juventud Movimiento al Socialismo | pozorovatelské členství
• Bolívie | Juventud Movimiento sin Miedo | řádné členství
• Brazílie | Juventude Socialista – Partido Democrático Trabalhista | řádné členství
• Kanada | New Democratic Youth of Canada | řádné členství
• Chile | Jóvenes Por la Democracia | řádné členství
• Chile | Juventud Radical Socialdemócrata | řádné členství
• Chile | Juventud Socialista | řádné členství
• Kolumbie | Juventud Liberales de Colombia | řádné členství
• Kostarika | Juventud Liberacionista | řádné členství
• Dominikánská republika | Juventud Revolucionaria Moderna | řádné členství
• Honduras | Juventud Pinuista | řádné členství
• Jamajka | People’s National Party Youth | řádné členství
• Mexiko | Juventud del Partido de la Revolución Democrática | řádné členství
• Panama | Frente de la Juventud del Partido Revolucionario Democrático | řádné členství
• Paraguay | Juventud Revolucionaria Febrerista | řádné členství
• Paraguay | Juventud Pais Solidario | řádné členství
• Uruguay | Juventud Nuevo Espacio | řádné členství
• Uruguay | Juventudes Socialistas de Uruguay | řádné členství
• USA | Young Democratic Socialists | řádné členství
• Venezuela | Juventud del Movimiento al Socialismo | řádné členství

Asijsko-pacifický výbor

• Bhútán | Youth Organization of Bhutan | řádné členství
• Filipíny | AKBAYAN Citizens’ Action Party Youth | řádné členství
• Filipíny | Student Council Alliance of Philippines | řádné členství
• Indie | Young Voters Party | pozorovatelské členství
• Indonésie | Pergerakan Indonesia | řádné členství
• Japonsko | Social Democratic Party Youth Bureau | řádné členství
• Malajsie | Democratic Action Party Socialist Youth | řádné členství
• Mongolsko | Mongolian Democratic Socialist Youth Union | řádné členství
• Myanmar | All Burma Students League | pozorovatelské členství
• Myanmar | Democratic Party for a New Society | řádné členství
• Nepál | Nepal Students Union | řádné členství
• Nepál | Nepal Tarun Dal | řádné členství
• Nový Zéland | New Zealand Young Labour | řádné členství
• Tchaj-wan | Taiwan Labour Front | pozorovatelské členství
• Thajsko | Young Progressive for Social Democracy Movement | řádné členství
• Tibet | Tibetan Youth Congress | pozorovatelské členství
• Východní Timor | Youth and Students Organization of Timor – Leste | pozorovatelské členství

Evropský výbor

• Albánie | Forum Eurosocialist Youth | řádné členství
• Albánie | Social Democratic Youth | řádné členství
• Albánie | Youth Movement for Integration | řádné členství
• Arménie | Armenian Youth Federation | řádné členství
• Bělorusko | Young Social Democrats – Maladaya Hramada | řádné členství
• Belgie (Vlámsko) | Jongsocialisten | řádné členství
• Belgie (Valonsko) | Mouvement des Jeunes Socialistes | řádné členství
• Bosna a Hercegovina | Social Democratic Youth Forum (SDP of BiH) | řádné členství
• Bulharsko | Bulgarian Socialist Party Youth Union | řádné členství
• Bulharsko | European Left Youth Alternative | řádné členství
• Černá Hora | Social Democratic Youth | řádné členství
• Černá Hora | Democratic Party of Socialists of Montenegro Youth Council | řádné členství
• Česko | Mladí sociální demokraté | řádné členství
• Dánsko | Social Democratic Youth of Denmark | řádné členství
• Estonsko | Estonian Social Democratic Youth | řádné členství
• Faerské ostrovy | Social Democratic Youth of Faroe Islands | řádné členství
• Finsko | Social Democratic Students | řádné členství
• Finsko | Social Democratic Youth | řádné členství
• Kypr | AGONAS Youth | pozorovatelské členství
• Kypr | EDEK Youth | řádné členství
• Kypr | CTP Youth | pozorovatelské členství
• Chorvatsko | Croatian Social Democratic Youth | řádné členství
• Francie | Mouvement des Jeunes Socialistes | řádné členství
• Gruzie | Young Socialists of Georgia | řádné členství
• Gruzie | Georgian Dream Youth  | pozorovatelské členství
• Grónsko | Siumut Youth | řádné členství
• Island | Samband Ungra Jafnadarmanna | řádné členství
• Irsko | Irish Labour Youth | řádné členství
• Itálie | Federazione dei Giovani Socialisti | řádné členství
• Itálie | Giovani Democratici | řádné členství
• Litva | Lithuanian Social Democratic Youth Union | řádné členství
• Lucembursko | Jeunesses Socialistes Luxembourgeoises | řádné členství
• Maďarsko | Societas – New Movement | řádné členství
• Malta | Labour Youth Forum | řádné členství
• Moldavsko | Democratic Youth | řádné členství
• Německo | JungsozialistInnen in der SPD | řádné členství
• Německo | Sozialistische Jugend Deutschlands – Die Falken | řádné členství
• Nizozemsko | Jonge Socialisten in de Partij van de Arbeid | řádné členství
• Norsko | Norwegian Labour Youth | řádné členství
• Polsko | Union of Young Social Democrats | řádné členství
• Portugalsko | Juventude Socialista | řádné členství
• Rakousko | Sozialistische Jugend Österreich | řádné členství
• Rakousko | Verband Sozialistischer StudentInnen Österreichs | řádné členství
• Řecko | Panhellenic Socialist Movement – PASOK Youth | řádné členství
• Rumunsko | Social Democratic Youth of Romania | řádné členství
• Severní Makedonie | Social Democratic Youth | řádné členství
• Spojené království | Labour Students | řádné členství
• Spojené království | Young Labour | řádné členství
• Spojené království (Severní Irsko) | Social Democratic Labour Party | pozorovatelské členství
• Srbsko | Democratic Youth | řádné členství
• Srbsko (Vojvodina) | Social Democratic Youth League of Vojvodina | pozorovatelské členství
• Srbsko | Social Democratic Youth in Social Democratic Union | řádné členství
• Slovensko | Mladí sociální demokrati | řádné členství
• Slovinsko | Mladi Forum | řádné členství
• Španělsko (Katalánsko) | Juventut Socialista de Catalunya | řádné členství
• Španělsko | Juventudes Socialistas de España | řádné členství
• Švédsko | Social Democratic Students | řádné členství
• Švédsko | Social Democratic Youth | řádné členství
• Švýcarsko | Schweizerische JungsozialistInnen | řádné členství
• Turecko | Republican People’s Party Youth | pozorovatelské členství
• Turecko | Democratic Gen | řádné členství
• Ukrajina | Social Democratic Perspective | pozorovatelské členství
• Ukrajina | Socialist Youth Union | řádné členství

Středomořský výbor

• Kypr | AGONAS Youth | pozorovatelské členství
• Kypr | EDEK Youth | řádné členství
• Kypr | CTP Youth | pozorovatelské členství
• Francie | Mouvement des Jeunes Socialistes | řádné členství
• Írán | Democratic Youth Union of Iranian Kurdistan | řádné členství
• Írán | Democratic Students Union of Iranian Kurdistan | pozorovatelské členství
• Irák | Kurdish Youth and Freedom Organisation | řádné členství
• Irák | Kurdistan Studens Association | řádné členství
• Izrael | Labour Young Leadership | řádné členství
• Izrael | Young Meretz Yachad | řádné členství
• Itálie | Federazione dei Giovani Socialisti | řádné členství
• Itálie | Giovani Democratici | řádné členství
• Libanon | Progressive Youth Organisation | řádné členství
• Malta | Labour Youth Forum | řádné členství
• Maroko | Jeunesse Ittihadia | řádné členství
• Palestina | Fateh Youth | řádné členství
• Palestina | General Union of Palestine Students | pozorovatelské členství
• Palestina | The Palestinian National Initiative Youth | řádné členství
• Portugalsko | Juventude Socialista | řádné členství
• Španělsko (Katalánsko) | Juventut Socialista de Catalunya | řádné členství
• Španělsko | Juventudes Socialistas de España | řádné členství
• Tunisko | Jeunesse Social Democrate | řádné členství
• Západní Sahara | Unión de Juventudes de Saguía el Hamra y Río de Oro | řádné členství
• Západní Sahara | Unión de Estudiantes de Saguía El-Hamra y Río de Oro | pozorovatelské členství

Bývalí předsedové IUSY

• 1946 Bob Molenaara Byla (Nizozemsko)
• 1948 Peter Strasser (Rakousko)
• 1954 Nath Pai (Indie)
• 1960 Ťij Nyunt (Barma)
• 1966 Wilbert Perera (Ceylon)
• 1969 Luis A. Carello (Argentina)
• 1971 Rafael Albuquerque (Dominikánská Republika)
• 1973 Luis Ayala (Chile)
• 1975 Jerry Svensson (Švédsko)
• 1977 Alejandro Montesino (Chile)
• 1979 Hilary Barnard (Velká Británie)
• 1981 Milton Colindres (El Salvador)
• 1983 Kirsten Jensen (Dánsko)
• 1985 Joan Calabuig (Španělsko)
• 1989 Sven Eric Söder (Švédsko)
• 1991 Roger Hällhag (Švédsko)
• 1995 Nicola Zingaretti (Itálie)
• 1997 Umberto Gentiloni (Itálie)
• 1999 Álvaro Elizalde (Chile)
• 2004 Fikile Mbalula (Jižní Afrika)
• 2008 Jacinda Ardern. (Nový Zéland)
• 2010 Viviana Piñeiro (Uruguay)

Kongresy IUSY

Světové kongresy se konají každé dva roky. Na kongresu je voleno nové předsednictvo organizace. V letech mezi kongresy se koná zasedání Světová rady).

• 1946 Paříž (Francie)
• 1948 lev (německé organizace Jusos, SJD – Die Falken a SDS)
• 1951 Hamburk (Německo)
• 1954 Kodaň (Dánsko)
• 1957 Řím (Itálie)
• 1960 Vídeň (Rakousko)
• 1963 Oslo (Norsko)
• 1966 Vídeň (Rakousko)
• 1969 Řím (Itálie)
• 1973 Malta
• 1975 Brusel (Belgie)
• 1977 Stuttgart (Německo)
• 1979 Frankfurt nad mohanem (Německo)
• 1981 Vídeň (Rakousko)
• 1983 Jørlunde (Dánsko)
• 1985 Sevilla (Španělsko)
• 1987 Brusel (Belgie)
• 1989 Bommersvik (Švédsko)
• 1991 Seč (Československo)
• 1993 Montevideo
• 1995 Modena (Itálie)
• 1997 Lillehammer (Norsko)
• 1999 Hamburg (Německo)
• 2001 Johannesburg (Jihoafrická republika)
• 2004 Budapešť (Maďarsko)
• 2006 Esbjerg (Dánsko)
• 2008 Santo Domingo
• 2010 Bommersvik (Švédsko)
• 2012 Asunción (Paraguay)
• 2014 Kodaň (Dánsko)
• 2016 Tirana (Albánie)
• 2018 Bečići (Černá Hora)

Mezinárodní setkání mládeže

Velká mezinárodní setkání mládeže, kterých se účastnilo až 50 000 mladých lidí (1929 ve Vídni) vždy byly zásadními událostmi IUSY. V roce 1952, se na tuto tradici navázal s IUSY-Camp ve Vídni. V této tradici se pokračuje s přestávkou v sedmdesátých letech až do dnes, kdy se pravidelně konají IUSY Festivaly.

• 1952 IUSY Camp Vídeň (Rakousko)
• 1954, IUSY Camp Liege (Belgie)
• 1956, IUSY Camp Tampere (Finsko)
• 1959, IUSY Camp Berlín (Německo)
• 1962, IUSY Camp Kodani (Dánsko)
• 1965 IUSY Camp Karmel (Izrael)
• 1968 IUSY Camp Vierhouten (Nizozemsko)
• 1974 IUSY Camp Attersee (Rakousko)
• 1977 Mezinárodní setkání socialistické mládeže ve Stuttgartu (Německo)
• 1981 Mezinárodní setkání socialistické mládeže ve Vídni (Rakousko)
• 1985 IUSY Festival Lucembursko
• 1987 IUSY Festival ve Valencii
• 1993 IUSY Festival Porto
• 1996 IUSY Festival Bonn (Německo)
• 2000 IUSY Festival Malmö
• 2003 IUSY Festival v Kamena Vourla (Řecko)
• 2006 IUSY Festival Alicante (Španělsko)
• 2007 IUSY100 v Berlíně (Německo)
• 2009, IUSY Festival Zánka, Maďarsko
• 2011 IUSY Festivalu v Rakousku
• 2013 Workers Youth Festival v Dortmundu (Německo)
• 2014 IUSY Festival Malta
• 2017 IUSY Festival Jalë (Albánie)

Partnerské organizace

• Socialistická internacionála (SI)
• Socialist International Women (SIW)
• Mladí evropští socialisté (YES)
• Party of European Socialists (PES)
• Global Progressive Forum (GPF) – http://www.globalprogressiveforum.org/
• Global Progressive Youth Forum (GPYF) – http://www.globalprogressiveforum.org/
• International Falcon Movement – Socialist Educational International (IFM-SEI)
• SOLIDAR
• Advisory Council on Youth in the Council of Europe – http://www.coe.int/t/dg4/youth/Coe_youth/Advisory%20Council/Advisory_Council_on_Youth.asp
• International Coordination Meeting of Youth Organisations (ICMYO)
• European Youth Forum (YFJ)
• Iberoamerican Youth Organisation – http://www.oij.org/
• Pan African Youth Union (PYU)

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku International Union of Socialist Youth na německé Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mezinárodní unie socialistické mládeže na Wikimedia Commons
• Oficiální Stránky IUSY
• Stránky IUSY Světový Festival 2011
• 100 let IUSY
• Zdroje v rozvoji socialistické internacionály (1907-1919). in: Mezinárodní Sdružení Socialistických organizací mládeže 1907-1919
• Mladí lidé na celém světě v červené Vídeň, 18. Července, 1929, BF archiv

Chile [čile], plným názvem Chilská republika (španělsky República de Chile), je přímořský stát ležící v jihozápadní části Jižní Ameriky při pobřeží Tichého oceánu. Na severu sousedí s Peru a Bolívií, takřka celé své východní hranice sdílí s Argentinou. Podle odhadů v roce 2020 mělo 19 116 209 obyvatel, z nichž velká část žije především ve střední části země. Hlavním městem je Santiago de Chile a úředním jazykem je španělština. Země je mimo jiné unikátní svým geografickým profilem – ačkoliv měří v průměru 144 kilometrů na šířku, celkově dosahuje od nejsevernějšího do nejjižnější bodu 4 329 kilometrů. Kromě hlavní části země patří pod chilskou správu i několik ostrovních území v Tichém oceánu, především Velikonoční ostrov. Geograficky se Chile dělí na čtyři části – Andy na východě, úzké pobřeží spolu s Pobřežním pohořím na západě a uprostřed mezi oběma horskými pásy vklíněnou nížinu.

Před příchodem Evropanů žily v zemi původní indiánské kmeny, například Mapučové, zvaní též Araukáni. Na severu se prosazovali rovněž Inkové. Od 16. století započala španělská kolonizace, v roce 1818 byla na Španělsku vyhlášena nezávislost. Přes dílčí vnitropolitické i zahraničněpolitické problémy se Chile s omezenými úspěchy v 19. a v první polovině 20. století rozvíjelo. V roce 1970 se ujal vlády socialista Salvador Allende, jehož pokusům o znárodnění hospodářství zabránila během puče roku 1973 armáda. Ta nastolila autoritářský režim pod vedením Augusta Pinocheta, který v zemi vládl až do roku 1990, kdy bylo v zemi obnoveno demokratické zřízení.

Chilská ekonomika se dynamicky rozvíjí a je jednou z nejúspěšnějších v rámci Jižní Ameriky. Země je prakticky samostatná co se týče zemědělské produkce, také je zároveň jedním z největších světových vývozců mědi. Naopak některé suroviny nezbytné pro energetiku i průmysl, zejména ropa a zemní plyn, se musí dovážet. Špatný stav infrastruktury řeší vláda spoluprací s privátním sektorem. Státním zřízením je Chile prezidentskou republikou, od března 2022 zastává post prezidenta Gabriel Boric z levicové koalice stran Apruebo Dignidad. V rámci zahraničních vztahů nadále přetrvávají problémy s Peru a Bolívií, obecně je Chile široce zapojeno do mezinárodního společenství a účastní se široké škály mezinárodních sdružení regionálního i globálního charakteru.

Etymologie

Jméno země pochází z původního domorodého názvu chilli, který měl znamenat „studený, zima“, případně „tam, kde končí země“. Další význam slova, pocházející z kečuánského jazyka, znamenal „to nejlepší z nějaké věci“, kterým mohli označovat tuto oblast Inkové. Po svém příchodu Španělé označovali dnešní chilské území jako Nová Extremadura. Název Chile se původně omezoval jen na centrální oblasti soudobého chilského státu, ale postupně se toto domorodé jméno prosadilo na úkor španělského názvu jako označení celé země.

Historie

Nejstarší dějiny Chile

Podle některých archeologických nálezů se nejstarší lidská osídlení v Chile nalézala v oblastech pobřeží, ale rovněž i v poušti Atacama, už před 33 000 lety. Spolehlivější archeologické nálezy však pochází z doby před 13 000 lety, kdy se jednalo o osídlení v oblasti dnešního Valdivia. Podobně jako v sousedním Peru byly první lidské komunity orientovány na lov ryb nebo na lov a sběr a obývaly hlavně oblasti kolem řek. S nástupem zemědělství začaly žít usedle. Mezi léty 500 až 1000 n. l. se do Chile šířily vlivy peruánské kultury civilizace Tiahuanaco, která do Chile uvedla například pěstování brambor, fazolí, paprik a bavlny. V oblastech centrálního údolí a na jihu Chile žili Mapučové, zvaní též Araukáni, kteří se věnovali především lovu, ale také zemědělství. Jejich původ není známý. Dále na jihu žili také další etnické skupiny (Chonos, Alacafunes, Yagenes nebo Onas). Kolem roku 1470 začali Inkové ze severu připojovat severní oblasti dnešního Chile. V jižnějších oblastech se ale setkali s odporem ze strany Araukánů a jejich vliv zde byl jenom slabý.

Koloniální období mezi roky 1500–1800

Španělé se o území dnešního Chile začali intenzivněji zajímat na počátku 16. století. Diego de Almagro, jeden z členů Pizarrovy výpravy do Peru, se jako první zaměřil právě na objevení a dobytí jižních oblastí incké říše označovaných Španěly jako Nueva Toledo. Jeho výprava, přestože přišla poprvé do kontaktu s oblastmi dnešního Chile, nebyla příliš úspěšná. Dalším objevitelem a conquistadorem Chile se stal Pedro de Valdivia, pověřený Pizarrem v roce 1540 dobytím a kolonizací všech oblastí Nueva Toledo. Valvidia založil město Santiago de la Nueva Extramadura (1541) a zahájil postupnou kolonizaci dnešního Chile. V roce 1550 se u řeky Bío-Bío střetl s vojskem Araukánů a porazil je. Nicméně ani tato porážka neznamenala konec odporu Araukánů, kteří se španělské kolonizaci houževnatě bránili po více než 300 let. Tak jako jinde ve španělské Americe byla i koloniální společnost v Chile rozdělena podle kastovně-rasového principu. Nejpočetnější skupiny společnosti tvořili takzvaní mesticové, míšenci mezi Evropany a místními domorodci. Privilegovanou skupinou byli Španělé a kreolové, čistokrevní potomci evropských přistěhovalců. Také Chile podléhalo centralizované správě španělské říše a bylo spravováno pomocí několika instancí. Generální kapitanát Chile oficiálně podléhal místokrálovství Peru se sídlem v Limě, ale v mnoha ohledech byl na něm nezávislý (od roku 1789 pak oficiálně). Podobně jako v dalších španělských koloniích i v Chile sehrávala významnou kulturní, politickou a ekonomickou roli římskokatolická církev. Od 17. století se chilské koloniální hospodářství věnovalo exportu loje a hovězích kůží. Většina ekonomiky se orientovala na výměnu s Peru, popřípadě s Buenos Aires a také Asií, kam Chilané exportovali především měď, zlato a stříbro výměnou za hedvábí a koření.

Nezávislost Chile

Na začátku 19. století se také v chilském prostředí ocitala španělská koloniální moc v krizi. Revoluce ve Spojených státech a ve Francii, stejně jako dění v samotném Španělsku podkopávaly tradiční základy, na kterých koloniální moc stála. Chilské elity se v roce 1808 postavily nejprve na stranu krále Ferdinanda VII. Později v zemi sílily snahy o zisk větší autonomie, která by znamenala, že španělská nadvláda by měla spíše formální charakter. Spor o podobu autonomie rozděloval chilskou elitu na takzvané royalisty a vlastence a vyústil ve vleklou válku za nezávislost mezi roky 1811 až 1826. Mezi vůdci vlastenců vynikl zvláště liberálně smýšlející Bernardo O'Higgins, který stanul v roce 1817 v čele prozatímní vlády (jako director supremo), v roce 1818 oficiálně vyhlásil chilskou nezávislost a následně porazil armádu chilských royalistů u Maipó. Jeho vláda byla nakonec v roce 1823 svržena a O'Higgins byl nucen odejít do exilu.

Samostatné Chile v 19. století

Nový stát stál od počátku před problémem vnitřní konsolidace a udržení, popřípadě rozšíření svého území v konfrontaci s především severními sousedy Peru a Bolívii. Aristokrat Diego Portales ve 30. letech 19. století významně ovlivnil uspořádání nového státu v duchu konzervativních hodnot s důrazem na řád a silnou exekutivu. Tyto principy byly potom zabudovány do nové chilské ústavy z roku 1833. V rámci postupné konsolidace nového státu na chilské politické scéně vznikaly politické strany. Politické spektrum zahrnovalo liberály a konzervativce. Sousední Peru a Bolívie uzavřely v roce 1836 konfederaci a spory mezi konfederací a Chile vyústily ve válku, která skončila v roce 1839 ve prospěch Chile. Válka se rovněž pozitivně odrazila na vnitřní soudržnosti země. V roce 1865 Chile jako spojenec Peru vyhlásilo válku Španělsku, které zabralo peruánské ostrovy a odmítalo uznat nezávislost Peru. Konflikt skončil porážkou Španělska. V letech 1841 až 1861 byl politický vývoj země charakterizován silnými prezidenty, kteří se významně podíleli na dalším budování národního státu. V roce 1842 byla zahájena další kolonizace země včetně podpory osídlování imigranty z Evropy, jež měla významný dopad na demografii i ekonomiku Chile. Značné úsilí bylo věnováno podpoře vzdělávání a ekonomického rozvoje země, například v oblasti bankovnictví a zemědělské výroby. V polovině 19. století se chilské hospodářství stabilizovalo. Chile představovalo zemi s výraznou exportní závislostí a tendencemi k monokulturám, tedy výrobě nebo pěstování jedné převládající suroviny. Do 80. let 19. století se řadilo k největším producentům mědi. Po roce 1879 ji postupně nahrazoval ledek. Kromě toho Chile vyváželo ještě také obilí.

Starší územní spory mezi Chile, Peru a Bolívii vyústily v letech 1879–1883 v další válku mezi koalicí Peru a Bolívie s Chile, které ve válce zvítězilo. Díky tomu Chile získalo významné území na severu země, kde vzápětí začalo ve velkém množství těžit ledek. Bolívie ztratila v jejím důsledku svůj departement Litoral a tím tak přístup k moři. V roce 1891 vypukla v Chile občanská válka, způsobená vnitřními politickými spory mezi tehdejším prezidentem José Manuelem Balmacedou a parlamentem. Problémy vzbuzovaly jednak Balmacedovy snahy o oslabení vlivu britského kapitálu v zemi (ten například kontroloval 84 % veškeré produkce ledku), ale především některé jeho autoritářské tendence. V důsledku Balmacedova pádu se Chile dostalo do období politické nadvlády parlamentu, silných politických stran a slabých prezidentů.

Chile v prvních letech 20. století

V prvních dvou desetiletích 20. století byl vnitropolitický vývoj Chile ovlivněn zdlouhavou krizí portalesovského uspořádání. Po první světové válce klesla významně poptávka po chilském ledku a Chile se muselo postupně přeorientovat zejména na těžbu mědi. Země se potýkala s rostoucími sociálními problémy, nezaměstnaností, chudobou a hospodářskou závislostí. Klíčovou otázkou byla také v Chile pozemková reforma, která by ukončila nerovnoměrnou distribuci a neefektivní využití zemědělské půdy. Během 20. let se sociální problémy a jejich řešení spolu s nutností ústavní reformy staly jednou z hlavních politických otázek. V době prvního mandátu Artura Alessandriho (v úřadě 1920–1925 a 1932–1938) se spor mezi prezidentem a silným parlamentem vyostřil. Zdlouhavé spory o státní rozpočet vedly k vojenským pučům v letech 1924 a 1925. Alessandrimu se nakonec v roce 1925 podařilo prosadit novou ústavu a omezit přílišnou moc parlamentu a politických stran. Druhý Alessandriho kabinet z třicátých let se zaměřil na prorůstovou hospodářskou politiku a zavedení některých sociálních zákonů.

Chile v letech 1938–1970

V letech 1938–1952 vládla Chile Radikální strana. V roce 1937 vznikla koalice (Frente Popular), ve které byli vedle radikálů také liberálové, demokraté a komunisté. Její prezidenti se zaměřili na řešení sociálních a hospodářských problémů, vzdělávání, výstavbu nových bytů a podobně. Když v roce 1946 vstoupili komunisté do vládního kabinetu, vzbudilo to antikomunistické reakce, v důsledku čehož museli z vlády odejít hned v roce 1947. Zákon o ochraně demokracie z roku 1948 komunistickou stranu na několik let zakázal. Řada jejích představitelů, jako například básník Pablo Neruda, odešla do exilu. Na počátku 50. let 20. století vládla v Chile rozjitřená politická a sociální situace. Zemi tížila především vysoká inflace (80% v roce 1955). Demonstrace a stávky byly na pořadu dne.

Vládě prezidenta Alessandriho (v úřadě 1958–1964), syna Artura Alessandriho, se podařilo dostat inflaci pod kontrolu. Nicméně na programu dne byla otázka agrární reformy, která by nově přerozdělila půdu ve prospěch většího počtu obyvatelstva, umožnila její efektivní využití, pomohla vyřešit problém chudoby a zastavila prohlubující se závislost Chile na dovozu potravin ze zahraničí. Reformě oponovali především velcí vlastníci půdy (latifundisté). Zákon z roku 1962 proto rozdělil jen část zemědělské půdy těm rolníkům, kteří na ní pracovali. Alessandri se také musel vypořádat s následky Velkého chilského zemětřesení, které roku 1960 zasáhlo jih země a je dosud nejsilnějším registrovaným zemětřesením vůbec.

Křesťanský demokrat Eduardo Frei Montalva (v úřadě 1964–1970) se pod heslem Todo tiene que cambiar (Všechno se musí změnit) zaměřil na zlepšování platů ve veřejné sféře i na řešení problémů v chudinských čtvrtích (callampas). Vláda investovala do bydlení, vzdělání, hygieny, zdravotnictví a potírání negramotnosti. Frei se také odhodlal k pokračování v pozemkové reformě. V roce 1967 byla státem vyvlastněna opuštěná nebo špatně obdělávaná půda, včetně zavlažovaných pozemků nad 80 hektarů, přičemž stát vyplatil bývalým vlastníkům odškodné.

Allendeho Chile a nástup vojenské junty (1970–1973)

V roce 1970 byl do prezidentského úřadu zvolen socialista Salvador Allende Gossens (v úřadě 1970–1973) s programem, v rámci něhož chtěl nový prezident zavést v Chile nenásilně socialismus. Jeho zvolení do úřadu vyvolalo obavy mezi podnikateli, latifundisty, mezi některými rolníky a také v USA, obávajících se další socialistické revoluce na západní hemisféře. Allendeho vláda začala realizovat hospodářský program, který byl založen na znárodňování nerostného bohatství a dolů, řady dalších podniků, zvyšování platů, zmrazení cen základních potravin a nebo na dalším přerozdělování půdy v rámci pozemkové reformy. Tato hospodářská politika se ukázala i přes počáteční dobré výsledky jako neúspěšná. Z Chile unikal kapitál a devizové rezervy, vláda vydávala nekryté emise bankovek, země nebyla schopna sama vyprodukovat dostatek konzumního zboží, byla stále závislejší na dovozu a potýkala se s nedostatkem zboží. Jako problém se ukázal rovněž nedostatek domácích specialistů, který by například v případě důlního průmyslu, jenž byl po desetiletí vlastněn především americkými a britskými firmami, udržel efektivitu těžby a zaručoval zisky. Chilská společnost se značně polarizovala. Levicoví radikálové se uchylovali k teroristickým útokům a násilí. Prezident Allende ztrácel podporu i v rámci své strany a v parlamentu, v některých případech se uchyloval k neústavním krokům. Zemi vysilovaly četné stávky, pouliční násilí a teroristické útoky. Výsledkem marxistických experimentů byl kolaps ekonomiky, vzrůst nezaměstnanosti, nedostatek zboží i potravin, zavedení přídělového systému, občanské nepokoje a růst násilí v zemi. V roce 1973 Allende vyhlásil výjimečný stav. Inflace v 1972 dosáhla 140 %, situace se rychle zhoršovala, meziroční inflace v srpnu 1973 přesáhla 300 %, v říjnu dosahovala 1000 %. V zemi se schylovalo k občanské válce. Dne 11. září 1973 byl v Chile proveden vojenský puč pod vedením generála Augusta Pinocheta a generálů G. Leigha, J. Toribio Meriny a C. Mendozy. Tato junta zavedla v Chile s podporou USA vojenskou diktaturu s režimem politického autoritářství a ekonomiky volného trhu.

Dosavadní prezident Allende si při puči podle posledního vyšetřování vzal život, jak v roce 2011 potvrdil chilský soud.

Vláda vojenské junty 1973–1989

V situaci kolabující ekonomiky, nedostatku potravin, vzrůstajícího násilí a teroristických útoků levicových radikálů provedla armáda pod velením jejího vrchního velitele Augusta Pinocheta v roce 1973 státní převrat. Armádní junta rozpustila v září 1973 parlament, převzala veškeré exekutivní a legislativní pravomoci a zrušila ústavu z roku 1925. Její vůdce Pinochet vládl pomocí dekretů. V zemi byla zakázána politická opozice. Během roku 1974 Pinochet koncentroval veškerou politickou moc ve svých rukou a stal se prezidentem republiky, vrchním velitelem pozemního vojska a tzv. Nejvyšší hlavou národa (Jefe Supremo de la Nación). Až v roce 1980 Chile dostalo novou ústavu zavádějící systém Pinochetovy „kontrolované“ demokracie, která prodlužovala prezidentské období na osm let.

Od roku 1975 začal Pinochetův režim ekonomickou, politickou a sociální transformaci Chile podle principů navržených neoliberální chicagskou školou. Augusto Pinochet, za výrazné ekonomické a vojenské podpory USA, udělal ze země ostrov ekonomické stability, v jinak problémy zmítaném sektoru zemí jako Argentina či Brazílie, což platilo ještě 30 let po převratu. Někdy se tomu, co nastalo po spuštění ekonomických reforem, říkalo "ekonomický zázrak Chile". Pinochet přilákal zahraniční investory, rozvolnil trh a pomocí řady liberálních opatření podpořil domácí podnikání a znovu tak nastartoval chilskou ekonomiku. Po počátečních problémech se zvýšil HDP, v zemi stoupla životní úroveň, snížila se dětská úmrtnost, prodloužil se věk dožití, zlepšila se zdravotní péče, snížily se daně, výdaje státu klesly o 25 %, střední vrstva dramaticky zvýšila svůj přístup ke konzumnímu zboží a zvýšila se nabídka bytů pro chudší sociální skupiny. Carlos Fortín, ministr v Allendeho vládě svržené Pinochetem, nazval hospodářskou politiku Pinochetovy vlády „šokovou terapií“. Jednalo se podle něj hlavně o škrty vládních výdajů, snižování fiskálního deficitu a rozsáhlou privatizaci. Dočasně došlo i ke snížení inflace, přílivu zahraničních investic do Chile a růstu vývozních možností.

Hospodářský a společenský přínos Pinochetovy politiky však není jednoznačný, neboť prováděná hospodářská opatření vedla k nárůstu sociální nerovnosti, ba přímo ke zhoršování sociální situace v zemi. Během tzv. ekonomických reforem výrazně narostla nezaměstnanost. Po nástupu Pinocheta k moci také došlo ke dvěma výrazným ekonomickým propadům. Nejprve chilská monetární a fiskální politika ve snaze eliminovat nevyrovnanou ekonomiku způsobila krizi v roce 1975 a pokles HDP o 12,9 %. Vedle dopadů restriktivní politiky a krize v polovině sedmdesátých let byla nezaměstnanost navýšena propouštěním pracovníků z veřejného sektoru, kteří do něj přišli za Allendeho vlády. Postupné snižování nezaměstnanosti po odeznění recese bylo zastaveno na začátku osmdesátých let mezinárodní krize způsobená apreciací dolaru a devalvací měn rozvojových zemí včetně Chile. V roce 1982 klesl chilský HDP o 14 % a nezaměstnanost vzrostla na 20 %. Ještě dva roky poté nebyla ekonomická situace Chile příznivá, reálné mzdy byly nejnižší za deset let. Nezaměstnanost na míru z doby před Pinochetovou vládou klesla až na konci osmdesátých let, už po roce 1984 však začala obnova ekonomiky a úspěšné období.

Pinochet diktaturu označoval za nutnou, vzhledem k „násilným snahám levice o destabilizaci země“ a podle některých názorů „směřoval zemi k demokracii, poté, co pomine nebezpečí levicové diktatury, podporované SSSR a Kubou“. V roce 1978 souhlasilo v referendu 78,6 % voličů s pokračováním Pinochetovy vlády a tehdejším směřováním země.

Ve druhé polovině 80. let 20. století se Pinochetův režim musel potýkat s rostoucím občanským odporem. Pinochetovi odpůrci tvrdí, že jeho reformy vedly ke zvýhodňování bohatých Chilanů proti nižším sociálním vrstvám. To vyvolalo vlnu protivládních protestů, které vojenská junta krvavě potlačovala. Vojáci dokonce některé demonstranty polévali benzínem a zapalovali.

V roce 1980 byla schválena nová ústava, ve které bylo postulováno další prezidentské referendum v roce 1988 a oznámen návrat k demokratickému politickému zřízení v roce 1990. Na konci 80. let došlo v Chile k politickému uvolňování, které dalo politický prostor demokratické opozici. V roce 1988 bylo uspořádáno oznámené referendum o setrvání Augusta Pinocheta ve funkci prezidenta, při němž 54,6 % Chilanů hlasovalo proti Pinochetovi a pouze 43 % pro něj. Výsledek referenda vedl k odstoupení Pinocheta jako kandidáta do nových voleb. V řádných prezidentských volbách v prosinci 1989 byl prezidentem zvolen křesťanský demokrat Patricio Aylwin Azócar. Nicméně Pinochet zůstal na vlivném postu vrchního velitele armády až do roku 1998, kdy získal doživotně křeslo v chilském senátu, což mu bylo zajištěno ústavním dodatkem z roku 1980. Patricio Aylwin ponechal v platnosti hospodářská opatření Pinochetovy vlády a vládu Pinocheta shrnul slovy: „Brutální, ale účinná.“

Pinochetovi zastánci vyzdvihují jeho zásluhy za odvrácení hrozby vlády komunistů, boj proti radikálním levicovým teroristickým skupinám a prosazení politiky volného trhu, což vedlo k ekonomickému růstu v zemi, který pokračoval až do 90. let 20. století. Jeho odpůrci jej obviňují ze zničení chilské demokracie, prosazování politiky represivního státu a metod, jakými se vypořádal s radikální levicovou opozicí.

Souhrnná zpráva tzv. Rettigovy komise, vytvořené z Pinochetových odpůrců i stoupenců pod oficiálním názvem Národní komise pravdy a usmíření, z roku 1990 uvádí počet zabitých za Pinochetova režimu na 2 279 lidí. Z toho bylo 146 osob odsouzeno válečným tribunálem k trestu smrti, 131 osob zemřelo během střetů při demonstracích, 101 osob bylo zastřeleno při pokusech o útěk, 39 osob zemřelo během přestřelek a 90 osob bylo zabito soukromými stoupenci režimu. Dále je zjištěno 815 dalších úmrtí a 957 zmizelých lidí. Následná vyšetřování komisemi zřízenými prezidentem Ricardem Lagosem i jeho nástupkyní Michelle Bacheletovou odhalila v letech 2004 a 2011 další případy. Celkový počet obětí perzekuce uznaný v roce 2011 vládou prezidenta Sebastiána Piñery činí 40 018 osob, z toho 3 065 zabitých nebo násilně zmizelých pod záštitou operace Kondor. Další desetitisíce lidí režim krutě mučil ve svých věznicích.

Podle zprávy Alana Angella, který byl chilskou ambasádou v Londýně za svou pomoc uprchlíkům z Chile označen za údajného komunistu, si Chilská vojenská junta při převratu počínala s neobvyklou brutalitou. Počet mrtvých podle odhadů se pohybuje mezi 3 000 až 30 000 – přesné číslo není známo. Během prvních šesti měsíců Pinochetovy vlády se ve vězení ocitlo kolem 80 000 lidí. Na pořadu dne byly popravy, mučení, neoprávněné věznění a mizení lidí. Hlavní oporou nového režimu se stala DINA (Dirección de Inteligencia Nacional), koordinační centrála tajných služeb zodpovědná přímo prezidentovi Augustu Pinochetovi.

Od 50. let 20. století působila na území Chile baptistická sekta německých emigrantů, která se usídlila v tzv. Colonia Dignidad na jihu země. Tam docházelo k sektářskému násilí a v období 1973–1990 také k mučení politických protivníků prezidenta Pinocheta. Osobou vládnoucí v tomto sídlišti byl Chilan německého původu Paul Schäfer. Dále byli v osadě sexuálně zneužívány děti a nezletilí, mj. samotným Schäferem. Teprve 24. května 2006 byl Schäfer ve městě Parral odsouzen ke 20 letům vězení a peněžní pokutě ve výši 770 milionů chilských peso (v přepočtu 1,22 milionu eur) ve prospěch jedenácti postižených obětí. Bylo mu prokázáno pohlavní zneužívání 25 dětí, převážně chlapců.

Chile od roku 1990

První demokratická vláda Patricia Aylwina (v úřadě 1990–1994) měla před sebou náročný úkol zachovat politický konsensus včetně vyvážených vztahů mezi civilní vládou a armádou, udržet hospodářský růst, ale pokusit se řešit sociální problémy zanechané minulým režimem a konečně adresovat palčivou otázku potlačování lidských práv za Pinochetova režimu. V oblasti ekonomiky vláda navázala na předchozí vývoj s tím, že kladla důraz na růst s rovností a provedla některé korekce neoliberálního modelu. V otázce vyrovnání se s nedávnou minulostí nebyla úspěšná. Dohoda o přechodu k demokracii z roku 1989 uznávala legitimitu pinochetovské ústavy a institucí, což dávalo poměrně malý prostor pro vyrovnání s minulostí. Mimo to si generál Pinochet do roku 1998 podržel post velitele pozemních vojsk. Komise pravdy a usmíření (1991) zdokumentovala více než 2 000 případů zabitých a kritizovala například soudnictví za jeho spolupráci s režimem. V letech 1998–2006 byl generál Pinochet opakovaně obviněn a držen v domácím vězení v souvislosti s různými zločiny junty, ale do jeho smrti (2006) nebyla vina prokázána. Minulost zůstává dodnes bolestivým tématem chilské společnosti. Aylwinovým nástupcem byl zvolen další křesťanský demokrat Eduardo Frei Ruiz-Tagle (v úřadě 1994–2000), jehož vláda provedla ústavní reformu a mezi jiným se snažila směřovat přebytky chilského rozpočtu do oblasti zdravotnictví a školství.

V letech 2000 až 2010 nastoupili prezidenti ze socialistické strany Ricardo Lagos Escobar (v úřadě 2000–2006) a jako první žena ve funkci Michelle Bachelet Jeria (v úřadě 2006–2010). Lagosova vláda prosadila vedle sociálních reforem reformy zdravotnictví a také reformu pinochetovské ústavy. Vláda Michelle Bachelet se věnovala například zlepšení postavení žen a dětí a zmírnění dopadů hospodářské recese. Roku 2010 byl prezidentem zvolen Sebastian Piñera Echenique jako první středopravý prezident po 52 letech. Nová administrativa se musela v prvním roce potýkat s následky zemětřesení v Chile a se situací kolem 33 horníků uvězněných v dole. V prosinci roku 2013 byla prezidentkou pro období 2014–2018 znovuzvolena Michelle Bacheletová, když se ziskem 62 % hlasů porazila v druhém kole volby Evelyn Mattheiovou. V prosinci 2017 vyhrál volby Sebastián Piñera, který se úřadu ujal v březnu 2018. Za jeho funkční období došlo k největším protestům v zemi od návratu k demokracii, kdy byl v některých městech vyhlášen zákaz vycházení. V listopadu 2019 byla v důsledků demonstrací oznámena dohoda o vytvoření nové ústavy, která nahradí ústavu z roku 1980. Mezi 4. červencem 2021 a 4. červencem 2022 byl dokončen návrh nové ústavy, který byl předložen k ratifikaci s povinným hlasováním. Hlasování se zúčastnilo 86 % obyvatel, kteří navrhovanou formu ústavy s 61,87 % odmítli.

V roce 2022 se předsednictví země ujal levicový Gabriel Boric, který musel v prvních měsících mandátu čelit násilím ve venkovských oblastech, migrační krizi v severní části a nejvyšší inflaci za posledních 30 let.

Státní symboly

Vlajka

Chilská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se dvěma vodorovnými pruhy, bílým a červeným. U žerdi je modré karé (o šířce bílého pruhu) s bílou pěticípou hvězdou.

Znak

Chilský státní znak tvoří modro-červený, zlatě lemovaný, horizontálně dělený štít, se stříbrnou pěticípou hvězdou uprostřed. Na štítu je péřová čelenka v národních barvách (modro-bílo-červená). Štítonoši jsou andský jelen a kondor, oba korunovaní zlatými korunkami. Pod štítem je zlatá ozdoba, přes kterou je položena stříbrná stuha se španělským heslem POR LA RAZŌN O LA FUERZA (česky Rozumem nebo silou).

Hymna

Chilská hymna je píseň Himno Nacional de Chile (česky Národní hymna Chile), také známá jako Canción Nacional či Puro, Chile. Hudbu složil v roce 1827 katalánský skladatel Ramon Carnicer. V historii se několikrát měnil text i kompletní aranžmá. Největší změna textu byla provedena po pádu diktatury Augusta Pinocheta.

Geografie

Chilský stát se rozkládá v jihozápadní části Jižní Ameriky, v regionu Cono Sur. Většinu jeho hranic tvoří pacifické pobřeží na západě a vysoké hřebeny And na východě (tzv. Kontinentální Chile). Profil chilského území je unikátní zejména v porovnání jeho délky od severu k jihu, která měří 4 329 kilometrů, se šířkou dosahující od západu na východ v průměru 144 kilometrů. Součástí Chile je rovněž Velikonoční ostrov zvaný v tamějším domorodém jazyce Rapa Nui. Celková rozloha je 756 626 km². Země sousedí s Peru a Bolívií na severu, na východě pak s Argentinou. Chilská vláda si rovněž nárokuje část antarktického území (tzv. Chilské antarktické území), čítajícího 1 250 000 km².

Povrch Chile je velmi rozmanitý a členitý. Od severu na jih probíhají zemí čtyři pásma – pás And na východě, Pobřežní pohoří na západě, mezi nimi vklíněná nížina a úzký pás pobřeží mezi východním pohořím a Tichým oceánem. Andské pohoří tvoří téměř celou hranici s Argentinou. V severních částech Chile dosahují Andy až 6500 metrů nad mořem, v těchto oblastech tak bývá celoroční sněhová pokrývka. Nejvyšší horou je Ojos del Salado, měřící 6 885 metrů. Zhruba od 34°30' jižní šířky se vyskytuje v andském pásu množství vyhaslých i činných sopek. Za 42° jižní šířky se Andy směrem do Patagonie postupně snižují. Oproti vysokým Andám Pobřežní pohoří, oddělující prostřední nížinu od Tichého oceánu, téměř nepřesahují výšku 2 000 metrů. Vedle náhorní plošiny Altiplano, která sem částečně zasahuje, vévodí severním částem prostřední nížiny poušť Atacama, jedno z nejsušších a nejneúrodnějších míst na Zemi. Směrem na jih poušť ustupuje a objevují se první řidší lesní porosty. Od údolí řeky Aconcaguy začíná Centrální údolí (Valle Central), nejúrodnější oblast Chile s mírným podnebím, kde žijí tři čtvrtiny chilské populace. Tuto oblast ohraničuje z jihu řeka Bío-Bío. Za ní se rozprostírá krajina, jíž dominují husté jehličnaté lesy a četná jezera. Nejjižnější část země spadá do oblasti Patagonie a je tvořená stovkami ostrovů, průlivů a fjordů.. V Patagonských Andách se nacházejí rozlehlá zaledněná území – Jihopatagonské ledovcové pole a Severopatagonské ledovcové pole. Velkou část Patagonie tvoří souostroví Ohňová země, jehož hlavní ostrov Isla Grande de Tierra del Fuego je největším jihoamerickým ostrovem. Co se týče pobřeží na západě, převažují zde strmé útesy, takže Chile má k dispozici jen málo dobrých přirozených přístavů.

K pěstování plodin se využívá přibližně 4,05 % půdy. Rozsáhlá deforestace a důlní aktivity způsobují úbytek přirozených zdrojů. Další velký problém představuje znečištění ovzduší z průmyslových podniků a vozidel. Rovněž nedostatečná kanalizace vede k znečištění vodních zdrojů. Na druhou stranu se chilská vláda zavázala významně snížit do roku 2020 produkci skleníkových plynů. O ochranu přírodního bohatství země se stará státní organizace Conaf, národní parky a rezervace pod její správou dnes představují téměř 20 % chilského území. Určité nebezpečí souvisí s tektonickou aktivitou v chilské oblasti. Vedle více než tří tuctů aktivních sopek bylo během 20. století zaznamenáno na 30 000 zemětřesení, z toho více než 50 způsobilo vážné škody. Poslední rozsáhlé zemětřesení zasáhlo Chile v únoru 2010.

Vzhledem ke geografickému profilu Chile jsou jeho řeky většinou velmi krátké a jejich charakter značně závisí na podnebném pásu, v němž se nacházejí. Na severu jsou zásobeny letními dešti z plošiny Altiplano, jejich průtok je ale tak malý, že se většinou vsáknou do půdy nebo vypaří. Pouze jediná řeka protéká celou oblastí a ústí do Tichého oceánu. Tou je Loa, se svými 440 km zároveň nejdelší vodní tok na chilském území. V centrálním Chile mají řeky trvalejší charakter, což je způsobeno častějšími silnými dešti a táním sněhové pokrývky, která se nashromáždí v Andách během zimního období trvajícího přibližně od května do srpna. Na jih od řeky Bio-Bío jsou řeky udržovány pravidelnými dešti, které částečně polevují během letních měsíců, zvláště v období od prosince do března. Rovněž se zde nachází množství jezer, jež jsou vítaným cílem turistů. V oblasti Patagonie a Ohňové země se o dostatečný tok starají časté intenzivní deště a sněhové bouře. Velká část chilských řek není splavná, ale jsou hojně užívané pro stavbu vodních elektráren.

Fauna a flóra

Jedním z nejběžnějších chilských zvířat jsou lamy a alpaky, což je dáno zejména faktem, že v dobách před kolonizací představovaly jediné zástupce domestikovaných býložravců v oblasti. Významným představitelem druhu divokých lam je vikuňa. Z hlodavců se v Chile vyskytuje například činčila či osmák degu. Mezi další chilskou faunu patří především puma americká a drobní jelínci pudu a huemul. Z ptáků žijí v Chile například kondoři, nelétaví nandu, kolibříci, v národních parcích se vyskytují plameňáci. Na jihu jsou rozsáhlé populace tučňáků, spolu s nimi existují v Chile i kolonie lachtanů. Žije zde také na 760 druhů mořských a 68 druhů sladkovodních ryb.

Vegetace Chile odráží klimatickou různorodost země. Na severu v pouštních oblastech se nachází jen velice málo porostů, většinou zde rostou endemické chilské kaktusy a odolnější druhy křovin, roste zde však rovněž například ostnatý strom tamarugo. Při pobřeží rostou trávy a kapradiny, vyskytují se zde také bukové lesíky a původní druh chilských palem, které ale v současné době již vymírají. Ve střední oblasti se pěstuje velké množství kulturních plodin, často k vidění jsou zde ovocné háje a vinice. Vzhledem k vhodným půdním podmínkám se v této oblasti pěstují i obilniny. Na jih od řeky Bio-Bío se rozkládají husté smíšené lesy, kde rostou jak opadavé, tak stálezelené stromy, například araukárie. V oblasti jezer hojně roste alerce z čeledi cypřišovitých. V jižní Patagonii převládá tundra.

Podnebí

Chilské podnebí je vzhledem k různým podnebným pásům velice různorodé. Poušť Atacama, ležící na severu, je považováno za jedno z nejsušších míst planety. Vlivem jevu zvaného El Niño však i v pouštních oblastech dochází k ničivým přívalovým dešťům. Střední oblasti Chile do velké míry připomínají podnebí ve středomořské oblasti. Od severu na jih teploty postupně klesají, celkově chladný charakter chilského podnebí je dán i působením studeného peruánského proudu. Zatímco v Arice, jednom z nejsevernějších měst Chile, je průměrná teplota 18 °C, na jihu v Punta Arenas dosahuje jen 6 °C. Ve střední oblasti kolem hlavního města Santiaga se průměrná teplota pohybuje kolem 14–15 °C. Protože se Chile nachází na jižní polokouli, léto v zemi trvá od prosince do března, zatímco zima od června do srpna. Co se týče průměrného úhrnu srážek, na suchém severu nejsou příliš časté, kupříkladu ve městě Arica činí zhruba 2 mm ročně. Ve střední oblasti nejvíce prší v období od května do srpna a celkový úhrn zde dosahuje asi 360 mm ročně. Oproti severu představuje jih opačný extrém – průměrný úhrn srážek zde činí 3 000 mm, na některých místech pak dosahuje i 7 000 mm.

Vláda a politika

Chile je prezidentská republika. Prezident, který je hlavní představitel exekutivní moci, má rozsáhlé pravomoci a je zároveň i hlavou státu. Od změny ústavy v roce 2004 trvá jeho funkční období 4 roky a je volen přímou volbou. Prezident nemůže ve funkci působit v dalším období. Od roku 2022 tento úřad zastává Gabriel Boric. Zákonodárnou moc představuje parlament, tvořený dvěma komorami – poslaneckou sněmovnou tvořenou 120 poslanci a senátem, v němž zasedá 38 senátorů. Na rozdíl od prezidenta, který sídlí v Santiagu, zasedá zákonodárný sbor ve Valparaísu. Volební právo má každý občan Chile starší 18 let nebo člověk, který udržuje trvalý pobyt na území Chile po více než 5 let. Nadace Bertelsmann i americké ministerstvo zahraničí shodně tvrdí, že chilská soudní moc je na zákonodárné i exekutivní moci nezávislá. Základ soudního systému tvoří nejvyšší soud, se 17 členy jmenovanými doživotně, a 17 odvolacích soudů. Soudci a prokurátoři nejvyššího soudu jsou jmenováni prezidentem ze seznamu nominovaných, který hlavě státu předkládá nejvyšší soud. V zemi platí ústava přijatá roku 1981, tedy ještě za Pinochetova režimu, ovšem opakovaně upravovaná.

Na politické scéně dominují dvě velké koalice, levicová Koalice stran za demokracii (Concertación de los Partidos por la Democracia) a středopravicová Koalice za změnu (Coalición por el Cambio). V rámci Koalice stran za demokracii působí Křesťansko-demokratická strana, Strana za demokracii, Radikální sociálnědemokratická strana, Socialistická strana Chile a Komunistická strana Chile. Nejvýznamnějšími součástmi Koalice za změnu jsou Nezávislá demokratická unie a Národní obnova. V posledních prezidentských volbách konaných v prosinci 2013 a lednu 2014 vyhrála kandidátka Nové většiny Michelle Bachelet, která podporovala Salvadora Allendeho a požadovala sestavení nové ústavy. K oficiálnímu započetí nového vládního období došlo 11. března 2010. Dle organizace Freedom House proběhly volby svobodně a spravedlivě.

V zemi jsou dodržována práva na svobodu shromažďování, slova i náboženského vyznání, není omezována ani akademická svoboda. Přestože v tisku dominují dvě větší k pravici se přichylující společnosti, v případě televizního vysílání je zastoupena široká škála názorů. Není omezen ani internet. Vláda vydala několik zákonů na ochranu pracovníků i odborů, přesto stále dochází k protiodborovým praktikám ze stran soukromých zaměstnavatelů. Chile má silný potenciál pro boj s kriminalitou a korupcí, dochází však k zneužívání moci a porušování lidských práv ze strany Karabiníků.

Administrativní systém

Území Chile je rozděleno do 16 administrativních celků, zvaných „Regiones“ (regiony). Hlavním městem je Santiago de Chile čítající kolem 6 milionů obyvatel, které je zároveň centrem metropolitního regionu Santiago. Pořadí regionů geograficky seřazených od severu k jihu je následující: Arica y Parinacota, Tarapacá, Antofagasta, Atacama, Coquimbo, Valparaíso, Región Metropolitana de Santiago (metropolitní region Santiago), Libertador General Bernardo O'Higgins, Maule, Ñuble, Bío-Bío, Araucanía, Los Ríos, Los Lagos, Aysén del General Carlos Ibáńez del Campo a Magallanes y la Antártica Chilena. Tyto správní jednotky se dále dělí na 57 provincií a více než 300 komun (obcí). Vedle Santiaga patří mezi další významná města Concepción (310 000 obyvatel), Viña del Mar (305 000), Valparaíso (290 000), Talcahuano (250 000), Temuco (250 000) a Antofagasta (220 000).

Zahraniční vztahy

Poté, co byl v zemi obnoven demokratický režim, se Chile aktivněji zapojilo do mezinárodního dění. Velká otevřenost a zapojení do globální ekonomiky zvyšuje zájem chilské diplomacie na globálních hospodářských problémech, jakkoliv nemá v rámci mezinárodní komunity tak silný vliv. Chilský stát je členem mnoha mezinárodních organizací, v některých z nichž zastává nebo zastával významnou úlohu. V letech 2003 až 2004 bylo Chile jedním z nestálých členů Rady bezpečnosti OSN, v letech 2010 až 2012 zasedala v radě guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii, do srpna 2009 předsedalo Unii jihoamerických národů a od února 2010 bylo Chile předsedou skupiny Rio, sdružující státy Latinské Ameriky a Karibské oblasti. Chile je členským státem Pacifické aliance a je též přidruženým členem Mercosuru a působí v mnoha organizacích OSN. K roku 2011 sloužili příslušníci chilských mírových jednotek v mírových misích na Haiti a Kypru.

Od vítězství v druhé tichomořské válce proti Peru a Bolívii v letech 1879 až 1883 nevedlo Chile s žádným ze svých sousedů ozbrojený konflikt. Určité problémy, spjaté mimo jiné s tehdejším záborem peruánského a bolivijského území, ale přetrvávají dodnes. Až roku 1999 tak byla dokončena jednání vedoucí k vyřešení hraničních sporů s Peru. S peruánskou vládou probíhá nicméně další spor, a sice o vytyčení námořní hranice mezi oběma zeměmi, který momentálně řeší Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Rozsudek by měl být vynesen v roce 2012, případně 2013. Bolívie se v minulosti snažila získat opět atakamský koridor k Tichému oceánu, Chile však takové řešení odmítlo a namísto toho navrhlo neomezený přístup k bolivijským ložiskům zemního plynu, který by však neomezoval chilskou suverenitu nad válkou získaným územím. Počátkem roku 2011 bolivijský prezident Evo Morales rovněž oznámil rozhodnutí zažádat o vyřešení tohoto sporu soudním dvorem v Haagu. Zcela klidné vztahy nemá Chile ani s Argentinou, s níž bylo během 90. let 20. století urovnáno na 20 hraničních sporů, ale problémem zůstává demarkace arktického území, kde chilské nároky částečně přesahují do argentinské sféry vlivu. Roku 2001 byla kvůli nárokům obou států vytvořena společná hraniční komise, k demarkaci hranice však stále ještě nedošlo. Z ostatních států má Chile velmi dobré vztahy se Spojenými státy americkými, s nimiž spolupracuje na několika společných projektech. Na druhou stranu USA neuznávají chilské nároky na antarktické území. Mezi další významné partnery v oblasti zahraničních vztahů patří Čína, s níž Chile udržuje silnou hospodářskou a do určité míry i politickou spolupráci. S Evropskou unií má chilský stát vedle několika dalších smluv podepsanou rámcovou asociační dohodu.

Obrana a bezpečnost

Chilské ozbrojené síly sestávají ze tří částí: pozemní armády, námořnictva a letectva. Vojenská služba je dobrovolná a mohou do ní vstupovat muži i ženy ve věku od 18 do 45 let. Vláda si ovšem ponechává právo k vyhlášení povinných náborů. Armáda měla v roce 2011 celkem 36 250 mužů, prošla důkladnou modernizací a dnes představuje jednu z nejprofesionálnějších a technologicky nejvyspělejších Latinské Ameriky.

Chilské námořnictvo je tradičně nejslabší ze tří jihoamerických regionálních námořních mocností (po Brazílii a Argentině). Sestává z 21 773 mužů a žen. Hlavní sílu námořnictva tvoří 15 hladinových lodí – z toho osm fregat s domovským přístavem ve Valparaísu a sedm raketových hlídkových člunů. Provozuje též čtyři ponorky. Námořní síly dále disponují několika desítkami letadel, určených pro zásobování a průzkum a vrtulníky, operující z palub lodí či provádějící pátrací a záchranné mise.

Letectvo zaměstnává dohromady 12 500 lidí a v arzenálu má několik typů letounů F–16, celkem 46 strojů. Původně byli součástí armády i Karabiníci, ti jsou však od února 2011 podřízeni ministerstvu vnitra, a to spolu s kriminální policií a vězeňskou službou.

Postupnými reformami se odstraňuje dříve silný vliv ozbrojených složek v zemi. Vojenské síly jsou nyní podřízené ministerstvu obrany a prezidentovi, který může od provedení reforem v letech 2005–2006 odvolávat vedoucí armádní představitele. Na počátku roku 2010 byl rovněž zrušen zákon, podle něhož měla státní těžební společnost Codelco přenechávat 10 % svých zisků armádě. Téhož roku došlo k restrukturalizaci ministerstva obrany i vojenského generálního štábu. Velké problémy přetrvávají zejména ve vězeňském systému. Zpráva o lidských právech vydaná Univerzitou Diega Portalese udává, že věznice trpí přelidněním, nedostatkem odpovídající zdravotní péče. Rovněž zde dochází často k úmrtím, mučení, korupci, zneužívání moci a obecně je systém charakterizován netransparentností a nedostatkem kontroly vedení vězeňských zařízení. Taktéž programy na rehabilitaci jsou naprosto neúčinné.

Vztahy s Českem a Československem

První oficiální vztahy mezi Chile a Československem byly navázány na úrovni konzulárních úřadů. V roce 1921 vznikl v Praze chilský konzulát, v Santiagu byl český otevřen o čtyři roky později. Po Mnichovské dohodě byly vztahy mezi oběma zeměmi přerušeny, obnovily se až roku 1943. Následující období vztahů mezi československou komunistickou vládou a většinou protikomunisticky orientovanými chilskými kabinety nebyly příliš intenzivní. Vývoj se změnil za prezidenta Allendeho, kdy se Chile stalo nejvýznamnějším partnerem Československa v Latinské Americe. Přes množství uzavřených bilaterálních smluv nebyly žádné projekty realizovány, neboť Allendeho vládu záhy nahradila Pinochetova vojenská diktatura. Až do revoluce v Československu i Chile zůstávaly vztahy mezi oběma státy mimořádně chladné, ale od roku 1990 se vzájemné kontakty obnovily a v obou zemích byla otevřena velvyslanectví. Došlo k několika zahraničním návštěvám hlav obou států jak v České republice, tak v samotném Chile. S chilskými vládami byla podepsána řada smluv, z nichž nejvýznamnější představují dohoda o ochraně investic, dohoda o spolupráci v oblasti veterinární a dohoda o sociálním zabezpečení. Stále se projednává dohoda o zamezení dvojímu zdanění. Další dohody jsou zahrnuty v rámci jednotné obchodní politiky Evropské unie, jejíž je Česko součástí.

I do Chile, podobně jako do dalších amerických zemí, se vydali někteří Češi kolonizovat zdejší území, ve srovnání s Argentinou či Brazílií ale jejich komunity nebyly příliš velké. Odhaduje se, že za posledních 200 let se celkem usadilo na chilském území kolem 2 000 osob českého původu. V roce 2002 žilo v Chile zhruba 300 rodin s českými předky. Mnoho lidí s českými kořeny je činných v kulturním, politickém i ekonomickém životě země.

Ekonomika

Chilská ekonomika je jednou z nejúspěšnějších v Jižní Americe. V roce 2010 se jako první jihoamerická země stalo Chile členem OECD. Hrubý domácí produkt v paritě kupní síly dosáhl k roku 2010 částky 257,9 miliardy dolarů a jeho růst se pohyboval v témže roce na úrovni 5,3 %. Co se týče distribuce pracovní síly v jednotlivých sektorech, v zemědělství pracuje 13,2 %, v průmyslu 23 % a ve službách 63,9 % chilských zaměstnanců. Za rok 2010 činila výška HDP na obyvatele 15 400 dolarů. Posledních 30 let udržuje Chile úspěšnou hospodářskou politiku nastavenou Chicago boys v 70. a 80. letech 20. století. Vláda neprovádí žádné rozsáhlejší zásahy do ekonomiky a omezuje se pouze na roli regulátora. Jen menší množství podniků, například měděný těžební gigant Codelco či Banco Estado, je ve vlastnictví státu. Otevřenost volnému obchodu a velmi přívětivé podnikatelské prostředí pomáhá získávat značné zahraniční investice. Chilská měna se nazývá peso, jež se rovná 100 centavos. V roce 2010 dosahovala inflace hodnoty 3 %. Následky nedávného zemětřesení a zejména výdaje na rekonstrukci vláda zvládá bez nutnosti přílišného zadlužení, vyšší státní výdaje do jisté míry kryjí vysoké zisky z vývozu mědi. Problémem pro chilskou ekonomiku zůstává menší produktivita práce, což se vláda snaží řešit pomocí reforem zaměřených na vzdělání a modernizaci, dále úpravami pracovního zákonodárství a omezením byrokracie. Nezaměstnanost činila k roku 2010 zhruba 7,1 %, ovšem během roku 2011 se podle výhledů měla snížit pod 7% hranici.

Významnou součástí chilské ekonomiky je těžba nerostů, jimž dominuje zejména měď. Z 10 největších měděných dolů na světě je 5 v Chile a celkem se chilské hornictví podílí na světové produkci mědi 34 %. Dále se v Chile těží ledek, železná ruda, vzácné kovy a molybden. Jistá závislost chilské ekonomiky na měnících se cenách mědi může být do budoucna překážkou doposud velmi úspěšného ekonomického vývoje. Právě v případě těžby mědi si stát zachovává významné postavení, a ačkoliv v tomto oboru působí i privátní sektor, velká část chilských měděných dolů je stále pod správou státního podniku Codelco. Ve velkém množství se vedle nerostů těží dřevo především z hustých lesů na jih od řeky Bío-Bío, případně i z centrálních oblastí. Mezi těžené druhy patří například coigue, dub, rauli, ulmo, tepa a blahočet chilský.

Export představuje více než čtvrtinu celkového HDP země. Vedle mědi se vyváží ze země jak čerstvé, tak konzervované ovoce, zelenina, ryby, rybí moučka, papír a dřevní buničina, rovněž také chemikálie a víno. Největšími exportními partnery jsou Čína (23,8 %), Japonsko (10,2 %), Spojené státy (10 %), Brazílie (6 %) a Jižní Korea (5,9 %). Naopak v importu převažují produkty z USA (17 %), následované Čínou (13,6 %), Argentinou (8,5 %), Brazílií (7,9 %), Jižní Koreou (5,8 %), Japonskem (5 %) a Německem (4 %). Mezi dovážené výrobky patří ropa a ropné produkty, chemikálie, elektronické a telekomunikační zařízení, průmyslové stroje, auta a zemní plyn. Bilance zahraničního obchodu Chile je trvale kladná, k roku 2010 dosáhl export hodnoty 69,6 miliard amerických dolarů, zatímco import pouze 54,5 miliardy.

Zemědělství

V produkci zemědělských výrobků je Chile prakticky samostatné. Jejich dostatek umožňuje tyto produkty i vyvážet, a to ve velkém množství – zemědělství se podílí na exportním potenciálu Chile 21 %. Pěstují se obilniny, kukuřice, luštěniny, brambory, významný podíl má také vinná réva, z dalších druhů ovoce rostou v Chile kiwi, jablka, hrušky, broskve, třešně či avokádo. Běžné je i pěstování cukrové třtiny pro cukrovarnictví a slunečnic pro výrobu kuchyňského oleje. Jako orná půda se využívá zhruba 2,62 % chilského povrchu. Chová se skot, ovce, prasata i drůbež, velmi rozšířený je rybolov, zejména lososů, sardinek, makrel, hejků a ančoviček. Chile je jedním z nejvýznamnějších dodavatelů ryb v Latinské Americe i v rámci celého světa. Loví se také mořští korýši a měkkýši.

Přes dobré klimatické podmínky je zemědělství stále jedním z nejméně výkonných sektorů chilské ekonomiky, což je způsobeno přetrvávajícími překonanými systémy držby půdy, neobratným spravováním zemědělských podniků a nevhodnou cenovou politikou. Zejména v chovu domácích zvířat jako skot, prasata či drůbež se nepoužívají vhodné technologie a efektivně se nevyužívá ani šlechtění. Na druhou stranu v tomto odvětví dochází přece jen k pomalé expanzi.

Průmysl

Přestože odstranění celních bariér vedlo k úpadku některých druhů průmyslu, naopak jiné jeho části se prokázaly jako konkurenceschopné a přilákaly do země zahraniční investory, s jejichž pomocí dochází k zavádění moderních technologií do průmyslové výroby. Průmyslové podniky jsou koncentrovány do oblasti velkých městských aglomerací, především Santiaga, Valparaísa a Concepciónu. Zejména těžký průmysl je situovaný do přístavu San Vicente poblíž jedné z nich, Concepciónu – jsou zde podniky na zpracování železa a oceli, rovněž ale i petrochemické závody. Naproti tomu lehký průmysl v ostatních oblastech se specializuje především na domácí spotřebiče, chemické výrobky, potraviny, textil, oblečení a stavební materiály. Rozvíjí se stavebnictví, zejména díky ekonomickému rozmachu a rostoucím příjmům obyvatelstva.

Služby

Odvětví služeb představuje nejrychleji expandující část chilské ekonomiky. Jeho nejvýznamnější součástí je obchod, hotelnictví a pohostinství. Velká část maloobchodních aktivit je soustředěna do menšího množství nákupních řetězců, rozšířené jsou mezinárodní fastfoody, oblíbené jsou také peruánské restaurace. Bankovnictví je na vysoké úrovni a chilské bankovní instituce patří mezi nejlepší v Latinské Americe. Běžný je bezhotovostní platební styk, v celé zemi je rozsáhlá síť bankomatů, finanční služby poskytují rovněž některé obchodní domy, které vydávají vlastní kreditní karty. Velký rozkvět zažívá i turistika – většina zahraničních návštěvníků pochází z Argentiny, stoupají ale i počty turistů ze Spojených států či Evropy. Rozmanitá chilská příroda umožňuje zejména sportovní turistiku jako je rafting, lyžování či horolezectví. Oblíbenou letní destinací je Viña del Mar ležící ve středním Chile při pobřeží Tichého oceánu, rovněž jsou hojně navštěvovaná ledovcová jezera v regionu Los Lagos.

Doprava

Rozvoj dopravy byl po dlouhou dobu limitován geografickým profilem země. Do rozmachu automobilismu byla obvyklým typem transportu zejména námořní plavba. Přestože se takřka třetina silnic nachází ve špatném stavu, jejich kvalita, jakož i úroveň dalších typů dopravy, se pomalu zlepšuje spoluprací vlády se soukromým podnikatelským sektorem. V zemi bylo k roku 2010 přes 80 000 kilometrů silnic, z nichž pouze více než 15 000 km má asfaltový nebo betonový povrch (z toho 2 200 km připadá na dálnice). Páteří silniční dopravy je síť dálnic propojující celý americký kontinent zvaná Panamericana, která v rámci Chile spojuje město Arica na severu s 2 100 km vzdáleným přístavem Puerto Montt na jihu. Na tuto silniční tepnu se napojují další chilské silniční komunikace. Velká část silnic a mostů, silně poškozená zemětřesením z roku 2010, byla během následujícího roku do velké míry znovu obnovena. Na rozdíl od silniční dopravy je železnice ve velmi zanedbaném stavu – přestože Chile představovalo v 19. století průkopníka železniční dopravy na americkém kontinentu, na počátku druhé dekády 21. století byla velká část vlaků zastaralá a naprosto nevyhovující. Mnoho spojů je rušeno bez náhrady. Do budoucna se předpokládají rozsáhlé investice i do modernizace této části dopravní sítě. Nejvýznamnějším projektem je přestavba 1 200 km trati mezi Santiagem a městem Puerto Montt. Rozšířená je na druhou stranu letecká doprava – v zemi je 84 zpevněných a 282 nezpevněných letišť. Většina mezinárodních letů přistává na letišti Comodoro Arturo Merino Benítez poblíž Santiaga. Vedle několika menších leteckých společností zde dominuje LATAM (dříve LAN), 10. největší letecký dopravce na světě a největší letecký dopravce v Latinské Americe, a nízkonákladová společnost Sky Airline. Hlavním námořním přístavem je Valparaíso, celkem je v zemi 11 přístavů. Chilskou obchodní flotilu tvoří celkem 48 plavidel.

V hlavním městě Santiagu je provozována síť metra se 7 linkami a systém integrované dopravy Transantiago.

Energetika

Určitým problémem zůstává pro Chile spotřeba ropy, uhlí, zemního plynu a spolu s tím související výroba energie. Přestože se v oblasti Magallanes určité množství ropy těží, vystačí tyto zdroje jen zhruba na polovinu chilské roční spotřeby, zbytek se tak musí dovážet. Rovněž zásoby uhlí jsou prakticky vyčerpány. Značnou část plynu odebírá země z Argentiny. Tuto závislost se snaží vynahradit výstavbou terminálů na opětovné zplynění zemního plynu. Protože Chile nemá na svém území žádné jaderné elektrárny, existuje velká snaha o využití hydroenergie, výstavbě vodních elektráren se však silně brání ekologové i původní indiánští obyvatelé. Roku 2010 se vodní elektrárny podílely na výrobě elektřiny 38 %, zbylou část obstarávaly elektrárny tepelné. V daném období představovaly obnovitelné zdroje malou část produkce, do roku 2024 se však počítá s postupným zvýšením podílu tohoto sektoru na 20 %. V Chile se vzhledem ke klimatickým plánuje rozsáhlá výstavba solárních elektráren, mj. českou společností Solek. Zkoumá se i možnost využití jaderné energie, vzhledem k častým zemětřesením se tato alternativa nicméně nesetkává v zemi s výraznou podporou.

Telekomunikace

Chilská vláda se v oblasti telekomunikací důsledně zasadila o odstranění monopolů a privatizaci trhu. Od počátku 21. století se tato oblast dynamicky rozvíjí a její vybavení představuje jedno z nejmodernějších v Jižní Americe. Vedoucí firmou je v oblasti pevných linek CTC Telefónica, dceřiná společnost Telefónica de Espaňa. U mobilních telefonů jsou třemi nejvýznamnějšími společnostmi Movistar (Telefónica), Entel PCS a Claro. Televizní vysílání zajišťují dvě velké společnosti, VTR a DirectTV. Obě nabízejí svým zákazníkům přes 70 různých kanálů. Kromě televize zde působí i na 250 radiových stanic. Celkem bylo k roku 2010 v Chile 3 458 000 pevných linek a 19 852 000 mobilních telefonů. Podle údajů z roku 2009 užívá internet přes 7 milionů Chilanů.

Demografie

Roku 2011 mělo Chile podle odhadů 17 233 584 obyvatel. Roční přirozený přírůstek za rok 2008 činil 1 %, úhrnná plodnost dosahovala v roce 2011 přibližně 1,88 narozeného dítěte na jednu ženu. V průzkumu z roku 2011 se 59 % Chilanů označilo za bělochy, 25 % za míšence a 8 % za domorodé indiánské obyvatele. Podle jiných zdrojů celkem 93 % obyvatelstva má evropské předky, především španělské, 5 % indiánské a 2 % především židovské či palestinské. Chilská společnost je silně urbanizovaná, v roce 2010 žilo ve městech 89 % populace. V průměru stoupá podíl městského obyvatelstva ročně o 1,1 %. Úředním jazykem je místní dialekt španělštiny, v určitých oblastech se mluví původními domorodými jazyky. Z cizích jazyků se hojně užívá angličtina, francouzština a italština.

Od 60. let 20. století se výrazně prodloužila střední délka života. Zatímco před více než padesáti lety dosahovala 57 let, na počátku 21. století se již díky zlepšujícímu se zdravotnictví a modernizaci životního stylu převážně městské populace dožívají Chilané v průměru o 20 let více. Z celkové populace v roce 2008 bylo 22,3 % mladších 15 let, téměř 68,1 % mezi 15 a 65 lety a 9,6 % překročilo hranici 65 let. Ačkoliv země nemá takové problémy s infekcemi nemocí jako je například AIDS způsobená virem HIV, rozšířená je naopak obezita, kterou trpí téměř 22 % Chilanů. Přístup k čisté pitné vodě má 96 % obyvatelstva, v oblasti lékařské péče připadá na 1000 obyvatel 1,09 doktora. Vláda vydává na zdravotnictví 8,2 % HDP.

Příslušníci domorodých kmenů čelí v zemi v mnoha ohledech diskriminaci, ale jejich situace se díky podpoře vlády postupně zlepšuje. V posledních letech narůstají národnostní nepokoje, zejména kvůli sporům o vlastnictví půdy a ochraně životního prostředí. Podle zprávy o lidských právech vydaných roku 2008 Univerzitou Diega Portalese je stále třeba řešit problémy práv žen, které jsou často spolu s dětmi oběťmi násilí. Nadále není v zemi příliš řešena otázka tolerance sexuálních menšin. Naprosto nedostatečné je i vybavení vězeňských zařízení. V zemi přetrvávají rovněž velké sociální rozdíly – zhruba 2,4 % chilské populace žije za méně než 2 dolary na den, nejchudších 10 % obyvatel se podílí na příjmech chilské ekonomiky 1 %, naopak 10 % nejbohatších 41 %.

Náboženství

Chile je sekulární stát. V zemi má silný vliv katolická církev, k níž se hlásí 75–76 % populace. Přetrvávající silné postavení církve má mimo jiné své příčiny i v přístupu předních osobností katolické církve k Pinochetovu režimu, který byl silně kritický. Někteří její příslušníci během vlády vojenské diktatury i otevřeně vystoupili na ochranu lidských práv. K protestantským církvím patří 13 %, 4,3 % k dalším církvím či k judaismu. Zbylá část obyvatelstva je nábožensky nevyhraněná. V zemi neprobíhají žádné náboženské rozpory, i když silně dominantní vliv katolíků se staví do cesty některým rozhodnutím sekulárních vlád.

Kultura

Chilská kultura odráží historický vývoj země. Mísí se v ní jednak vlivy kultur původních obyvatel, hispánské vlivy kolonizátora a konečně vlivy kultury imigrantů, kteří do Chile přicházeli především během 19. a 20. století.

Literatura

Chilská literatura psaná ve španělštině má své začátky ke konci 16. století, kdy Alonso de Ercilla napsal básnický epos La Araucania, popisující dobývání Chile. V následujících staletích byla chilská literatura eklektická, inspirovaná evropskými vzory. Ústřední postavou chilské literatury byl v 19. století Andrés Bello.

Ve 20. století zvláště vyniklo dílo básnířky Gabriely Mistralové (1889–1957), za které byla oceněna v roce 1945 Nobelovou cenou za literaturu a také dílo básníka Pabla Nerudy (1903–1973), jenž se dočkal stejného ocenění v roce 1971. V současné době patří mezi světově proslulé autory například Isabel Allende. V 90. letech 20. století vystoupala do výšin též literární hvězda Roberta Bolaña, díky románům Divocí detektivové a 2666.

Z básníků se prosadil Sergio Badilla Castillo, tvůrce „poetického transrealizmu“. Básník Nicanor Parra získal v roce 2011 Cervantesovu cenu, nejprestižnější literární ocenění pro španělsky píšící autory.

Hudba

Chilská hudba má bohatou folklórní tvorbu mísící hispánské prvky s hudbou místního obyvatelstva Mapučů (Mapucho), Kečuů (Quechua) a Ajmarů (Aymara). Zvláště v 60. letech 20. století si získala popularitu popularizace kečuánské a ajmarské hudby v rámci hnutí „nové chilské písně“ (La Nueva Canción Chilena). Za národní tanec se považuje cueca, která se objevila v Chile v roce 1824. Nejznámějším chilským skladatelem vážné hudby byl Pedro Humberto Allende (1885–1957), který čerpal inspiraci z chilského folklóru. V moderní hudbě mají zastoupení všechny žánry. K nejznámějším rockovým skupinám v Chile, ale i v celé Latinské Americe, patří například skupina Los Ángeles Negros. Zpěvačka Violeta Parraová je legendou chilského folku. Komunistický zpěvák Víctor Jara se stal politickým symbolem poté, co byl po puči v roce 1973 zatčen, mučen a poté zastřelen. Ke známým zpěvačkám současnosti patří například Nicole (vlastním jménem Denisse Lillian Laval Soza). Chilan Tom Araya se proslavil v americké metalové skupině Slayer.

Vizuální umění

K nejznámějším chilským filmařům patří esoterik a surrealista Alejandro Jodorowsky, který se proslavil zejména snímkem La Montaña Sagrada z roku 1973. Experimentálnímu filmu se věnoval i Raúl Ruiz. Sebastián Lelio se stal v roce 2017 prvních Chilanem, který získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film, a to za snímek Fantastická žena. Dvě Evropské filmové ceny si odnesl chilský rodák Alejandro Amenábar. Seriály Hra o trůny nebo Narcos proslavily chilského herce Pedro Pascala. V amerických produkcích se prosadila i herečky Leonor Varela či Cote de Pablo.

Z výtvarníků získal mezinárodní uznání Roberto Matta, jehož dílo bývá řazeno k abstraktnímu expresionismu nebo surrealismu.

Architektura

Architektura v Chile byla od počátku koloniálního období pod vlivem evropských a hispanoamerických vzorů. Vzhledem ke své poloze na okraji španělské říše, neustálému nebezpečí ze strany nepřátelských Mapučů na jihu a především přírodním katastrofám (povodně a zemětřesení) se četné koloniální stavby nezachovaly. Například metropolitní katedrála v Santiago de Chile postavená mezi roky 1566 až 1600 byla zničena zemětřesením a nahradila ji stavba z let 1748–1800. Dnešní prezidentský palác La Moneda (Mincovna) byl navržen a postaven v letech 1788–1799 Italem Joaquinem Toescou v klasicistním stylu. Santiago de Chile dnes, vedle rozsáhlé moderní výstavby, tvoří především eklektické stavby z 19. a počátku 20. století (například Městské divadlo, Národní knihovna nebo bývalá budova Kongresu). K architektonicky významným patří vedle Santiaga také Valparaíso, proslavené viktoriánským stylem, který do Chile přinesli zdejší imigranti z Britských ostrovů. Historická čtvrť přístavu ve Valparaísu je zařazena do seznamu Světového dědictví UNESCO. Na seznam památek UNESCO patří také dřevěné kostely na ostrově Chiloé, postavené během 18. a 19. století z místního dřeva jako další ukázka míšení domorodé kultury s hispánskou. Architekt Alejandro Aravena získal v roce 2016 Pritzkerovu cenu, nejprestižnější ocenění v oblasti architektury zvané často „Nobelova cena za architekturu“.

Kuchyně

Chilská kuchyně ukazuje na celou řadu kulturních vlivů. Jejím základem je španělská kuchyně, která se ale přizpůsobila místním podmínkám a plodinám, stejně jako se promísila s kuchyněmi místního domorodého obyvatelstva a vesměs evropských imigrantů. Typickými plodinami, užívanými v chilské kuchyni jsou vedle brambor a kukuřice také merlík čilský, čerimola, z Evropy dovezené olivy, lukuma a další. Vzhledem k poloze na pobřeží tvoří ryby a mořské plody významnou součást chilské stravy. Chilská kuchyně se liší podle regionů. Z některých jídel lze zmínit například chilskou cazuelu. Jde o například kuřecí nebo hovězí maso dušené v hrnci společně s různými druhy zeleniny, bramborami a kořením. Kuchyni původního obyvatelstva reprezentují například humitas, připravované v Chile z kukuřičných listů plněných kukuřicí, bazalkou, máslem nebo tukem, někdy také s chilli papričkami a dalším kořením. Na jihu Chile je populární asado – různé druhy grilovaného masa a uzenin (například chorizo nebo morcillas, druh klobásy z krevní tučnice). Mezi nápoji je populární víno, jehož je Chile významným producentem, nebo místní nápoj z fermentovaných jablek nebo hroznů chicha.

Vzdělání a věda

Chilský školní systém vychází z původních vzdělávacích systémů Francie a Německa a v rámci Latinské Ameriky má vysokou prestiž. Základní škola je povinná a trvá 8 let. V rámci dalšího studia je možnost navštěvovat odborná učiliště a další druhy středních škol. Rovněž je k dispozici rozsáhlá síť institucí zajišťujících vysokoškolské vzdělávání, mezi jinými zejména Chilská univerzita, založená v roce 1738. Kromě státních škol jsou v Chile hojně k dispozici i školy soukromé, vedené nejen soukromými vlastníky, ale v některých případech i náboženskými společenstvími či etnickými skupinami (například Němci, Italy, Francouzi či Židy). Dle sčítání lidu z roku 2002 bylo celkem 95,6 % Chilanů gramotných bez větších rozdílů mezi ženami a muži.

Zodpovědnost za vedení chilského výzkumu spočívá na Národní komisi pro vědecký a technologický výzkum (CONICIT: Consejo Nacional para Investigaciones Científicas y Tecnológicas). Dalšími významnými institucemi jsou Chilská akademie věd a Chilská akademie medicíny, obě založené v roce 1964. Existuje rovněž řada dalších pracovišť specializujících se na různé obory výzkumu. Do oblasti Santiaga je koncentrována řada muzeí a knihoven. Chilská národní knihovna, jež se zde rovněž nachází, je co do rozsahu sbírky jednou z největších v Latinské Americe.

Známými chilskými vědci byli například botanici Juan Ignacio Molina či Hugo Gunckel Lüer.

Po roce 2000 byly na území Chile učiněny významné paleontologické objevy, zejména v případě druhohorních dinosaurů.

Sport

Tenista Marcelo Ríos se dokázal stát světovou jedničkou. Anita Lizanaová v roce 1937 vyhrála US Open, jako první latinskoamerická tenistka. Chilané získali dvě zlaté olympijské medaile a na obou se podílel jiný tenista, Nicolás Massú. Jednu získal v singlu a druhou ve čtyřhře, spolu s Fernando Gonzálezem, který získal v singlu stříbro a bronz. Nejúspěšnějšími atlety jsou oštěpařka Marlene Ahrensová (stříbro z OH 1956) a maratonec Manuel Plaza, který na olympiádě v Amsterdamu roku 1928 získal rovněž stříbrnou medaili, jež byla vůbec první chilskou olympijskou medailí v historii. Zvláštní postavou motosportu je Eliseo Salazar, který jezdil Formuli 1, 24 hodin Le Mans, IndyCar, 500 mil Indianapolis, Rallye Dakar i mistrovství světa v rallye.

V roce 1962 Chile pořádala mistrovství světa ve fotbale. Na něm chilská reprezentace dosáhla historického výsledku, když vybojovala bronzové medaile. V roce 2015 vyhráli chilští fotbalisté turnaj Copa América, tedy kontinentální mistrovství. Chilský klub Colo-Colo vyhrál v roce 1991 nejprestižnější jihoamerickou klubovou soutěž, Copa Libertardores. Fotbalista Elías Figueroa vyhrál třikrát anketu Fotbalista roku Jižní Ameriky, jednou se to podařilo Marcelo Salasovi a Matíasu Fernándezovi. Basketbalisté získali dvakrát bronz na mistrovství světa (1950, 1959).

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

• BETHELL, Leslie (ed.). The Cambridge History of Latin America. Part IV. Cca 1870-1930. Cambridge: Cambridge University Press, 1986. ISBN 0-521-23225-2. 
• BETHELL, Leslie (ed.). The Cambridge History of Latin America. Part VIII. 1930 to Present. Spanish South America. Cambridge: Cambridge University Press, 1991. ISBN 0-521-26652-1. 
• BETHELL, Leslie (ed.). Chile Since Independence. Cambridge: Cambridge University Press, 1993. ISBN 0-521-43987-6. 
• BURIAN, Jan. Chilský deník, aneb, Cautiverio. Praha: Primus, 2005. ISBN 80-86207-65-X. 
• COLLIER, Simon; SATER, William F. A history of Chile, 1808-2002. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. ISBN 0-521-56827-7. 
• HUBBARD, Carolyn; BARTA, Brigitte; DAVIS, Jeff. Chile a Velikonoční ostrov. Praha: Svojtka & Co, 2004. ISBN 80-7237-874-0. 
• CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-323-1. 
• CHALUPA, Jiří. Chile. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-136-1. 
• IMBUSCH, Peter; MESSNER, Dirk. Chile heute: Politik, Wirtschaft, Kultur. Frankfurt am Main: Vervuert, 2004. ISBN 3-89354-590-5. 
• JIRÁNEK, Jiří. Čile po Chile: návod k poznávání země na konci světa. Mladá fronta: Praha, 2005. ISBN 80-204-1197-6. 
• WHEELER, Sara. Chile: cestování po štíhlé zemi. Praha: BB/art, 2008. ISBN 978-80-7381-234-8. 

Související články

• Hispanoamerika

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Chile na Wikimedia Commons
• Galerie Chile na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Chile ve Wikislovníku
• Kategorie Chile ve Wikizprávách
• Chile [online]. Foreign & Commonwealth Office, rev. 2011-06-15 [cit. 2011-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-11. (anglicky) 
• Chile - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-17. (anglicky) 
• Chile – o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2002-05-16 [cit. 2011-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-10. 
• Chile (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-03-07. (anglicky) 
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Chile Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky) 
• Bureau of Western Hemisphere Affairs. Background Note: Chile [online]. U.S. Department of State, 2011-03-10 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Chile [online]. Rev. 2011-11-15 [cit. 2011-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-06. (anglicky) 
• Refworld: The Leader in Refugee Decision Support. Chile [online]. United Nations High Commissioner for Refugees [cit. 2011-10-08]. Dostupné online. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Santiagu. Souhrnná teritoriální informace: Chile [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-15 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-12. 
• CARMAGNANI, Marcello A, a kol. Chile [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
• Pořad Českého rozhlasu Plus Vojenský převrat v Chile a 3197 mrtvých, pořad obsahuje velké množství archivních rozhlasových nahrávek z roku 1973

Dějiny Argentiny lze rozdělit na čtyři hlavní části: předkolumbovská éra (do 16. století), španělská koloniální vláda (cca 1530 až 1810), éra budování nezávislého státu (1810 až 1880) a jako poslední éra moderní Argentiny (zhruba od 1880). První náznaky lidské činnosti na území současné Argentiny lze datovat až 13 000 let do minulosti. Psaná historie započala až s příchodem španělských kolonistů, čímž začala španělská vláda nad oblastí Río de la Plata. Následně bylo toto území spravováno prostřednictvím různých lokálních územních jednotek (resp. států podřízených Španělsku) až po místokrálovství Río de la Plata, které bylo posledním španělským subjektem na území regionu. Vlastní vláda místních obyvatel bez španělského vlivu začala de facto tzv. Květnovou revolucí v roce 1810, čímž byl zahájen proces přechodu k nezávislosti nejen Argentiny, ale i dalších států v regionu. Následovalo vyhlášení nezávislosti 9. července 1816 a vítězný vojenský konflikt se Španělskem a jeho roajalistickými podporovateli. Vývoj pokračoval vnitřními konflikty, které se projevily dokonce občanskými válkami. O počátcích moderní Argentiny na současných základech je možné hovořit od roku 1861.

Předkolumbovská éra

První stopy lidské činnosti na území současné Argentiny pocházejí ještě z paleolitu, další stopy pocházejí z období mezolitu a neolitu. Dle současných poznatků však zůstávala většina území Argentiny dlouhou dobu bez lidské přítomnosti. Na území moderní Argentiny žilo před příchodem Evropanů přibližně 20 kmenů původních obyvatel. Současné odhady uvádějí tehdejší populaci v rozmezí 300 000 až 900 000 obyvatel. V Argentině žily dva druhy původních obyvatel, jedněmi byli kmeny nomádů na úrovni lovců a sběračů (Alakalufové, Yamanové nebo Yaghanové a Tehuelčové). Právě Tehuelčové se stali inspirací pro jméno Patagonie, protože chodidla obutá do jejich typické obuvi zanechávala velké stopy a tak jim Španělé začali říkat Patagonci, tedy Velké nohy. Část těchto kmenů do současnosti žije na jihu Argentiny, včetně Ohňové země. Vzhledem ke kočovnému způsobu života nezanechaly tyto kmeny po sobě žádné stavby, resp. obdobné stopy, jako indiáni v Peru či Mexiku. Mezi řekami Uruguay a Paraná žily kmeny (Mepeneové, Coreatesové, Chanaesové, atd.), které se živily lovem, rybolovem a sběrem rostlin.

O něco vyspěleji žil kmen Guaraníů na severu současné Argentiny. Obýval především oblasti Misiones a Corrientes a z hlediska evropských dějin by se dal zařadit na úroveň doby bronzové. Tito obyvatelé se dokázali živit i zemědělstvím, pěstovali brambory a kukuřici. Guaraníové díky tomu žili na jednom místě mnohem déle než jiné kmeny v oblasti. Vytvářeli tak osady s větším množstvím domů.

Druhou a zřejmě nejvyspělejší skupinou byly indiánské kmeny, žijící na západě současné Argentiny, v okolí pohoří Andy. Tyto kmeny však netvořily jednotný celek, byly velmi rozdílné a hovořily odlišnými jazyky. Tuto odlišnost způsobovala izolovanost jednotlivých andských údolí, která jednotlivé kmeny obývaly. Část z těchto kmenů však také žila nomádským způsobem života na úrovni lovců a sběračů (podobně jako indiáni na východě a jihu země). Některé z těchto nomádských kmenů však časem změnily způsob života a začaly se věnovat zemědělství, kmen Djagitů dokonce vytvořil zavlažovací systémy a terasovitá pole, která se už blížila úrovni Inků. Tyto pozitivní vývojové změny však souvisely s expanzí Incké říše, která se postupně rozšiřovala směrem na jih. Kromě vojáků se tak do oblasti dostávali i inčtí obchodníci a úředníci. Známá Incká cesta se v průběhu 16. století dostala až na území současné argentinské provincie Mendoza. Už tehdy okolní indiánské kmeny a osídlení vykazovaly znaky inckého vlivu.

Zřejmě nejvýznamnějším indiánským kmenem žijícím na území současné Argentiny je kmen Mapučů, známý také pod označením Araukáni. Tento kmen dorazil na území Argentiny ze sousedního Chile až v průběhu 17. století. Během velmi krátké doby však ovládl velké území Patagonie a pampy (nížiny v Jižní Americe). Poté, co Mapučové od Španělů získali koně, stali se rychle velmi zručnými jezdci. Zabývali se chovem dobytka, ne však zemědělstvím. Postupně však začali organizovat loupežné nájezdy na jiné kmeny a později i na bílé osadníky. Araukáni odolávali evropským kolonizátorům nejdéle, moc nad rozsáhlými jižními územími si udrželi až do poloviny 19. století.

Španělská koloniální éra

Příjezd Španělů

V roce 1453 dobyl osmanský sultán Mehmed II. Konstantinopol. Díky tomu se Osmanské říši podařilo výrazně omezit obchod mezi Evropou a Dálným východem, na který uvalila velmi vysoké clo a poplatky. Z tohoto důvodu potřebovaly evropské křesťanské státy nalézt nové cesty na východ, které by se vyhnuly území Osmanské říše. Až Kryštof Kolumbus přesvědčil španělské vládce, že do Asie dokáže doplout západní cestou. Ale ještě před skutečným objevem Nového světa začaly spory mezi Španělskem a Portugalskem o neprozkoumaná území. Tyto rozepře rozhodl papež, nicméně později pokračovala vzájemná jednání mezi zástupci obou království, která vyvrcholila podepsáním tordesillaské smlouvy v roce 1494. Smlouva stanovila dělicí linii nových území na 350 námořních mil západně od ostrovů Zeleného mysu, díky čemuž získalo Portugalsko rozsáhlá území budoucí Brazílie. K samotnému objevu Ameriky došlo v roce 1492, ale až Ital Amerigo Vespucci rozpoznal, že se skutečně jedná o nový světadíl a na jeho počest dostal nový světadíl své jméno. Největším lákadlem pro objevitele byly drahé kovy, které jednak vlastnily místní indiánské civilizace a které se hojně nacházely i v nalezištích některých částí Ameriky.

Objevení a první osidlování Río de la Plata

V roce 1512 byl na místo vrchního královského lodivoda Španělska jmenován Juan Diaz de Solís. V roce 1514 španělský (tehdy stále formálně aragonský král) král Ferdinand II. vyslal Solíse prozkoumat nově objevený Tichý oceán. Solís se plavil podél východního pobřeží Ameriky, až v roce 1515 narazil na velkou říční deltu, kterou nazval Mar Dulce, tedy Sladké moře (dnešní Río de la Plata). Na počátku roku 1516 se dostal až k dolnímu toku řeky Uruguay. Zde však padl do zajetí členů domorodého kmene Charrue, kteří jeho a několik jeho vojáků před zraky zbývajících členů expedice (kteří zůstali na lodích) zabili a následně snědli. Navzdory tragickému konci výpravy se ve Španělsku šířily zvěsti o bohatém vládci, který se měl nazývat Argentino, tedy král stříbra. Z toho vznikly předpoklady, že území Río de la Plata jsou bohaté na stříbro (což se však později nepotvrdilo), přičemž právě tyto fámy daly následně i jméno regionu, kterému se začalo říkat Argentina (z latinského argentum, tedy stříbro) a velkému vodnímu ústí zase Río de la Plata, tedy Stříbrná řeka (ze španělského la plata, tedy stříbro).

Po trase, po níž se plavil Solís se později vydali dva Portugalci a to Fernão de Magalhães a Rui Faleiro, oba však v službách španělského krále. V roce 1520 se jim podařilo objevit průliv, kterému dali jméno Průliv Všech svatých, později však dostal současný název Magalhãesův průliv. Následně se dostali až do Tichého oceánu, který se ovšem tehdy nazýval Jižní moře, až Magalhães ho přejmenoval na Pacifik, tedy Klidné moře. V roce 1526 dosáhli členové další expedice Mys Horn, což je nejjižnější část souostroví Ohňová zem. Král Karel V. rozdělil dolní část Jižní Ameriky na vodorovné pásy, které se táhly od západu k východu. Jeden z těchto pásů král přidělil král Pedro de Mendozovi, který poté v roce 1535 zahájil velkou expedici (17 lodí a 1 600 lidí), jejímž úkolem bylo osídlení Río de la Plata a následně se měla expedice po řekách přeplavit až do Peru a nakonec k Tichému oceánu (což tehdy bylo považováno za proveditelné). V únoru 1536 dosáhla území současného Buenos Aires. Zde se členové výpravy vylodili a nazvali toto místo Nuestra Señora del Buen Ayre, tedy Naše Paní dobrého větru (počeštěle něco jako „Panna Maria Dobrovětrová“)..

Území kolem nové osady však bylo spíše nehostinné. Místní indiáni byli zpočátku k Španělům přátelští a pomáhali jim poskytováním potravin. Později se však vzájemné vztahy (hlavně vinou Španělů) velmi zhoršily. Španělské území trpělo nedostatek potravin, což nutilo Španěly chovat se vůči indiánům ještě více nepřátelsky ve snaze získat jídlo. To vedlo k prvnímu obléhání Buenos Aires v červnu 1536. Ani indiáni však nedisponovali dostatečnými zásobami potravin a tak obležení osady po nějakém čase ukončili. I tak však z původní expedice zůstala naživu pouze třetina členů. Na místní indiány nepůsobil ani psychologický efekt jízdy, který velmi pomohl Španělům v boji proti Inkům a jiným vyspělým indiánským civilizacím na severu. Část z osadníků v čele s Mendozou se později přesunula severněji, kde vybudovala novou osadu. V roce 1537 se však Mendoza rozhodl oblast opustit. V Buenos Aires tak zůstalo zhruba 100 lidí. Vzhledem k velmi špatným životním podmínkám zůstalo Buenos Aires v roce 1541 zcela opuštěné, jeho obyvatelé se přesunuli severněji do města Asunción, které se v té době stalo centrem španělské kolonizace regionu. O průnik do Peru přes Río de la Plata se následně pokoušelo několik dalších výprav, avšak též bez úspěchu. V polovině 16. století již Španělé vzdali snahy o dosažení Tichého oceánu přes La Platu.

Postupně začali vlastní výpravy do oblasti organizovat i Španělé z Peru, které bylo v té době již stabilní a poměrně bohaté. V roce 1542 španělský kapitán Diego de Rojas jako první Evropan prozkoumal vnitrozemí současné Argentiny. Další průzkumníci přicházeli ze sousedního Chile. Jeden z nich, Francisco de Aguirre založil v roce 1553 osadu Santiago del Estero. Následně začali chilští kolonisté zakládat osady v kraji Cuyo (region na západě současné Argentiny) ve snaze o získání lepšího propojení s oblastí Río de la Plata. Zde založili v roce 1561 osadu Mendoza, v roce 1562 zase osadu San Juan. V roce 1573 bylo o něco východněji založeno město Córdoba. V dalších letech došlo k založení i jiných významných měst jako Salta (1582), La Rioja (1591), či San Salvador de Jujuy (1593).

Druhé založení Buenos Aires a další osidlování

V roce 1580 se rozhodl baskický Španěl Juan de Garay uspořádat novou výpravu, která by vyrazila z Paraguaye směrem na jih, resp. jihovýchod. Dne 11. června 1580 se expedice dostala na místo bývalé osady Buenos Aires, kde se Garay rozhodl tuto osadu založit znovu. Toto datum je tak považováno za druhé a konečné založení města Buenos Aires. Tuto expedici tvořilo pouze 66 mužů, z nich bylo jen 10 Španělů, zbytek byli tzv. mestici, tedy míšenci mezi bělochy a indiány. Noví osadníci se poučili z chyb prvních osadníků a s domorodými obyvateli vycházeli mnohem lépe. Postupně došlo k založení desítek nových osad, přesto bylo toto území osídleno pouze několika tisíci nových osadníků. Jelikož území současné Argentiny neoplývalo stříbrem (které tam všichni hledali) a nebyly tam ani jiné zajímavé suroviny (které by objevitelé tehdy dokázali najít), začala se nová sídla budovat především v místech indiánských osad, protože původní obyvatelstvo bylo v podstatě to jediné, co uměli evropští osadníci využít. Výjimku tvořila pouze dvě přístavní města a to Buenos Aires a Santa Fe (říční přístav), které nebyly postaveny na místě předchozích indiánských osad. Typizovaná nová města byla všechna zakládána na stejném principu. Centrum tvořilo hlavní náměstí (plaza), kde se nacházel kostel, cabildo (tedy budova městské rady) a další důležité budovy, kolem náměstí se v šachovnicovém rozložení nacházely parcely pro obytné domy osadníků.

Jelikož zde nebyly drahé kovy jako v Peru, prosperita každého nového sídla v oblasti závisela na množství a dovednosti domorodých obyvatel, jichž začali Španělé velmi rychle zneužívat na těžké nucené práce. Kvůli vyčerpávající práci a evropským nemocem, vůči nimž neměli původní obyvatelé imunitu, začali brzy tito ve velkém umírat. To způsobovalo ekonomice oblasti La Plata velké problémy, protože zde nebylo mnoho otrokářů, dovážejících černé otroky z Afriky, kteří by indiány nahradili (což bylo rozšířenou praxí v jiných částech Španělského impéria). Z tohoto důvodu se osadníci přeorientovali ze zemědělství (které vyžadovalo mnoho pracovních sil) na chov dobytka. Ale dobytek a jiné zboží, které se v oblasti La Plata vyprodukovalo, se muselo na základě příkazu Španělů do Evropy vozit přes Peru, což jednak prodlužovalo cestu zboží (jak z La Platy, tak i do ní) a zároveň i velmi navyšovalo cenu. Tento stav velmi vadil místním osadníkům, na což si Koruně stěžovali, ale neúspěšně. Jelikož nenašli odezvu ve Španělsku, začalo bujet pašeráctví, silně podporované Portugalci. Díky nelegálnímu obchodu se postupně autorita Peru a vzájemné propojení mezi La Plata a Peru stávalo méně důležitým a Río de la Plata se obracelo směrem k Atlantskému obchodu. Buenos Aires jako největší španělský přístav na atlantickém pobřeží se tak postupně stal nejvýznamnějším centrem v oblasti Río de la Plata.

Vytvoření místokrálovství Peru

Také obchodníci z města Potosí (centra těžby stříbra ve španělské Jižní Americe) velmi brzy pochopili, že je pro ně výhodnější posílat stříbro přes Buenos Aires, než přes Limu. Díky tomu začalo Buenos Aires rychle růst a bohatnout. V průběhu 16. století padlo rozhodnutí, že je třeba ukončit chaotický a nejednotný způsob vlády v koloniích a španělský král přistoupil k vytvoření řady místokrálovství, která měla mít přesně stanovená území a pravomoci. Jedním z těchto nových útvarů se stalo místokrálovství Peru. V jeho čele stál místokrál, který byl představitelem krále v oblasti. Kvůli v té době velmi rozšířené korupci podléhal místokrál mnoha omezením. Nesměl se oženit s místní ženou, nesměl vlastnit nemovitosti v místokrálovství a ani zde obchodovat. Místokrál byl nejvyšším představitelem administrativy, odpovídal za výběr daní, byl hlavou místní církve, předsedal soudu a velel armádě. Reálně však byly některé jeho pravomoci pouze teoretické (např. v církvi). V oblastech, kde stále probíhaly boje s indiány (resp. později s piráty a bandity) došlo k vytvoření generálních kapitanátů (capitanía general). V jejich čele stál guvernér, který se v případě potřeby mohl obrátit přímo na krále, přestože spadal pod místokrále. Místokrálovství se dále dělilo na tzv. corregimientos, které spravovali správci (corregidores), kteří předsedali cabildu, tedy městské radě. Corregimientos byly zpravidla osady a území kolem nich. Samotnou správu města mělo na starosti právě cabildo. Jeho členové volili každoročně starostu osady (alcalde). Pravomoci cabilda byly velmi široké. Na soudní záležitosti dohlížely tzv. reales audiencia, tedy Královské audience. Těm předsedal místokrál, resp. guvernér.

Jelikož bylo třeba budovat a pracovat v dolech, k čemuž noví osadníci nejevili přílišnou ochotu, vznikl systém repartimiento, který znamenal přidělování půdy Španělům za jejich služby Koruně. Na to se vázala tzv. encomienda, tedy že k přidělené půdě byl přidělen i určitý počet indiánů. Vlastníci takové půdy měli právo vybírat na jim přidělených indiánech daň a to buď ve formě naturální (například poskytnutí zemědělských produktů) nebo ve formě práce. Pracovní systém encomienda se však velmi rychle stal doslova otroctvím, a na jeho následky umíralo indiánské obyvatelstvo ve velkých počtech (v některých oblastech Ameriky v jeho důsledku bylo domorodé obyvatelstvo prakticky zcela vyhubeno). Systém encomienda tak byl posléze zrušen a nahrazen jiným. K dalšímu pracovnímu systému patřila tzv. mita. Ta přikazovala každému indiánskému náčelníkovi, aby posílal své muže na veřejně prospěšné práce. V skutečnost se však těmito pracemi rozuměla práce v dolech, kde se těžilo stříbro a zlato. Indiáni v rámci systému mita odpracovali často více než 200 dní ročně. Dalším pracovním systémem zneužívajícím původní obyvatelstvo bylo tzv. yanaconazgo. Tímto pojmem se označovali indiáni, kteří přestali být součástí určitého kmene. V podstatě šlo o přesuny indiánů do oblastí, kde byli místní indiáni značně zdecimováni a neměl zde tak kdo pracovat.

Vytvoření Guvernorátu Río de la Plata

Region Río de la Plata zůstával během 16. a 17. století nejméně rozvinutým regionem Španělského impéria. Z toho vyplývalo i stále velmi řídké osídlení oblasti, což bylo v protikladu s rychle rostoucí oblastí Peru, hlavně okolí hornického města Potosí. Skoro všechna významnější sídla v tehdejší Argentině tak byla postavena právě na cestě z Río de la Plata do Potosí. Následně byly během 16. století v oblasti vytvořeny tzv. guvernoráty (gobernaciones) , které měly spravovat oblast. Vznikl tak Guvernorát Río de la Plata a Paraguay. Formálně se guvernér La Platy zodpovídal místokráli z místokrálovství Peru. Ale Peru bylo velmi daleko a tak reálnou moc stále drželi místní conquistadoři. Ani jeden z guvernérů však nevydržel ve funkci delší dobu, mnozí byli svrženi vzpourami, jiní se raději ze strachu vrátili do Peru. Situace se změnila až na konci 16. století, kdy guvernéři konečně dostali reálné pravomoci. Ale i zde se projevila velká vzdálenost místokrále z Peru a tak se guvernér stal prakticky neomezeným vládcem regionu, který dokonce neuplatňoval ani mnohé příkazy samotného krále.

Velkou roli v rozvoji oblasti začala hrát katolická církev, která nejen šířila křesťanství, ale pomáhala také s rozšiřováním španělského vlivu a rozvoji obchodu a průmyslu. V roce 1618 byla ve městě Córdoba postavena první katedrála v Argentině. Církevní představitelé se také přičinili o změnu způsobu života některých indiánských kmenů, které se pod jejich vlivem usadily a přestaly kočovat. Velké plochy nížin nazývané pampy získaly na velké důležitosti. Tvořily prostor pro chov velkých stád skotu, ovcí či koní, která se stala důležitým zdrojem místních příjmů. Začaly také vznikat zemědělské usedlosti, tzv. estancias (které se díky velkému dostupnému území často rozkládaly na značném prostoru), čímž se začala i intenzivnější zemědělská činnost. Místní rolníci pěstovali například cukrovou třtinu či révu. Nad tradičním zemědělstvím však absolutně převládal chov dobytka, čímž se oblast Río de la Plata odlišovala nejen od Španělska, ale také od ostatních kolonií.

Na počátku 17. století začaly vznikat konflikty mezi portugalskými obchodníky žijícími v Buenos Aires a vlivnými španělskými kolonisty. Tyto střety vyvrcholily nuceným odchodem Portugalců z Buenos Aires, což zcela paralyzovalo místní obchod, neboť v něm dominovali právě Portugalci. To způsobilo velké ztráty místním bohatým osadníkům, kteří v roce 1617 pro Buenos Aires prosadili autonomii. Vznikl tak Guvernorát Río de la Plata, oddělený od Paraguaye, což snížilo vliv Paraguayců. Vyhnaní Portugalci se tak mohli znovu vrátit do Buenos Aires. Konflikty však pokračovaly a v roce 1640 se španělští osadníci znovu pokusili vyhnat Portugalce z města. Vytvoření samostatného guvernorátu však bylo podporováno i samotným Španělskem, které tak chtělo posílit svůj vojenský vliv v oblasti, především kvůli ochraně španělských lodí před tamějšími piráty. Ale španělská podpora se velmi brzy změnila na povinnost platit vysoké daně. Protože však oficiální obchod musel stále procházet přes Limu, neměli obyvatelé Buenos Aires dostatek peněz, aby daně zvládali platit. To vyvolalo ve městě velkou nespokojenost, část obyvatel dokonce hrozila, že ho opustí. Na druhé straně tento stav pouze posílil nelegální obchod, který díky tomu postupně vysoce převýšil obchod oficiální. Buenos Aires se začalo postupně rozvíjet, v roce 1680 zde žilo už 5000 obyvatel. Zbytek území současné Argentiny však stagnoval, protože osady byly velmi závislé na Peru, později na Buenos Aires. Právě závislost na centrální moci způsobovala stagnaci jednotlivých osad. To vedlo ke vzniku velmi izolovaných oblastí, což přispělo k růstu silného regionalismu. Právě regionalismus v dalších stoletích komplikoval vznik a fungování pozdějšího nezávislého argentinského státu.

Rozmach Buenos Aires a vznik místokrálovství Río de la Plata

Špatná životní a ekonomická situace v oblasti Río de la Plata se začala měnit k lepšímu v průběhu 18. století. V Evropě právě skončila válka o španělské dědictví, do které se zapojily všechny mocnosti. Následovala postupná obnova, což znamenalo trh pro zboží z kolonií a posílilo atlantský obchod. Buenos Aires se díky tomu stalo jedním z nejvýznamnějších obchodních středisek impéria. Díky tomu mohlo Buenos Aires rozšiřovat svůj vliv i do odlehlých a málo osídlených oblastí. Dařilo se ale i Portugalcům, kteří postupně také obnovili své obchodní trasy a na druhém břehu Río de la Plata, prakticky hned naproti Buenos Aires, vybudovali pevnost a osadu Colonia del Sacramento. Portugalci tak chtěli konkurovat obchodnímu centru v Buenos Aires. Španělé novou osadu považovali především za vojenskou hrozbu a proto guvernér Buenos Aires José de Garro zorganizoval vojenskou výpravu. Tato byla úspěšná, zvítězila nad místními Portugalci, zajala jejich guvernéra a vyhnala je na sever. V reakci na to Portugalci pohrozili Španělsku válkou, pročež Španělé ustoupili a Portugalci se tak mohli znovu vrátit do Colonia del Sacramento, které se stalo pašeráckým centrem oblasti. V Buenos Aires se tak začal rozšiřovat trh s otroky z Afriky. Místním obyvatelům se to však nelíbilo, protože se obávali hrozby chorob a proto předaní otroci okamžitě putovali na sever do Potosí, kde těžili stříbro. Navzdory obavám místních se Buenos Aires stalo v první polovině 18. století největším otrokářským přístavem Jižní Ameriky. V roce 1739 však byli britští obchodníci s otroky z města vyhnáni. V následujících letech se symbolem prosperity Buenos Aires staly patrové cihlové domy, které začaly ve městě růst. V roce 1744 už ve městě žilo více než 11 000 lidí, v roce 1776 dokonce 20 000 obyvatel.

Vyhnání britských otrokářů uvolnilo místo pro španělské obchodníky, kteří podporovali růst města. Právě tito začali podněcovat ukončení podřízenosti vůči Peru. Zbývající sídla mimo Buenos Aires však zůstávala stále zaostalá a závislá na rozhodnutích centra v Peru, resp. Buenos Aires. V roce 1750 podepsali Španělé a Portugalci tzv. smlouvu o výměně, na základě které předali Španělé Portugalcům sedm nejvýchodněji položených jezuitských misií na toku řeky Paraná výměnou za portugalskou osadu Colonia del Sacramento, kterou obdrželo Španělsko. Jedním z důvodů této výměny byla snaha obou států o snížení vlivu jezuitů, jejichž osadám se v oblasti dařilo mnohem lépe, než osadám španělských kolonistů. I indiáni, kteří zůstali, se houfně pokoušeli dostat právě do jezuitských osad, protože tam byl život pro původní obyvatelstvo snesitelnější. Právě skutečnost, že misiím se dařilo a že díky indiánům dokázaly produkovat velmi kvalitní výrobky a dosahovaly vysoké zemědělské produkce podnítila španělské kolonisty k podobným opatřením. Jezuité proti dohodě přisuzující jejich misie Portugalsku protestovali, ale neúspěšně. Následkem toho se indiánští obyvatelé misií vzbouřili a následovala tzv. guaraníjská válka, ve které byli indiáni drtivě poraženi španělsko-portugalskou převahou. Vojenský odpor indiánských obyvatel misií však přispěl v roce 1767 k rozhodnutí krále Karla III. nařídit vyhnání jezuitů z celého Španělského impéria. Tím začal rychlý úpadek osad, které byly před tím jezuitskými misiemi. Následně byla jejich správa svěřena františkánům.

Španělé potřebovali vyřešit problém s nelegálním obchodem v oblasti Río de la Plata. Zrušili obchodní monopol Limy a umožnili několika americkým přístavům obchodovat přímo s evropskými španělskými přístavy, také snížili daňové zatížení La Platy. Ale obchodní plavby směly provádět pouze španělské lodi a těch bylo v té době nedostatek. Na výrobky z nešpanělských zemí dovážené do kolonií bylo uvaleno velké clo. Následně Bourboni, kteří vládli Španělsku, přistoupili i na administrativní reformy. Vytvořili tzv. intendencias, co byly menší územní celky v rámci místokrálovství. V jejich čele stáli intendanti, kteří obdrželi značné pravomoci. Po Sedmileté válce získali Španělé znovu kontrolu nad osadou Colonia del Sacramento (kterou před tím znovu obsadili Portugalci). Zároveň se však začali obávat možné britské invaze, protože před tím Britové z vícero oblastí vytlačili Francouze. Britové začali kontrolovat všechny obchodní cesty v severním Atlantiku a tak se začal zvyšovat význam Buenos Aires. Vznikly tak první reálné plány na skutečné povýšení Buenos Aires, které by tak nebylo už jen guvernorátem. S tím však nesouhlasili Španělé v Limě. Přesto v roce 1776 oficiálně vzniklo místokrálovství Río de la Plata s hlavním městem Buenos Aires. Pod nové místokrálovství patřily oblasti Paraguaye, Tucumánu, Cuyo a Horní Peru (kde se nacházely stříbrné doly Potosí). Díky tomu už nebylo stříbro posíláno přes Limu, ale přes Buenos Aires. Hlavním představitelem změn byl první místokrál Pedro Antonio de Cevallos. Místokrálovství se rozdělilo na osm intendancií. Pozitivní dopad těchto změn se projevil opětovným výrazným nárůstem počtu obyvatel Buenos Aires a zdvojnásobením objemu vývozu zboží.

Válka za nezávislost

Důvody konfliktu

Prakticky již od poloviny 18. století si činitelé Španělského impéria uvědomovali, že nadvláda Španělska nad jeho americkými koloniemi je v současné podobě těžko udržitelná. V koloniích vládla dlouhodobá nespokojenost s mnoha rozhodnutími Koruny. Napětí v Americe vytvářelo především daňové zatížení či nutnost obchodovat pouze prostřednictvím španělských lodí. Španělsko nebylo schopno dodávat do La Platy dostatek vlastních produktů a proto byla oblast zásobována hlavně zahraničním zbožím, které však bylo zatíženo vysokými daněmi. To vedlo v Buenos Aires k růstu cen. Také jmenování evropských úředníků na koloniální funkce vyvolávalo rozporuplné reakce, protože tito neměli potřebný přehled o místní situaci. Španělé se proto snažili postupně poskytovat kreolům (criollos), tedy potomkům španělských přistěhovalců narozeným již v Americe, více autonomie, ale jen do té míry, aby zůstala zachována nadvláda a propojení se Španělskem. Padl také návrh, aby se v Americe vytvořilo několik formálně nezávislých království, do jejichž čela by byli dosazeni princové z rodu Bourbonů. Tento návrh však nebyl schválen. Myšlenky osvícenství ovlivnily i místní kreoly. Mnozí z nich totiž studovali ve Španělsku a jiných evropských zemích a viděli úpadek Španělského království a zároveň pokles španělské reputace v ostatních evropských zemích.

Udržení španělské nadvlády nad oblastí La Platy mělo zajistit i vytvoření místokrálovství Río de la Plata v roce 1776, do kterého bylo investováno velké množství prostředků. Do toho však mimo jiné velmi negativně zasáhlo bezvládí ve Španělsku v roce 1808, kdy začala španělská válka za nezávislost. Tím začaly diskuse o tom, kdo a jak by měl vládnout nejen v samotném Španělsku, ale i v jeho koloniích. Tehdy se začaly objevovat úvahy o nezávislosti, ale jen jako jedné z několika alternativ. První možností bylo uznání legitimity vlády junty, která vznikla ve Španělsku. Další variantou bylo uznat za královnu sestru posledního krále Ferdinanda VII. Šarlotu. Možností bylo také vytvořit vlastní juntu, která by vládla jménem posledního krále Ferdinanda VII., což by znamenalo v podstatě určitou formu autonomie. Postupně získala nejvíce zastánců myšlenka autonomie a vlastní junty.

V letech 1806 a 1807 se předchozí obavy z britské invaze do La Platy ukázaly jako opodstatněné. Britům se podařilo obsadit Buenos Aires. Španělé městu na pomoc nepřišli a místní si museli poradit vlastními silami. To ukázalo na neschopnost Španělů ochránit vlastní území. Hlavní roli v osvobození města získali místní kreolové, kterým tak stoupla nejen prestiž, ale i síla a politický vliv. V jejich čele stál Santiago de Liniers, Francouz ve španělských službách, který získal poměrně velký vliv. Navíc myšlenka svobodného přístavu Buenos Aires, který by mohl volně obchodovat s celým světem podle vlastního uvážení byla velmi lákavá. Otázku, kdo by měl vládnout nakonec rozhodla místní vláda La Platy, která přísahala věrnost juntě v Seville. Sevillská junta vládla oficiálně jménem svrženého krále Ferdinanda VII. na základě teorie o svrchovanosti lidu během nepřítomnosti krále. Tato myšlenka se však velmi zamlouvala i lidem žijícím v amerických koloniích. Ti tak dospěli k názoru, že i oni by měli mít stejné právo na vytvoření vlastních orgánů tak, jak tomu bylo ve Španělsku. Začaly se tak vytvářet vlastní lokální junty. V roce 1808 byla zřízena taková junta v Montevideu. Do jejího čela se postavil španělský guvernér města a za cíl si dal vymanění se z vlivu Buenos Aires a jeho místokrále Santiaga de Liniers (bonapartisty), nikoli však Španělska. Když však byl Liniers zbaven moci a nahrazen novým místokrálem Baltasarem Hidalgo de Cisneros, rozpustila se junta z Montevidea sama. Francouzi však byli na evropských bojištích úspěšní a vládnoucí junta se musela ze Sevilly přesunout do Cádizu, kde se sama rozpustila a byla nahrazena tzv. regentskou vládou. Ta prosazovala myšlenku rovnosti Španělů a Američanů, ale zároveň tvrdila, že americké kolonie jsou nedílnou součástí Španělska. S tímto však nesouhlasili mnozí Američané, kteří tvrdili, že americké kolonie jsou vázány na španělskou Korunu, ne na španělský národ a tudíž když není král, právo vládnout přechází na americký lid. Z tohoto důvodu začaly vznikat v koloniích nové junty, které měly vládnout do návratu legitimního krále.

Španělští úředníci však považovali vznik junt za vzpouru a rozhodli se všechny zrušit a odpor potlačit. Ale mnoho úřednických postů již zastávali místní kreolové, kteří byli příznivci vlastní vlády. Tím se začaly zhoršovat vztahy mezi kreoly a Španěly, nazývanými peninsulares, což znamená „poloostrované“ (Pyrenejský poloostrov). Obě skupiny sebou navzájem velmi pohrdaly. Španělé nicméně přistoupili i ke změnám, když povolili přístavům v oblasti Río de la Plata volně obchodovat se spojeneckými a neutrálními zeměmi a zboží mohly vozit i lodě z daných států. Nebyla už potřebná ani formální zastávka v některém španělském přístavu. V prvních letech 19. století tak obchod mezi Španělskem a La Plata přestal fakticky existovat, protože Španěly nahradily jiné státy, které byly schopny plnit požadavky obchodníků z La Platy. Jako jediný faktor, který ještě zůstával ve prospěch království byly špatné vnitřní vztahy v kolonii, kde na jedné straně stálo Buenos Aires a na druhé straně Montevideo a provincie. Poté, co Španělsko převzalo většinu zisků ze stříbrných dolů v Potosí pod vlastní rozpočet, bylo Buenos Aires (jehož zisk tehdy tvořily hlavně doly v Potosí) nuceno více zdanit okolní provincie, což vzájemné vztahy ještě více zhoršilo.

Květnová revoluce

V roce 1808 donutil francouzský vládce Napoleon Bonaparte španělského krále Karla IV. abdikovat a jeho dědice Ferdinanda nechal uvěznit. Na španělský trůn Napoleon dosadil svého bratra Josefa. Španělsko tak bylo zavlečeno do války, která spustila období bezvládí, vyplněné vládami junt, resp. regentské vlády. To zapříčinilo debaty o tom, kdo má v případě nepřítomnosti krále právo vládnout a kterému území. Dosavadní místokrál Santiago de Liniers musel odstoupit a na nového se muselo určitou dobu čekat. Následně ze Španělska přišel Baltasar Hidalgo de Cisneros, který se ujal funkce místokrále La Platy. Toho však nejmenoval král, ale odbojná junta ze Sevilly, která neuznávala autoritu krále Josefa, ale naopak přísahala věrnost sesazenému králi. V té době měla v Buenos Aires velmi silnou pozici místní milice, protože celá oblast byla od dob britských invazí značně militarizovaná. Kvůli nedostatku peněz, neboť Španělsko se nacházelo v krizi, se nový místokrál rozhodl snížit rozpočet milice. To se nelíbilo místním kreolům, kteří tvořili většinu místní milice, neboť toto rozhodnutí považovali za pokus oslabit a následně odstranit patrioty (jak se podle severoamerického vzoru nazývali). V jejich čele stál Manuel Belgrano, který začal připravovat možnou revoluci. V průběhu května 1810 byla junta v Seville donucena uprchnout před Francouzi do Cádizu. Patrioti si vynutili svolání schůze cabilda (městské rady), kde chtěli projednat postup po této události. Cisneros souhlasil a na 22. května 1810 cabildo skutečně svolal. Zde si obyvatelé Buenos Aires odhlasovali ustanovení vlastní junty. Do jejího čela byl zvolen místokrál Cisneros. To se však nelíbilo radikálnímu křídlu patriotů a proto byla o několik dní později vytvořena nová junta, ve které už místokrál nefiguroval. Kreolové následně místokrále zatkli. Nová junta je v současnosti známa jako první junta. Do jejího vedení byl zvolen člen milice a obchodník Cornelio Saavedra.

Navzdory silnému zastoupení patriotů přísahala junta věrnost králi Ferdinandovi, pod podmínkou, že se vrátí na trůn. Na druhé straně již neuznávala autoritu tzv. regentské vlády, která vznikla v Cádizu po odchodu junty ze Sevilly. Nová Laplatská junta měla ambici vládnout celému území místokrálovství. K událostem z Buenos Aires se však zbývající provincie místokrálovství nepřidávaly, což bylo mimo jiné výsledkem silné regionální nevraživosti a roztříštěnosti místokrálovství. Montevideo dokonce přísahalo věrnost regentské vládě v Cádizu a odmítlo změny z Buenos Aires. Nová junta přistoupila i ke změnám v soudnictví, kdy odvolala dosavadní soudce a nahradila je svými vlastními. První větší vystoupení proti změnám se událo ve městě Córdoba, kam se před tím stáhl Santiago de Liniers. Představitelé junty se rozhodli, že vůči vzbouřencům budou postupovat tvrdě a po jejich porážce popravili vůdce kontrarevoluce včetně Linierse. Na konci roku 1810 se však projevily rozpory mezi členy první junty, která byla nahrazena tzv. Velkou juntou, ve které už nejradikálnější členové neměli místo. Na konci roku 1811 byla zrušena i tato junta a nahrazena prvním triumvirátem. Představitelé triumvirátu se rozhodli rozpolcenost provincii řešit radikálněji než junty a chtěli provincie přimět k poslušnosti vůči Buenos Aires silou. Zde se však začaly projevovat první spory mezi unionisty (Unitarian) a federalisty. Ve vedení unionistů, kteří tehdy připouštěli i vládu španělského krále stáli Manuel Belgrano a Bernardino Rivadavia. V čele federalistů, kteří prosazovali vytvoření volné federativní republiky stál José Gervasio Artigas. Avšak skutečná nezávislost nebyla vyhlášena ani po několika letech, což se nelíbilo mnohým patriotům. V roce 1812 se dokonce několik roajalistů neúspěšně pokusilo o kontrarevoluci, načež byli jejich vůdcové popraveni.

Tvorba nezávislé vlády a cesta k samostatnosti

V tomto období se do Buenos Aires z Evropy vrátil voják José de San Martín. Ten však nepatřil k milicionářům, ale k bývalým královským vojákům, kteří se rozhodli vyvažovat vliv milicí. Právě vojáci byli mnohem více radikální a stali se hlavní silou budoucích změn. To vedlo k pádu prvního triumvirátu a nástupu druhého triumvirátu. Zároveň s tím vzniklo ústavodárné shromáždění. V obou orgánech měli rozhodující slovo právě radikální armádní představitelé a jejich spojenci. V té době došlo i k formálnímu přejmenování místokrálovství na Sjednocené provincie La Platy. Ústavodárné shromáždění schválilo podobu vlajky, přijalo vlastní měnu a hymnu a deklarovalo svrchovanost (ne však nezávislost). I další opatření byla protikrálovská. V roce 1814 začal zemi vládnout tzv. Director Supremo, doslova „Nejvyšší ředitel“. Director Supremo začal otevřeně podporovat a prosazovat opatření vedoucí k nezávislosti.

Následně se Argentinci zaměřili na eliminaci pozemní hrozby. Za první cíl zvolili Horní Peru se stříbrnými doly v Potosí. Následovala bitva u Suipacha (7. listopadu 1810), kde patrioti porazili roajalisty. Následně obsadili důležité Potosí. Následovaly vzpoury patriotů v městech La Paz a Chuquisaca, kde místní patrioti vyhnali roajalisty. Ale území Horního Peru se od Buenos Aires velmi lišilo, především v etnickém složení, protože zatímco v Buenos Aires žilo minimum indiánů, v Horním Peru jejich byl velký počet. Rovnost mezi bělochy a indiány, kterou přijali v Buenos Aires se tak v Horním Peru nesetkala s pochopením. Z Peru však vyslali armádu, aby potlačila vzpoury v Horním Peru a vytlačila (zničila) armádu patriotů. Dne 20. června 1811 proběhla bitva u Huaqui, kde roajalisté porazili patrioty. Současně se argentinské oddíly pokoušely prosadit svou vůli v Paraguayi, ale místní milice je porazily a následně vyhnaly, čímž nový stát ztratil i Paraguay, která vyhlásila samostatnost. Do čela armády byl proto jmenován voják José de San Martín. Ten vytvořil novou jezdeckou jednotku známou jako "Regimiento de Granaderos a Caballo", tedy pluk horských granátníků. Lépe se stoupencům revoluce dařilo v Banda Oriental, tedy Východním břehu (současná Uruguay). Velitelem místních vzbouřenců se stal José Gervasio Artigas, jehož podporovali hlavně venkované a statkáři, kteří nesouhlasili s rozhodnutími Montevidea, která je poškozovaly. Tato rozhodnutí prosazovali obchodníci, kteří pocházeli většinou přímo ze Španělska. Logicky se proto statkáři připojili k snahám o jejich vyhnání a vytvoření vlastní vlády. Právě vojenské úspěchy Artigase byly povzbuzením pro vládu z Buenos Aires po neúspěchu v Paraguayi a špatných výsledcích v Horním Peru. To umožnilo představitelům Spojených provincii zahájit roku 1812 obléhání roajalistického Montevidea. Již v únoru 1813 se Španělé pokusili prolomit obležení pozemní bitvou, ale byli poraženi San Martínem a jeho granátníky.

Zánik místokrálovství Río de la Plata a vyhlášení nezávislosti

Prvním Directorem Supremo se stal v roce 1814 bývalý člen druhého triumvirátu Gervasio Antonio de Posadas. Jedním z jeho prvních kroků, který se později ukázal jako velmi důležitý, bylo vytvoření vlastní námořní flotily Spojených provincií. Velitelem flotily nechal Posadas v květnu 1814 jmenovat irského přistěhovalce Williama Browna. Už o několik dní po jeho jmenování se uskutečnila námořní bitva u Buceo, kde nová flotila patriotů porazila španělskou flotilu, která se pokoušela prolomit obležení Montevidea, poslední velké bašty roajalistů na pobřeží Río de la Plata. Město bylo tou dobou obleženo již dva roky, nemělo tedy už nadále dostatek zásob, které mohly přicházet pouze z moře. A proto se porážka Španělů na moři ukázala jako fatální pro další přítomnost roajalistů ve městě. V té době už nebyl několik let jmenován žádný místokrál, jelikož poslední místokrál Francisco Javier de Eliot opustil město v roce 1811. Místní vojenskou posádku a tedy i obranu města vedl Gaspar de Vigodet, což byl vojenský velitel v hodnosti "kapitán generál". Montevidejská posádka se proto 23. června 1814, tedy zhruba měsíc po námořní bitvě u Buceo, rozhodla vzdát. Tato událost je považována za definitivní konec místokrálovství Río de la Plata a zároveň začátek reálných kroků vedoucích k vyhlášení nezávislosti na Španělsku. Pád Montevidea zároveň znamenal ukončení existence skutečné hrozby španělského útoku vůči Buenos Aires, protože bez takového důležitého přístavu by se už Španělům nepodařilo konsolidovat loďstvo pro účinný útok.

V roce 1815 Argentinci zahájili další pokus o vojenské ovládnutí Horního Peru. Samotné tažení však bylo spíše soukromým rozhodnutím neoficiálního velitele severní armády Josého Rondeaua, než oficiálním rozhodnutím vedení Spojených provincií. Skutečným velitelem vojska jmenovaným vedením země byl Ignacio Álvarez Thomas. Zmatky ve velení a absence pověření od Directora Supremo znamenaly, že armáda patriotů postupně upadla do anarchie. Následovala ztráta důležité podpory provinční armády z města Salta, což byla další negativní zpráva pro Rondeaua. Oslabená armáda tak prohrála v bitvě u Venta a Media (21. října 1815), ale definitivní porážku znamenala až bitva u Sipe-Sipe (28. listopad 1815), kde armáda roajalistů drtivě zvítězila. To znamenalo definitivní konec snah o získání Horního Peru a zároveň začátek procesu pozdějšího ustanovení nezávislosti Horního Peru pod názvem Bolívie. Neúspěšná snaha o získání Horního Peru a zmatky, které vyvolala, způsobila, že ve Španělsku se začaly šířit zvěsti o neúspěšném konci Květnové revoluce. Krátce před tím byli ze Španělska definitivně vyhnáni Francouzi, Napoleonův bratr Josef byl sesazen z trůnu a měl se vrátit Ferdinand VII., i v koloniích mnohými považován za legitimního krále. Tyto události přiměly také nerozhodné představitele Spojených provincii, aby se začali vážně zamýšlet nad budoucností země a jejím politickém statusu. Dne 9. července 1816 ve městě San Miguel de Tucumán proběhlo shromáždění reprezentantů provincií (nazývané v současnosti Congreso de Tucumán), které vyhlásilo nezávislost Spojených provincií Jižní Ameriky (resp. Spojených provincií Río de la Plata) na španělské Koruně, zároveň byla vyhlášena ustanovení pro vytvoření ústavy. Vojenské akce pokračovaly dále, ale už na území současného Chile, protože na začátku roku 1817 překročil generál San Martín Andy, aby dopomohl k nezávislosti i zbylým španělským provinciím v Jižní Americe, čímž se zařadil mezi největší hrdiny historie Jižní Ameriky. Jednou z významných změn, které boje za nezávislost přinesly, bylo zrušení otroctví.

Argentinské občanské války

Důvody konfliktu

Konflikty mezi federalisty a unionisty (Unitarios) začaly již před samotným vyhlášením nezávislosti. Ty však měly svůj původ ještě v době zakládání měst v oblasti Río de la Plata. Tato města musela čelit nejprve monopolu a diktátu Španělů z Limy a později obchodníků z Buenos Aires, což vytvářelo velké regionální napětí. Artigas zprvu uznával vládu Buenos Aires a všemožně ji podporoval. Byl však také velkým zastáncem modelu federalizovaných autonomních provincií, což ho přivedlo do konfliktu s ostatními představiteli revoluce, kteří věřili v centralistickou vládu Buenos Aires. Artigasova myšlenka volné federace nebo konfederace našla velkou odezvu v mnoha provinciích, jejichž obyvatelé byli přesvědčeni, že Španěly pouze nahradí noví páni z Buenos Aires, ale pro ně se nic podstatného nezmění. Jako další problém pociťovali lidé z provincií verbování vojáků do vojska vedeného Buenos Aires, následkem čehož vznikal nedostatek práceschopných mužů. Artigas začal hlásat hesla jako autonomie v konfederaci či federaci, ukončení monopolu Buenos Aires a žádal protekcionismus pro domácí zboží jako obranu před anglickým zbožím, které nahrazovalo výrobky z provincií. Na tato hesla obyvatelé provincií slyšeli a Artigas se tak stával stále populárnějším. Kongres v roce 1813 svolal tzv. shromáždění roku 13 (Asamblea del Año XIII). Artigasovi zástupci z Banda Oriental na něm přednesli tzv. instrukce z roku 13, které představovaly jím navrhovaný projekt federálního uspořádání místokrálovství Río de la Plata bez přísahy věrnosti španělskému králi, tedy fakticky nezávislost. Banda Oriental nebyla ve smyslu tohoto návrhu ochotna jednat o jiném uspořádání, přičemž součástí návrhu byl i požadavek, aby hlavním městem nebylo Buenos Aires. To vyvolalo velký nesouhlas v celém shromáždění, zejména však ze strany zástupců Buenos Aires.

Právě toto je začátek konfliktu mezi federalisty a unionisty (centralisty). Artigasovy návrhy tak byly jasně odmítnuty, ten proto stáhl své vojsko od Montevidea, na základě čehož byla na něj vypsána v Buenos Aires odměna a byl zbaven všech hodností a vyznamenání. Buenos Aires se tím nakonec dostalo do vojenského střetu s Artigasem a jeho spojenci. Konflikt po několika letech vyhrál Artigas, což znamenalo nezávislost Banda Oriental nejen na Španělsku, ale i na Buenos Aires. S Artigasem však sympatizovaly i provincie mimo Banda Oriental, které vyhlásily tzv. Federální ligu (1815). Tu tvořily jednak některé provincie současné Argentiny, ale též Banda Oriental. Federální liga však neměla dlouhého trvání. Již v roce 1816 vstoupili na území Banda Oriental Portugalci z Brazílie, kteří také měli obavy z šíření Artigasových myšlenek. Portugalské vojsko však bylo početné a oproti vojsku Buenos Aires profesionální. Navíc provincie Federální ligy mimo Banda Oriental odmítly vyslat své jednotky na podporu Artigase. Prakticky ve dvou bitvách ztratil Artigas skoro celou svou armádu. Následně Portugalci vstoupili do Montevidea, které jim vydali jeho obyvatelé dobrovolně, když prohlásili Artigase za tyrana. Artigas však vydržel ještě několik let ve venkovských částech Banda Oriental dokud ho v roce 1820 Portugalci definitivně neporazili. Paradoxně v téže době porazili federalisté ovlivnění Artigasovými myšlenkami vojsko Buenos Aires v bitvě u Cepede, načež Buenos Aires přistoupilo na všechny požadavky federalistů. Mezi federalisty však vznikly velké spory a tak Artigas se zbytkem své armády požádal o azyl v Paraguayi, kde dožil svůj život. Díky úspěchu federalistů se však v jednotlivých provinciích dostávali k moci poměrně samostatní vládci (caudillos).

Snaha unionistů o návrat vedoucího postavení Buenos Aires

Neshody federalistických vůdců Francisca Ramireze a Estanislao Lópeze vyvrcholily ozbrojeným střetem dvou armád, v němž zvítězil López, následně nechal padlému Ramirezovi uříznout hlavu a tu vystavil v chrámu ve městě Santa Fe. Tyto spory se snažili využít unionisté (centristé) v čele s hrdinou počátečních bojů za nezávislost Bernardino Rivadaviem. Zde se naplno projevila patová situace, kdy se na jedné straně provincie usilovaly o nezávislost na Buenos Aires, ale zároveň bez Buenos Aires nebyly ekonomicky soběstačné. Na druhé straně zase Buenos Aires a unionisté neměli dostatek sil k prosazení svých zájmů v rámci celé Argentiny. Právě z tohoto důvodu opakovaně vznikaly ozbrojené konflikty a země se ocitla na pokraji anarchie. V tomto období se tak představitelé Buenos Aires rozhodli rozšířit sféru svého vlivu vytlačováním indiánů na jih a rozšiřováním území patřícího pod Buenos Aires. Již brzy se tak hranice reálně kontrolovaného území posunula až 1000 km jižně od Buenos Aires. Nová území velmi rychle obsadili chovatelé skotu, což definitivně změnilo hospodářství Buenos Aires ze zaměření na export stříbra na export hovězího masa. Právě Bernardino Rivadavia usoudil, že je správný čas na liberální reformy, které by pomohly rozvoji a sjednocení země.

Proti jeho plánům však vystoupili zastánci tradiční a jednoduché ekonomiky v čele s Juanem Manuelem de Rosas. Rivadavia přistoupil ke zrušení cabilda (které kladlo odpor jeho proticírkevním reformám) a nahradil ho administrativou dle britského vzoru. V roce 1821 inicioval založení Univerzity Buenos Aires. Rivadavia velmi obdivoval dění ve Spojených státech amerických a snažil se je všemožně napodobovat. Začal tím pádem podporovat přistěhovalectví z Evropy, ale tyto snahy se podařilo realizovat až mnohem později. Změny však přinesly posílení centralismu. Neúspěchem skončila jeho snaha o reformu vlastnictví půdy, kdy namísto rozdělení velkých území mezi mnoho zájemců na určitý čas, byla veškerá půda rozdělena pouze mezi několik významných rodin, přičemž nabývání půdy začalo být doprovázeno velkými spekulacemi. Rovněž se snažil o posílení obchodu s Velkou Británií, což se však projevilo prakticky úplným ovládnutím domácího trhu Brity, když i původně argentinské výrobky začaly být dováženy z Británie. Britové byli dokonce osvobozeni od daní za dovoz zboží a vláda se jim snažila maximálně vycházet vstříc. Britové tak v roce 1824 navázali diplomatické styky se Spojenými provinciemi, čímž je de facto uznali.

V roce 1826 prosadil Rivadavia přijetí nové ústavy. Ta definitivně vylučovala návrat k monarchii a vyhlašovala republiku v čele s voleným prezidentem. Zároveň ústava uznávala právo provincií na vytvoření vlastních autonomních vlád a potvrzovala sdílení obchodních výnosů Buenos Aires. Provincie měly za tyto ústupky zrušit vlastní milice, zrušit cla vztahující se na zboží z jiných provincií a postoupit veškerou provinční půdu centrální vládě. V roce 1826 byl zároveň Rivadavia zvolen prezidentem Spojených provincií. Ale nová ústava byla jednoznačně odmítnuta vůdci provincií, kteří jednak nevěřili slibům Buenos Aires a také nechtěli rušit svá daňové a celní opatření a stejně tak i milice. Rivadaviova podpora byla již tak velmi malá a definitivně ji ukončila válka s Brazílií o Uruguay, kdy se finanční situace státu stala katastrofální. Čtyři provincie dokonce přistoupily k vytvoření vojenské aliance ve snaze zrušit ústavu. V červnu 1827 tak Rivadavia raději podal demisi. Jeho nástupce Manuel Dorrego rychle zrušil ústavu a přiznal provinciím autonomii, čímž došlo k přejmenování Spojených provincií na Argentinskou konfederaci. V roce 1828 se do Buenos Aires vrátilo vojsko z neúspěšného obležení Montevidea, vedené Juanem Lavallem. Lavalle po příchodu do města nechal zatknout a následně popravit Dorrega. Druhý generál tohoto vojska José María Paz jednal stejně v provincii Córdoba, kde také nechal popravit místní vůdce.

Ztráta Uruguaye

Federalisté si po svém úspěchu prosadili vlastní představy o fungování nového státu. Vůdci unionistů (především Rivadavia) se však snažili na úspěchy druhé strany nějak odpovědět. Svými snahami o zachování centralismu Buenos Aires však začali de facto podporovat myšlenky separatismu. Tím znovu došlo k propuknutí ozbrojených střetů. Zároveň se zvyšoval vliv anglických obchodníků, usazených v Buenos Aires. Ti podporovali prodejem zbraní obě strany.

Současně začala narůstat nespokojenost s vládou Portugalců v Banda Oriental. V roce 1825 se tak na pobřeží této provincie vylodila skupina exulantů z Banda Oriental, žijících v Buenos Aires. Tato skupina se nazývala Třiatřicet orientálců (Treinta y Tres Orientales) a i když jich ve skutečnosti bylo o něco více, stále to byla velmi malá ozbrojená skupina. Ale kvůli nespokojenosti místního obyvatelstva se k ní velmi rychle přidaly stovky dobrovolníků, díky čemuž začala obléhat přímo Montevideo. V jejich čele stáli Manuel Oribe a Juan Antonio Lavalleja. Později se k nim přidal i bývalý kolaborant s Portugalci Fructuoso Rivera. Už na podzim téhož roku vyhlásili osvoboditelé nezávislost a zároveň připojení k Spojeným provinciím La Platy. Zde se však střetly mocenské zájmy nejen Spojených provincií ale i Brazílie a Británie. Všechny jmenované státy měly vlastní představy o budoucnosti Banda Oriental a Montevidea. Vzniklo tak napětí, které vyvrcholilo v lednu 1826, kdy Spojené provincie vyhlásily válku Brazílii. Obě strany si v konfliktu počínaly se střídavými úspěchy, ale poslední bitvu vyhrálo vojsko Spojených provincií vedené generálem Riverou. Toto vítězství však neznamenalo definitivní návrat Banda Oriental, ale naopak vyhlášení nezávislosti Uruguaye, kterou na nátlak Británie obě bojující strany uznaly v mírové smlouvě z roku 1828. Nezávislostí Uruguaye tak z trosek původního místokrálovství vznikl již třetí stát (před tím Paraguay a Bolívie), což pouze zhoršilo politickou situaci v Buenos Aires.

Příjezd Juana Manuela de Rosas a upevnění moci federalisty

Na kroky generálů se rozhodl odpovědět Juan Manuel de Rosas. Spojil se s nespokojenci z provincií a v dubnu 1829 porazili v bitvě Lavalla, který následně uprchl do Montevidea. Rosas se tak stal guvernérem Buenos Aires, což uvítali po období nestability i jeho obyvatelé. Rosas měl však jako guvernér široké pravomoci bez jakýchkoliv omezení a tudíž mohl vládnout jako diktátor. V Buenos Aires tak začala vláda federalistů, zatímco provincie ovládal unionista José María Paz, čímž se zcela obrátila původní situace.

Juan Manuel de Rosas vládl v Buenos Aires kromě krátké přestávky (1832–1835) od roku 1829 až do roku 1852. Jeho vláda byla sice federativní, ale ve skutečnosti vládl poměrně autokraticky a centralisticky, zaměřoval se hlavně na provincii Buenos Aires na úkor ostatních provincií. Jedním z jeho prvních opatření po nástupu do úřadu bylo vytvoření dostatečně silné armády, aby dokázal v případě potřeby zpacifikovat nejen Buenos Aires, ale i odbojné provincie. Jelikož sám pocházel z prostředí dobytkářů, byla právě tato vrstva ve vedení státu. Tím pádem začal podporovat venkov v okolí Buenos Aires a bojovat proti indiánům, kteří stále ohrožovali venkovské oblasti. Poté, co si zajistil své pozice v hlavním městě, rozhodl se zasáhnout proti generálu Pazovi, který stále ovládal značné území v provinciích. Paz, který stál v čele unionistů, vytvořil tzv. Vnitrozemskou ligu a prohlásil se za jejího ochránce. Rosas prosadil vytvoření tzv. Federálního paktu. Generál Paz však reálně neměl takovou sílu, aby dokázal čelit armádě federalistů. V roce 1831 tak byl poražen a zajat. Konflikt však trval čtyři roky a velmi zatížil ekonomiku státu. Do čela konfederace se tak dostali tři federalisté, a to Juan Manuel de Rosas, Estanislao López a Facundo Quiroga. Po skončení bojů s Pazem opustil Rosas post guvernéra Buenos Aires a odešel bojovat s indiány na jih, kde se mu velmi dařilo. V roce 1835 byl v provincii Córdoba zavražděn federalista Facundo Quiroga. Tím se země znovu dostala na pokraj občanské války. Obyvatelé Buenos Aires, kteří měli obavy z další vlny anarchie opět jmenovali Rosase guvernérem a přiznali mu ještě větší pravomoci než měl před tím. Rosas následně triumfálně vstoupil do města za nadšeného vítání obyvatelstva.

Velmi rychle se opět projevila jeho centralistická snaha o dominanci Buenos Aires přestože patřil k federalistům. Vliv Rosase byl tak silný, že přestalo existovat dělení na federalisty a unionisty a společnost se začala dělit na „rosisty“ a „antirosisty“. Rosismus však nebyl obdobou federalismuu, spočíval pouze v zavedení vlády velkostatkářů na úkor ostatních. Během Rosasovy vlády tak většina populace vlastnila pouze 1 % využívané půdy, zatímco úzká skupina velkostatkářů zbytek. Formálně však Rosas zůstával federalistou. Jeho vláda se však projevovala jako autoritářská a fungovala s podporou velkostatkářů, armády a policie. Jeho armáda se skládala z necvičených vojáků (často kriminálníků), kterým veleli armádní důstojníci. Během jeho vlády si provincie zachovávaly jistou míru autonomie, ale některé pravomoci, jako obranu a zahraniční politiku, byly nuceny přenechat Rosasovi a Buenos Aires. Situace se začala měnit i v zahraničním obchodě. Dosud jasně dominující Brity začali nahrazovat obchodníci z Francie, Německa, USA či Itálie.

Konflikty mezi federalisty a konec Rosasovy vlády

Francouzští obchodníci získávali rychle vliv a požadovali podobné výhody, jaké měli před tím Angličané, ale Rosas jim nechtěl ustoupit. Následovala dvouletá francouzská blokáda přístavu Buenos Aires, což velmi zhoršilo situaci ve městě. Následně Francouzi podpořili exulanta z Buenos Aires Juana Lavallea, který z Montevidea zaútočil na provincii Entre Ríos, což znamenalo obnovení občanské války. Následně vyhlásili Rosasovi a Argentinské konfederaci válku Uruguay a Bolívie. Ve stejnou dobu se také vzbouřili dobytkáři z osady Chascomús jižně od Buenos Aires. Rosas se však projevil jako výborný stratég, když se mu podařilo zabránit sjednocení jeho protivníků. Nejprve porazil Bolívii na severozápadě, současně vyslal svého bratra, který porazil vzbouřené chovatele a následně začal s rozsáhlými represemi včetně poprav rebelů. V případě Uruguaye rychle do svého vojska naverboval uruguayské exulanty nespokojené s tamním režimem, čímž vyvolal občanskou válku v Uruguayi. Na Francouze, kteří stále blokovali přístav Buenos Aires začali tlačit Britové, kterým se nelíbily obchodní ztráty způsobované blokádou. Ani Juan Lavalle nebyl nakonec úspěšný, když ho postupně stoupenci Rosase vytlačovali stále více na sever. V roce 1841 v bitvě u města San Salvador de Jujuy byl nakonec Lavalle zabit. Francouzi pod nátlakem Britů projevili ochotu jednat s Rosasem, který jim přislíbil symbolické odškodné pro jejich obchodníky. Tím Rosasovi zůstával poslední nepřítel a to Montevideo, kde žili unionističtí exulanti z Buenos Aires. Tyto úspěchy velmi zpopularizovaly Rosasovu vládu a místní ho začali uznávat jako bojovníka proti evropským impériím. Obléhání Montevidea však již trvalo několik let, což velmi zatěžovalo rozpočet konfederace.

Rosas však chtěl kontrolovat a ovládat celý místní obchod a zablokoval hlavní řeky, což vadilo nejen Francouzům, ale i Britům, kteří společně zahájili blokádu přístavu Buenos Aires. Britové však po nějakém čase odpluli a blokáda tak skončila neúspěchem. V roce 1848 však Rosas uzavřel řeky znovu. Tentokrát tato situace překážela i Brazílii, pro kterou bylo říční spojení velmi důležité. Poškozená se cítila i provincie Entre Ríos, kde vládl guvernér Justo José de Urquiza. Urquiza vyzval Rosase, aby řeky znovu otevřel a aby bylo umožněno farmářům z jeho provincie obchodovat s jinými státy. S tím však Rosas nesouhlasil. Urquiza chtěl zabránit znovuzvolení Rosase, což však Rosas také odmítl akceptovat. Urquiza tak se svou armádou zaútočil na vojsko obléhající Montevideo a město konečně osvobodil. Následně vytáhl přímo proti Buenos Aires. Zde Rosas překvapivě rychle ztrácel podporu. Urquiza tak porazil Rosase v bitvě u Caseros (3. únor 1852). V Buenos Aires následně Urquizovi vojáci povraždili stovky Rosasových stoupenců. Rosas následně odešel do britského exilu, kde dožil.

Secese Buenos Aires a následné sjednocení

Porážka Rosase neznamenala automatické vyřešení problémů konfederace. Provincie se dále bránily nadvládě Buenos Aires, ale v případě, že získaly autonomii, staly se chudšími. Také vůdci Buenos Aires si uvědomovali, že pokud nebudou ochotni dělit se o bohatství Buenos Aires plynoucí z cel a obchodu v přístavu, nikdy nedojde ke sjednocení národa. Bylo tedy třeba vymyslet kompromis. Již krátce po porážce Rosase se setkali zástupci provincií ve městě San Nicolás, kde podepsali tzv. smlouvu ze San Nicolás (31. květen 1852). V ní se delegáti zavázali připravit novou ústavu, na jejímž základě vznikne silná centrální vláda a navíc všechny obchodní restrikce budou zrušeny. Tím se federalistické provincie překvapivě zavázaly k plnění původně unionistického cíle. Z Buenos Aires se měl vytvořit samostatný federální distrikt oddělený od provincie. Proti tomuto plánu se však postavilo veřejné mínění v Buenos Aires, což bylo paradoxní, jelikož před několika desetiletími podporovali takový plán právě vůdci z hlavního města. Buenos Aires se odmítlo dělit o výnosy ze svého přístavu, stejně tak odmítlo i plán na rovné zastoupení všech provincií v národním parlamentu. V roce 1852 svrhli vůdcové Buenos Aires guvernéra dosazeného Urquizou, a také se jim podařilo odrazit Urquizovu vojenskou výpravu směřující do města na začátku roku 1853. Buenos Aires současně oficiálně odmítlo smlouvu ze San Nicolás a jeho zástupci opustili ústavodárné shromáždění. Ani ústava z 1. května 1853 nebyla ze strany Buenos Aires přijata.

V roce 1854 se Urquiza stal prezidentem argentinské konfederace, s novým hlavním městem Concepción del Uruguay v provincii Entre Ríos, resp. později ve městě Paraná. Buenos Aires přerušilo všechny styky se státem vedeným Urquizou a vyhlásilo samostatnost. Reálně se však jako samostatný stát chovalo už po svržení Urquizova guvernéra dne 11. září 1852. Odpor Buenos Aires vedli José María Piran, Valentín Alsina a Bartolomé Mitre. Oba státy tak fungovaly několik let vedle sebe bez vojenského střetu a akce se omezily pouze na nové celní poplatky a blokády. Ozbrojené střety byly spíše výjimečné a pokud se už udály, byly velmi malé. Buenos Aires však stále bohatlo, zatímco provincie tak jako před tím bez hlavního města stále více chudly. Urquiza nedokázal přilákat zahraniční obchodníky do vnitrozemí konfederace, neboť ti zůstávali v Buenos Aires. Konfederace se dostala do obrovských finančních problémů, bankovní systém přestal prakticky existovat a Urquiza nedokázal získat žádnou zahraniční půjčku. Rozhodl se tuto katastrofální situaci vyřešit silou a na podzim 1859 podnikl vojenské tažení proti Buenos Aires. V bitvě u Cepeda (23. října 1859) porazil vojsko Buenos Aires a přinutil Buenos Aires platit pravidelné poplatky konfederaci. Urquiza sice měl sílu na obsazení Buenos Aires, ale nedokázal by ho udržet dlouhodobě.

V roce 1860 se do čela Buenos Aires dostal Bartolomé Mitre (který vedl vojsko v neúspěšné bitvě u Cepeda). Mitre od počátku začal hlásat myšlenky sjednocení Argentiny, ale postavené na jiném principu, než chtěl Urquiza. Mitre chtěl zajistit vedoucí postavení Buenos Aires a kolem něj by postupně shromáždil zbývající provincie. Mitre organizoval v konfederaci různé menší nepokoje a vzpoury. Urquiza tak v roce 1861 znovu vytáhl do války. Ale v bitvě u města Pavona ho tentokrát Mitre porazil. Urquiza se z bojiště stáhl a následně rezignoval. Následně Mitre se svou armádou začal postupovat na město Santa Fe, kde se však nesetkal s žádným odporem. Buenos Aires si vynutilo mnoho ústupků v ústavě z roku 1853. Z nich nejvýznamnější bylo zrušení vnitřních cel a podpora imigrace z Evropy. Mitre dosadil za prezidenta konfederace Santiaga Derqui, následně rezignovali všichni federalističtí guvernéři. To znamenalo, že Argentinská konfederace byla dne 12. prosince 1861 nahrazena Argentinskou republikou s hlavním městem Buenos Aires. V roce 1862 byl Mitre zvolen prezidentem republiky.

Liberální vlády a poslední vzpoury

Bartolomé Mitre se stal prezidentem v podstatě nového státu, Argentinské republiky (República Argentina). Ústředními postavami sjednoceného státu se stali Bartolomé Mitre a Domingo Faustino Sarmiento (který se stal také později prezidentem). Oba se soustředili na národní jednotu, liberalizaci a modernizaci.

Mitre požádal právníka Dalmacia Véleze Sarsfielda, který již před tím pracoval na ústavě Buenos Aires, aby vypracoval podobu nového uspořádání státu.. Současně se prezident zaměřil na vybudování moderní armády, byla založena vojenská akademie a vojsko na úrovni důstojníků bylo profesionalizováno. Modernizace pokračovala také založením celostátní poštovní sítě, budováním nových železničních tratí, vznikl nejvyšší soud a tedy i soudní hierarchie. Hlavně díky železničnímu spojení se konečně mohla rozvíjet i města a provincie ve vnitrozemí. První problémy začal způsobovat federalista Ángel Vicente Peñaloza (známý jako Chaco). Chaco dokázal zburcovat celou provincii La Rioja proti vládě v Buenos Aires. La Rioja byla velmi chudá a zaostalá provincie a nebylo náročné přesvědčit místní obyvatele k boji pod příslibem většího bohatství. Penaloza dokonce dokázal se svou armádou obsadit poměrné velké území na západě Argentiny. Prezident Mitre proto požádal Sarmienta, guvernéra provincie San Juan, aby Peñalozu porazil. Sarmientovo vojsko skutečně slabě vycvičené oddíly Penaloza porazilo a hlavu samotného Chaca vystavili v ulicích osady Olta v provincii La Rioja.

V roce 1864 začala válka s Paraguayí, nazývaná též jako válka proti Trojspolku. Argentina spolu se svými spojenci Brazílií a Uruguayí sice Paraguay porazila, avšak až po šesti letech krvavého a vyčerpávajícího konfliktu.. V roce 1866 se o další vzpouru pokusil spojenec Chacha Felipe Varela. I jeho pokus však byl rychle potlačen a Varela dožil v exilu v Chile. V roce 1868 se uskutečnily prezidentské volby, v nichž vyhrál Mitreův spojenec Domingo Faustino Sarmiento (nepocházel však z Buenos Aires, ale provincie San Juan). Poslední ozbrojený pokus o návrat federalismu zorganizoval Ricardo López Jordán, guvernér provincie Entre Ríos. Ten nechal v roce 1870 zavraždit bývalého vůdce konfederace Urquiza (který se stal díky výnosům z paraguayské války spojencem nové centrální vlády) a následně se postavil centrální vládě v Buenos Aires. Boj proti Jordánovi trval zhruba 4 roky, než byl i on v roce 1874 definitivně poražen. Po porážce vnějších a domácích nepřátel se Sarmiento zaměřil na budování školství. Ústřední politickou silou v zemi se postupně stala strana Partido Autonomista Nacional (PAN), tedy Národní autonomistická strana. Právě její členové v následujících letech vládli Argentině. V roce 1874 se uskutečnily nové prezidentské volby, které vyhrál Nicolás Avellaneda z provincie Tucumán. Ten konečně začal prosazovat federalizaci Buenos Aires, o níž se hovořilo již desetiletí bez jakéhokoli reálného opatření. Proti výsledkům voleb se ohradil bývalý prezident Mitre, který je označil za zmanipulované a vytáhl do boje. Byl však poražen Juliem Argentinou Rocou. V roce 1880 byl prezidentem zvolen právě Julio Argentino Roca, další kandidát PAN. Zároveň došlo k vyřešení otázky postavení hlavního města. Ve volbách utrpěl porážku guvernér Buenos Aires Carlos Tejedor. Ten neuznal svou prohru a vyvolal povstání. Armáda pod velením prezidenta Rocy jednoznačně zvítězila, což definitivně umožnilo oddělení hlavního města od provincie Buenos Aires. Hlavním městem provincie Buenos Aires se stalo město La Plata, které v tomto období začali budovat představitelé provincie Buenos Aires. Právě tyto události se berou jako definitivní ukončení občanských válek v Argentině.

Vláda národních autonomistů

Změny argentinské společnosti po občanských válkách

Po ukončení dlouhého období nepokojů se mohla Argentina konečně začít naplno rozvíjet. K tomu značně přispěly i velké imigrační vlny z Evropy a zahraniční investice. Počet obyvatel Argentiny díky přistěhovalectví vzrostl v roce 1890 na 3,3 milionu, samotné Buenos Aires mělo v roce 1895 již 670 000 obyvatel. Mnozí z nich však nemířili do Buenos Aires, ale konečně i do provincií, díky čemuž se začalo dařit i vnitrozemí. Nárůst přistěhovalectví byl vysoký, v roce 1880 přišlo za rok do Argentiny zhruba 50 tisíc imigrantů, ale už v roce 1889 to bylo za jeden rok až 200 000 přistěhovalců. Obchod se začal mnohem více zaměřovat na evropské státy a méně na jiné latinskoamerické. Ale skot v pozici exportní komodity číslo jedna nahradila ovčí vlna. Od roku 1880 se změnil i pohled vlády na zemědělství, které dostalo prostor a Argentina se díky tomu stala jedním z největších pěstitelů obilí na světě. Rozvoj zemědělství s sebou nesl i rozvoj venkova jako takového, což poskytlo prostor pro dalších evropských přistěhovalců z tradičních venkovských států zaměřených hlavně na zemědělství. Vláda zavedla tzv. kolonizační smlouvy, na základě kterých určená skupina evropských přistěhovalců dostala ještě před příjezdem určený kus půdy v některé z provincií, kterou měla obdělávat a zvelebovat. To znamenalo začátek velkého osidlování argentinské pampy a zakládání desítek až stovek nových osad. Více než 80 % argentinských přistěhovalců pocházelo z oblasti Středomoří, polovinu z nich tvořili Italové. Postupem času však bohatší přistěhovalce nahrazovali chudí, kteří hledali v Argentině lepší život. Buenos Aires se tak postupně rozdělilo, na severu žili bohatí, chudí žili na jihu města a střední vrstva na západě. Hlavní město se začalo přebudovávat podle vzoru Paříže a dostalo tak široké bulváry. Většinu strategických a významných staveb a projektů financovali Britové, kteří v tomto období prakticky ovládali státní finance.

Problémy však stále způsobovaly indiánské kmeny žijící v jižních oblastech. V roce 1876 se dokonce indiáni dostali pouze 200 km od Buenos Aires, odvezli s sebou stovky tisíc kusů dobytka a navíc 500 bílých zajatců. Za účelem „vyřešení“ indiánského problému proto byla v roce 1879 vyslána vojenská výprava pod velením budoucího prezidenta, tehdy však ještě generála Julia Argentina Rocy. Tato výprava dopadla pro vládu úspěšně, odbojní indiáni byli buď podrobeni nebo zabiti. Díky svým vojenským úspěchům rozhodla strana PAN o tom, že právě Roca se stane novým prezidentem a ten skutečně v roce 1880 vyhrál volby. Roca se snažil o ještě větší míru hospodářského rozvoje země. O demokracii se však nedá zcela hovořit. Volby byly stále manipulovány a jakékoliv požadavky nad rámec toho, co byla vláda ochotna poskytnout byly řešeny nasazením vojska. V roce 1886 se prezidentem Argentiny stal další člen PAN Miguel Juárez Celman. Celman byl poměrně autoritářským typem prezidenta. Zpočátku se mu ekonomicky poměrně dařilo, ale v roce 1890, tedy na konci jeho vlády, byla země ekonomicky ve velmi špatném stavu a kvůli tištění nových peněz začala inflace. Zahraniční dluh kvůli tomu rapidně vzrostl, zároveň se snížila míra exportu i reálné mzdy. Vůči Celmanovi se tak postavila poměrně silná opozice složená z různých skupin. V jejím čele stáli politik Leandro Alem a bývalý prezident Bartolomé Mitre. Ten dokázal získat velkou podporu i u armády a v červenci 1890 začala revoluce, zvaná též Revoluce roku 90, nebo Revoluce z parku (Revolución del Parque). Alem a Mitre však měli rozdílné zájmy; zatímco Alem se snažil o skutečnou revoluci, Mitre se hlavně chtěl dostat zpět k moci. Alem tak vyšel proti prezidentovi sám se svou milicí a byl snadno poražen. Mitre se totiž ještě předtím dohodl s bývalým prezidentem Rocou, že Celmana vystřídá Carlos Pellegrini. Celman tak abdikoval a v roce 1890 se prezidentem skutečně stal Pellegrini.

Období prosperity

Poté co se Leandro Alem dozvěděl o tajných dohodách Mitrey a Rocy, vytvořil novou levicovou stranu Radikální občanskou unii (Unión Cívica Radical), tedy UCR. Alem byl idealista a za svůj cíl si vytyčil skutečně svobodné a čestné volby. V letech 1893 došlo k několika menším ozbrojeným střetům, které vedli příznivci Alema, jeho synovec Hipólito Yrigoyen dokonce nakrátko obsadil město La Plata. Snahy Alema a jeho stoupenců však vláda potlačila a zklamaný Alem raději spáchal sebevraždu. Po Celmanově abdikaci se ještě stav země automaticky nezlepšil. Argentina se však ze špatné situace dokázala dostat díky velkému množství stále neobsazené půdy, která byla kolonizována, což zvýšilo produkci státu na potřebnou míru. Hlavní roli hrál export obilí, který rostl velmi rychle a stal se hlavní exportní komoditou Argentiny. Díky tomu byla již v roce 1896 národní měna stabilizovaná. S koncem 19. století však navzdory všem problémům začal růst, který překonal všechny dosavadní. Argentina se tak zařadila mezi nejvyspělejší státy světa. Stále tu nicméně zůstávaly velké vnitřní problémy a rozpory – jednak zde bylo Buenos Aires, město na úrovni západních metropolí, ale na druhé straně zde byly vnitrozemské provincie bez splavných řek a železnice, které patřily mezi nejzaostalejší části Latinské Ameriky. Na politické úrovni stát zůstával nadále velmi nestabilní a zkorumpovaný. Imigrace začala znovu narůstat, ale tentokrát již migranti mířili hlavně do měst a ne na venkov. Nastala zlatá éra, kdy se přístav Buenos Aires stal po New Yorku druhým nejdůležitějším americkým přístavem v Atlantiku. V hlavním městě žila velká střední vrstva, pocházející hlavně z přistěhovalců. Příliv přistěhovalců byl tak velký, že rodiny často musely žít pouze v jedné místnosti obytného domu.

Hospodářský rozmach měl často negativní dopad na životní prostředí, zejména lesy byly bezohledně drancovány evropskými společnostmi. V roce 1907 došlo v blízkosti města Comodoro Rivadavia na jihu Argentiny k objevení ropy. Argentina ale neměla rozsáhlé zásoby uhlí a železné rudy a proto se navzdory hospodářskému rozmachu nedařilo rozvíjet průmysl. Díky růstu země však ztratily podporu myšlenky zesnulého Alema a jeho strany UCR. Na konci 19. století opět získal zásadní postavení bývalý prezident Julio Argentino Roca. V roce 1892 prosadil za nového prezidenta Luise Sáenze Peñu i přesto, že při nepokojích revoluce roku 90 slíbil Mitra, že na post prezidenta podpoří jeho. V roce 1895 prezidentem pro změnu prosadil Josého Evarista Uribura. Oba poslední prezidenty na tento post dosadil, protože je mohl snadno ovládat. V roce 1898 se však Roca konečně rozhodl stát se sám znovu prezidentem. Zemi se sice dařilo, ale přesto posiloval tábor nespokojenců. Ti však nepožadovali revoluci, ale snažili se o klidné změny, zejména usilovali o čestné volby. Střední třída tak postupně začala podporovat UCR a jejího předsedu Hipólita Yrigoyena, který nahradil svého strýce Alema. Pro vládu však bylo znepokojující, že chudina a dělnická třída začala podporovat radikálnější levicové strany včetně anarchistů. UCR se dokonce od roku 1898 na protest vůči manipulování voleb vůbec neúčastnila. V roce 1905 vypukla další vzpoura do jejíhož čela se postavil Yrigoyen. Měla však spíše propagační než reálný cíl, takže i když ji vláda snadno potlačila, Yrigoyen dosáhl svého cíle. Díky tomu postupně získal Yrigoyen a jeho UCR širokou lidovou podporu. Mnohem větší problémy dělali anarchisté, kteří pravidelně organizovali násilné vzpoury. Vláda proti nim začala tvrdě zakročovat, většina jejich představitelů byla zatčena a deportována ze země. Anarchisty tak nahradili umírnění sociální demokraté, kteří ale prosazovali hlavně liberální myšlenky.

V zemi vznikl tlak na politické změny, kterým se však Roca silně bránil, což oslabilo jeho pozici uvnitř jeho vlastní strany PAN. V roce 1904 se tak prezidentem stal kompromisní kandidát obou frakcí PAN Manuel Quintana. Vliv Rocy postupně klesal. Quintana zemřel v úřadě a nahradil ho další člen strany PAN José Figueroa Alcorta, ten však už jednal samostatně, aniž by dostával instrukce od Rocy nebo jiného člena PAN. Právě prezident Alcorta prosadil v roce 1910 za nového prezidenta zastánce politických reforem Roqueho Sáenze Peñu. Od roku 1911 tak získali volební právo všichni muži starší 18 let. Yrigoyen a jeho UCR začali s velkou kampaní, díky čemuž stále více posilovali svoji pozici.

Vláda Radikální občanské unie

Díky úspěšné kampani UCR se v roce 1916 prezidentem stal Hipólito Yrigoyen, čímž skončilo dlouhé období hegemonie strany PAN. Země si v podstatě udržela ekonomické tempo, které měla před první světovou válkou, bez větších problémů překonala i světové poválečné hospodářské krize. Čelila ale pravidelným národním hospodářským recesím, které vznikaly z důvodu poklesu argentinského exportu. Yrigoyen vládl od roku 1916 až do roku 1922, ale jeho vláda byla poznamenána změnou volebního systému přesně podle (před první světovou válkou) schválené reformy. Jeho vláda se rovněž zaměřila na pomoc zemědělcům, pro něž chtěla vybudovat státní banku určenou na jejich podporu. Tím chtěl prezident pomoci kolonizaci nových území a zároveň získat podporu ze strany střední třídy z provincií. Ale parlamentu vládli konzervativci, tedy konkurenti Yrigoyenových radikálů, kteří tyto snahy prezidenta okamžitě zamítli, protože nechtěli ohrozit vlastní pozice v těchto oblastech. Yrigoyen se tedy rozhodl obejít parlament a začal používat tzv. prezidentské intervence přímo v provinciích. Díky tomu v příštích volbách dokázali Yrigoyenovi radikálové získat v parlamentu většinu hlasů. Jelikož však v horní komoře měli více zástupců konzervativci, nedokázal Yrigoyen prosadit ty zákony a opatření, které potřeboval. Svůj program však Yrigoyen dokázal prosadit v oblasti vysokých škol, kde s podporou stávkujících studentů změnil vyučovací systém a ke třem již existujícím vysokým školám přidal další dvě v provinciích. V roce 1916 začala velká stávka v přístavu Buenos Aires. Ministři radikální strany šli na místo osobně vyjednávat a podpořili požadavky stávkujících a odborářů, co radikálům získalo velké sympatie mezi dělníky a odboráři. Díky tomu vyhráli radikálové parlamentní volby v roce 1918. Konzervativci se od této chvíle začali vážně zabývat možností násilného svržení vlády radikálů v čele s Yrigoyenem. Konflikty vyvrcholily v roce 1919 během tzv. tragického týdne, kdy hladovějící hutníci vyhlásili stávku. Při následném policejním zásahu vůči stávkujícím byl zabit jeden z policistů, v odvetu policisté zastřelili pět stávkujících. Následovala generální stávka, která ochromila celé Buenos Aires. Do ulic tak musela přijít armáda, čehož využili agenti konzervativců, kteří v ulicích povraždili desítky odborářů. Po skončení těchto nepokojů se konzervativní agenti sdružili do tzv. Argentinské vlastenecké ligy (Liga Patriótica Argentina). Toto sdružení mělo podporu armády a jeho úkolem bylo zabránit případné bolševické revoluci. Zároveň mělo sdružení zabránit vládě radikálů, aby se v budoucnu postavila na stranu dělníků. Při následující stávce dělníků a zemědělců v roce 1921 se už Yrigoyen a jeho vláda raději od stávkujících distancovali. Stávka tak byla krvavě potlačena armádou.

Yrigoyen se pokusil politicky ovlivnit armádu, což se mu však vůbec nepodařilo. Důstojnický sbor začal naopak sympatizovat s konzervativní pravicí a mnozí důstojníci se začali politicky angažovat. To Yrigoyenovi zabránilo v realizaci jeho politických plánů. Yrigoyen tak zvýšil výdaje státu, aby získal masovou lidovou podporu. Yrigoyen se tím však stal velmi nepopulárním mezi pravičáky a tak se rozhodl na místo prezidenta vybrat místo sebe jiného kandidáta, kterým se stal Marcelo Torcuato de Alvear. Ten se v roce 1922 stal prezidentem. Yrigoyen mu však zanechal velký státní dluh, protože během své vlády si přízeň voličů v podstatě kupoval velkými výdaji státu. Prezident Alvear musel čelit názorovému rozštěpení radikální strany, protože její členové se nedokázali shodnout, zda navzdory velkému dluhu pokračovat ve velkých státních výdajích. Alvear zpočátku podporoval radikály vyzývající k ukončení výdajové politiky, ale nakonec byl okolnostmi přinucen podpořit zastánce bývalého prezidenta Yrigoyena, proti nimž chtěli jejich odpůrci použít armádu, co prezident odmítl. Hipólito Yrigoyen se díky tomu v roce 1929 stal znovu prezidentem Argentiny. Ale politická situace se již změnila a musel čelit řadě silných oponentů, především silné opozici představitelů armády. Stále více se začalo diskutovat o možnosti vojenského převratu, který by Yrigoyena sesadil. Yrigoyen a jeho podporovatelé postavili svou kampaň na ropě a odporu vůči americkým ropným společnostem, které konkurovaly domácí ropné společnosti YPF. Yrigoyen a jeho příznivci slibovali, že nahrazením amerických společností domácí YPF se vyřeší všechny domácí problémy, protože právě z ropy by se vyplatil státní dluh. Americké ropné společnosti si Yrigoyen vybral záměrně, protože chtěl získat sympatie argentinských velkostatkářů, kteří se nedokázali prosadit na trhu v USA. Všechny Yrigoyenovy důležité snahy však znovu brzdil konzervativní senát. Někteří členové radikální strany chtěli vyřešit problém senátu co nejdříve a zavraždili vůdce opozice z provincie Mendoza, který měl kandidovat právě na uvolněné místo v senátu. V roce 1930 tak byli radikálové konečně blízko ovládnutí horní komory. V roce 1929 však došlo ke krachu na newyorské burze, což byl začátek konce vlády Yrigoyena a radikální strany. Radikální strana již neměla peníze na velké státní výdaje, což se projevilo i slabým výsledkem v parlamentních volbách roku 1930. Zároveň začaly pravidelné demonstrace a média se vracela k vraždě vůdce opozice z Mendozy. Yrigoyen se tak dostal do velkých problémů, které nedokázal účinně řešit. V září 1930 přišel vojenský převrat, který ukončil vládu Yrigoyena a jeho radikální strany.

Hanebná dekáda

Vojenský převrat vrátil vládu do rukou konzervativců, přívrženci radikální strany to však prezentovali jako návrat oligarchie. V současnosti historici nazývají 30. léta 20. století argentinských dějin jako Década Infame, tedy „hanebná dekáda“. Toto období bylo poznamenáno zhoršením životní situace obyvatelstva a finanční závislosti státu na Velké Británii. Vojenská vláda způsobovala prohlubování nedůvěry obyvatelstva v demokracii a demokraticky zvolené orgány státu. Na druhé straně se však Argentině ekonomicky poměrně dařilo.

Dne 6. září 1930 se uskutečnil první vojenský převrat v Argentině v 20. století. Proti vojákům nestál prakticky žádný odpor, protože prezident Hipólito Yrigoyen byl v té době už velmi nepopulární. Účastníci vojenského převratu se však dělili na dvě skupiny. Radikální pravicové křídlo vedl generál José Félix Uriburu. Tato část se projevovala silnými nacionalistickými názory, antikomunismem a obdivem k evropským diktátorům jako Benito Mussolini a Miguel Primo de Rivera. Těsně po puči zamýšleli členové radikálního křídla armády zrušit ústavu z roku 1853, zakázat politické strany, zrušit volby a vytvořit autoritativní vojenský režim. Většinu puče však tvořilo umírněné křídlo, které vedl generál Agustín Pedro Justo. Tato část byla proti rušení ústavy, ale zasazovala se o odstranění příznivců prezidenta Yrigoyena z jejich funkcí. První rok se však obě křídla převratu nedokázala mezi sebou dohodnout na žádných zásadních věcech. Formálně však prezidenta Yrigoyena ve funkci nahradil generál Uriburu. Ten si chtěl pozici posílit i vytvořením vlastní polovojenské organizace, ale svými kroky si postupně znepřátelil obyvatelstvo. Dokonce se začaly objevovat hlasy volající po návratu Yrigoyena. Uriburu byl však přesvědčen, že tyto náznaky nespokojenosti nejsou pravdivé a vyhlásil v dubnu 1931 volby v provincii Buenos Aires. V těch však vyhrála znovu radikální strana, která se dokonce pokusila o menší povstání. Uriburu se tím pádem alespoň snažil získat na svou stranu většinu důstojníků, ale ani to se mu nepodařilo. Uriburu byl postupně přinucen vypsat nové prezidentské volby, ale z těch byli automaticky vyloučeni kandidáti radikální strany.

Volby se uskutečnily v listopadu 1931 a suverénně je vyhrál generál Justo, vůdce umírněného křídla převratu. Justo zastupoval skupiny vládnoucí Argentině během vlád národních autonomistů z dob prezidenta Rocy. Armáda podpořila Justa jako nového prezidenta i přesto, že volby byly výrazně zmanipulovány v jeho prospěch. Někde volilo více lidí, než bylo oficiálně zapsaných voličů, jinde volili i mrtví. Radikální strana tak znovu začala bojkotovat volby podobně, jako to dělala za vlády národních autonomistů. Justa podporovaly tři politické strany: konzervativci, konzervativní část socialistů a bývalá část radikální strany, která z ní vystoupila pro nesouhlas s bývalým prezidentem Yrigoyenem. Tyto tři strany se sdružily do politického subjektu Concordancia. Justo se stal oficiálně prezidentem 20. února 1932 a hned zrušil výjimečný stav, vyhlášený během vojenského převratu v roce 1930. Následně nechal propustit bývalého prezidenta Yrigoyena a jiné politické vězně a umožnil mnohým profesorům vrátit se do škol. Prezident Justo se také postavil proti polovojenské organizaci založené jeho předchůdcem Uriburou. Změnila se i reakce vlády na stávky dělníků, Justo na ně neposlal armádu, ale raději vyjednával. Také kvůli tomu byla jeho vláda přijímána mnohem lépe než předchozí vojenská vláda. V roce 1933 zemřel bývalý prezident Yrigoyen, což znamenalo ztrátu posledního významného opozičního představitele. Navzdory světové hospodářské krizi se Justově vládě podařilo výrazně snížit státní dluh Argentiny a celkově zlepšit finanční stav státu. Vládě se také podařilo zlikvidovat deficit zahraničního obchodu. Hlavní postavou těchto ekonomických úspěchů byl ministr financí Federico Pinedo. V roce 1934 se Pinedo přičinil o založení národní banky, která se stala hlavním nástrojem jeho ekonomických reforem. Problémem se však stal vztah s Velkou Británií. Ta byla hlavním obchodním partnerem Argentiny a prosadila si pro své zboží v Argentině speciální přístup, kdy většina jejího dovozu nepodléhala v Argentině clu. Británie zase měla dovážet stanovené množství argentinského zboží. Tento vztah byl dokonce smluvně dohodnutý. Argentina se tak však dostala do stavu, kdy nedokázala bez rizika velkých finančních ztrát zatlačit na zahraniční společnosti, protože ty si v některých oblastech vytvořily absolutní monopol.

Pozice zahraničních společností začali využívat někteří politici, kteří ji přirovnávali ke koloniálním časům. Postupně se tak začala tvořit různá nacionalistická hnutí. Vznikl tak politický proud označovaný jako ekonomický nacionalismus, který poukazoval na nevyvážené obchodní vztahy Argentiny a její zahraničních partnerů, kdy jim Argentina poskytovala mnohem větší prostor, než její zahraniční partneři u sebe umožňovali argentinskými podnikatelům a produktům. Prezident Justo skončil ve funkci v roce 1938. Za prezidenta byl vybrán Roberto María Ortiz, právník, původně člen radikální strany, kterou odstavil právě vojenský puč. Ortiz poté, co se stal prezidentem (ve zmanipulovaných volbách), prohlásil, že od dané chvíle je proti manipulaci voleb. To umožnilo radikální straně vyhrát v parlamentních volbách. Už zanedlouho však začala druhá světová válka. Během předchozí světové války zůstala Argentina neutrální, což se ukázalo jako velká ekonomická výhoda. Během druhé světové války však byla veřejné mínění nejednoznačné. Již v roce 1940 začala Británie kontrolovat Atlantský oceán, což mělo negativní vliv na export Argentiny, protože své zboží exportovala hlavně do Evropy. Krizi však nemohl řešit prezident Ortiz, který pro vážné zdravotní problémy nemohl často po delší dobu vykonávat svůj úřad. Zastupoval ho tak viceprezident Ramón Castillo., který však měl odlišné politické názory než Ortiz a patřil k tvrdým konzervativcům. Kvůli tomu se obnovily spory mezi radikální stranou a konzervativci, které se projevovaly především v parlamentu (kde měla radikální strana většinu), který odmítal jednat o řešení ekonomických problémů spojených s válkou. Jelikož Velká Británie byla světovou válkou velmi postižena, chtěla tento špatný stav Argentina řešit tím, že by Británii jako obchodního partnera nahradila Spojenými státy. Američané však nebyli ochotni přijímat argentinské zboží, naopak uvalili na produkty typické pro Argentinu vysoká cla. Navíc USA omezily případný vývoz zbraní do Argentiny a naopak do Brazílie začaly zbraně vyvážet bez problémů. Vzájemné vztahy se tak ještě více zhoršily. V Argentině začaly sílit hlasy, které upozorňovaly na riziko, že USA podporují potenciální útok Brazílie na Argentinu. To velmi posílilo nacionalistické nálady v zemi. Nacionalisté postupně posilovali své pozice a začali měnit Argentinu podle příkladu fašistické Itálie. Žádná změna však nedokázala zvrátit problém s nemožností vyvážet své produkty do zahraničí. To znovu posílilo radikální stranu, která chtěla uskutečnit vlastní vojenský převrat. Viceprezident a zároveň zastupující prezident Castillo tak začal vládnout prezidentskými dekrety. Přesto však ztrácel rychle podporu a u moci se držel pouze díky armádě. Země se začala postupně uzavírat. Zároveň se ještě více zhoršily vztahy s USA, které se ocitly na bodu mrazu, když Spojené státy zcela zakázaly dovoz zbraní do Argentiny. V červnu 1942 se Ramón Castillo stal sám prezidentem. Jeho popularita však byla velmi nízká, takže se spolu se svými přívrženci rozhodl uspořádat nové prezidentské volby na konci roku 1943, kde také vybral vhodného kandidáta na nového prezidenta Robustiana Patróna Costase. Právě osoba vybraného budoucího prezidenta však vzbudila takový odpor, že musela zakročit armáda, která svým zásahem současně ukončila tzv. hanebnou dekádu.

Státní převrat v roce 1943 a další vojenská vláda

Dne 4. června 1943 provedla armáda státní převrat, který ukončil vládu prezidenta Castilla a konzervativců. Tento krok armády uvítala většina obyvatelstva, které věřilo, že pouze vojáci zajistí pořádek a stabilitu. Generálové se zase domnívali, že prodlužování špatné situace a další volební podvody pouze prohloubí krizi. Převrat podpořila radikální strana, ale i Spojenci, především USA. Ale členové převratu se opět dělili na umírněné a radikály. Umírnění se chtěli připojit ke Spojencům a přerušit styky s Osou, zatímco radikálové chtěli pokračovat v tvrdé protiamerické politice. Do čela státu se dostal generál Arturo Rawson, který měl americké kořeny. Ten však v čele státu a samotného převratu zůstal pouze tři dny a 7. června 1943 byl nahrazen generálem Pedrem Pablem Ramirez. Ramírez patřil k umírněnému křídlu a přislíbil dokonce vypsání nových prezidentských voleb. Spojené státy nový vojenský režim bez problémů uznaly jako vládu Argentiny. Generál Ramírez však nakonec nové volby odmítl a dokonce i zhoršil vztahy s USA, protože odmítl přerušit styky s Osou. Do popředí se začalo dostávat radikální křídlo armády, když se viceprezidentem a ministrem války stal generál irského původu Edelmiro Julián Farrell, jeden z největších extremistů mezi generály.

Konzervativní generálové věřili, že podpora nacistického Německa a jeho spojenců pomůže Argentině, aby se v budoucnu zbavila závislosti na britské obchodní dominanci. Vůči vojenské vládě se však brzy začala tvořit silná opozice složená z různých politických stran a společenských tříd. Obyvatelstvo požadovalo vypsání voleb a zrušení výjimečného stavu. Armáda přistoupila ke zvýšení intenzity národního vyučování na školách, k posílení vyučování náboženství (ve snaze získat církev), došlo však i ke zrušení politických stran, cenzuře tisku, zákazu stávek a tvrdým represím vůči opozici. Vojenská vláda následně začala jednat s Německem o dodávkách zbraní (protože USA jim je nechtěly dodávat). To znamenalo ztrátu podpory i posledních zemí, jako Spojené království, které byly ochotné s Argentinou spolupracovat. Spojenci pohrozili vojenské vládě totálním embargem na veškeré zboží. Tomuto tlaku v lednu 1944 vojenská vláda ustoupila a přerušila diplomatické styky s Německem. To se však nelíbilo konzervativnímu křídlu armády, které prosadilo odvolání Ramireze z funkce faktického prezidenta. Do čela státu se tak 24. února 1944 dostal zastánce tvrdé konzervativní linie generál Farrell.. Pod jeho vedením začaly v Argentině rozsáhlé stavební projekty. Ale výdaje státu na armádu byly obrovské, což způsobovalo problémy. V zemi začal vládnout režim podobný těm v Německu, Itálii či Španělsku, opoziční názory byly tvrdě potlačovány.

Do popředí se začal dostávat další voják a chráněnec prezidenta Farrella Juan Perón. Ten se stal v roce 1944 viceprezidentem Argentiny. Ještě před tím však absolvoval cestu po Itálii a Španělsku, kde viděl následky evropských konfliktů a občanských válek. Právě tomu chtěl zabránit v Argentině. Díky svému vystupování a rétorickým schopnostem si velmi brzy získal masovou lidovou podporu. Zaměřil se hlavně na dělníky, protože věděl, že tvoří podstatnou a důležitou část obyvatelstva, jejíž podporu potřebuje. Kvůli tomu začal prosazovat zvyšování platů a jiná zvýhodnění pracujících. Perón však využíval hlavně skutečnost, že Argentině se navzdory všemu ekonomicky celkem dařilo a mzdy se dokonce přirozeně zvyšovaly. Perón však zároveň přesvědčil bohatou třídu a vlastníky továren, že zlepšením postavení dělníků ochrání jejich majetky a zájmy před hrozbou komunismu. Ale stále se našlo mnoho lidí, kteří tyto Perónovy snahy hodnotili jako další projev fašismu vojenského režimu. Na začátku roku 1945 učinily Spojené státy vstřícný krok a zmírnily embargo vůči Argentině. To se setkalo v zemi s velmi pozitivní odezvou a Argentina dokonce o pár měsíců vyhlásila válku Německu a Japonsku. Spojené státy jako odpověď plně uznaly vládu generálů. Ale po smrti amerického prezidenta Roosevelta v dubnu 1945 se prezidentem stal Harry Truman, který přistoupil k personálním změnám na vícero postech včetně velvyslance v Argentině, kterým se stal v říjnu 1945 zastánce tvrdé linie Spruille Braden. Ten začal hned organizovat opozici vůči vojenskému režimu v Argentině, později hlavně opozici vůči Perónovi. V říjnu 1945 založili Perónovi příznivci novou Stranu práce (Partido Laborista). Ta však neměla pouze podporu dělníků a oborů, ale i části radikálů, konzervativců a církve. Dne 8. října 1945 však Perónovi nepřátelé v armádě donutili prezidenta Farrella, aby Peróna odvolal. Farrell pod nátlakem souhlasil a vyzval Peróna k rezignaci, což Perón hned druhý den udělal. Současně s podpisem demise podepsal i opatření zajišťující zvýšení platů pro všechny obyvatele Argentiny. Zároveň měl dovoleno promluvit v rozhlase, což byla velká chyba jeho odpůrců, neboť i toto vystoupení mu pouze zvýšilo podporu. Následně musel Perón odejít do vězení na ostrov Martín García. Peron protivníci však udělali další chyby. Nejprve zrušili některé z výhod, které Perón podepsal při svém odchodu a také dovolili Perónově přítelkyni Evě Duarteové, aby organizovala Perónovy příznivce.

Právě Evita, jak se Evě Duarteové přezdívalo, nakonec uspořádala 17. října 1945 mohutný pochod dělníků na Buenos Aires, nazývaný Den věrnosti (Día de la Lealtad). Zúčastnily se ho statisíce lidí, kteří volali po propuštění Peróna z vězení. Policii velel přítel Juana Peróna, a tak policisté nezasáhli vůči demonstrantům, kteří se tak přesunuli do centra města. Jelikož i vojáci odmítli střílet do demonstrantů, přikázal prezident Farrell, aby byl Perón převezen do Casa Rosada, což je sídlo argentinského prezidenta, kde Perón triumfálně před svými příznivci vystoupil s projevem. Zde Perón ohlásil přechod z armády do civilního politického života. Proti silnému Perónovi se však zformovala koalice složená ze všech jeho nepřátel, která se nazvala Demokratická unie (Unión Democrática). V únoru 1946 se uskutečnily volby, ve kterých Perón a jeho Strana práce zvítězili. Lidé ho tehdy volili i na protest vůči americké protikampani vedené velvyslancem Bradenem, kterou považovali za vměšování se do vnitřních záležitostí Argentiny. Armáda ještě před volbami přislíbila, že umožní vítězi voleb převzít vládu, čímž skončilo období vojenské vlády, vzešlé po převratu z roku 1943.

Perónova éra

Počátky vlády Juana Peróna

Volby přinesly v politickém životě země mnoho změn, socialisté se nedostali vůbec do parlamentu, zbylé strany zaznamenaly výrazný pokles. Pouze radikální strana si držela své pozice a stala se nejsilnější opoziční stranou. Ale Perón nevyhrál pouze prezidentské volby, jeho strana současně získala většinu v obou komorách parlamentu a kontrolu nad skoro všemi provinciemi (kromě jediné). Perón velmi prozíravě nominoval do své vlády zástupce odborů a dělníků, ale i zástupce bohatých vrstev a podnikatelů. Perón měl štěstí, protože předchozí konzervativní vojenské vlády zanechaly zemi v překvapivě dobrém ekonomickém stavu. Mnoho států Argentině dlužilo peníze. Navíc po politických změnách v zemi a definitivním připojení se k vítězné straně Spojenců skončila i embarga a blokády. Perón po vojenských vládách zdědil velké devizové rezervy, které tvořily jednu třetinu všech devizových rezerv celé Latinské Ameriky. Jelikož po skončení druhé světové války pomalu začínala studená válka, byly Spojené státy nuceny zlepšit své vztahy s Argentinou, i když vládě Juana Peróna stále nedůvěřovaly. V dubnu 1946 se tak novým velvyslancem USA v Argentině stal smířlivý George S. Messersmith, čímž skončilo období radikálního velvyslance organizujícího opozici vůči Perónovi. Perón se stal spojencem USA, ne však z ideologických důvodů, ale podobně jako v jiných oblastech, z důvodů racionálních, protože měl zájem o americké technologie. Do Korejské války nevyslal vojenské jednotky po boku Spojených států pouze kvůli velkému odporu veřejného mínění. Na druhé straně Perón uznal vládu Sovětského svazu, se kterým hned navázal diplomatické styky. Právě SSSR používal Perón jako páku pro diplomatické vydírání (avšak v daných mantinelech) Spojených států v době, kdy od nich něco požadoval.

Perónův ekonomický program (tzv. první pětiletý plán) byl postaven na dosažení soběstačnosti státu do roku 1951. Ale jeho vládní program se vůbec nezabýval zemědělstvím, které vytvářelo nejdůležitější exportní komodity Argentiny. To způsobilo tomuto sektoru v následujícím období velké problémy. Vláda však začala podporovat i riskantní opatření, centrální banka začala tisknout peníze a soukromé banky zase poskytovat úvěry i lidem, kteří neměli prostředky na jejich splacení. Perón slíbil odkoupení železnic do rukou Argentiny, což také splnil, ale koupě železničních společností způsobila nedostatek financí na jiné projekty. Jelikož však železnice v zemi byly již desítky let bez investic od původních britských vlastníků, vyžadovaly další miliardy na rekonstrukci.

Perón se musel současně vyrovnat i s armádou. Ta totiž provedla v posledních desetiletích dva vojenské převraty a tak Perón motivoval vojáky vysokými platy, aby se vyvaroval jejich možného zasahování do politiky v budoucnu. Také začal nakupovat moderní zbraně, aby uspokojil generální štáb. Přesto neměla armáda takové výhody jako před tím a její rozpočet byl stále menší, protože podstatná část peněz musela jít na uspokojení požadavků dělníků.

Krátce po volbách v roce 1946 zrušil Perón svou Stranu práce a nahradil ji novou Jednotnou stranou národní revoluce (Partido Único de la Revolución). Tu založil hlavně proto, aby se zbavil některých členů Strany práce s nimiž už nechtěl spolupracovat, nebo kterým nechtěl splnit to, čem jim slíbil před volbami výměnou za jeho podporu. Proti Perónovi vystoupil odborový předák Cipriano Reyes, který dokonce zorganizoval velkou stávku. Perón nechal Reyese zatknout a ten skončil ve vězení s obviněním z přípravy atentátu na Peróna. Kromě tohoto případu však Perón s odbory vycházel velmi dobře, protože jim vždy zajistil velké materiální výhody. Perón tak vytvořil zcela nový politický systém zvaný perónismus. Tento nesnadno charakterizovatelný systém spočíval v podpoře dělníků, ale zároveň i podnikatelů, ale především v populismu. Perón se neštítil pro své politické cíle použít i násilí. Dokonce začal podporovat skupinu zvanou Descamisados („bez košil“), což byla skupina profesionálních rváčů, kteří pro Peróna plnili úkoly násilného typu, včetně politických vražd. Stejně tak i média musela čelit cenzuře a ovlivňování ve prospěch prezidenta. Velmi důležité místo v politických plánech Juana Peróna měla už jeho právoplatná manželka Eva Perónová, známá jako Evita. Přestože nepocházela z Buenos Aires a byla nemanželským dítětem, vybudovala si zde množství významných kontaktů, což Perónovi později značně usnadnilo politickou kariéru. Velmi rychle se projevila velmi podobně jako její muž, uměla dobře přesvědčovat davy, což také začala využívat. Díky tomu si získala masovou podporu po celé zemi. Začala veřejně prosazovat různé požadavky, jako volební právo pro ženy. Perón jí dokonce svěřil ministerstvo práce a sociálních věcí. Prezident využíval Evitu při různých příležitostech, které mohly být medializovány, především při podpoře chudých dětí. Evita se zaměřila výhradně na chudou část populace a dělníků, protože sama vyrůstala v chudobě. Popularita Evity byla tak vysoká, že ji Perón v roce 1947 vyslal na turné po Evropě, aby popularizoval svou vládu. Pro Perónovy stoupence se Evita postupně stala absolutním a nedotknutelným idolem a byla mnohem populárnější než samotný prezident.

Smrt Evity a konec Perónovy vlády

V roce 1947 Perón svou stranu přejmenoval na Perónistickou stranu (Partido Peronista). Strana se postupně stala velmi důležitou součástí života ve společnosti, přičemž pokud chtěl člověk pracovat ve státních službách, musel být členem Perónistické strany. V roce 1949 Perónistická strana přijala novou ústavu, která nahradila ústavu z roku 1853. Nová ústava změnila způsob volby prezidenta, prodloužila jeho funkční období na 6 let s možností znovuzvolení bez omezení, stejně se dotkla i způsobu volby senátorů a poslanců a prodloužila i jejich mandáty na 6 let. Perón začal také utrácet velké množství finančních prostředků z devizových rezerv země, což mu mělo v budoucnu způsobit velké problémy. Argentina měla opět problém s exportem svého zboží. V USA se opět neprosadila kvůli stejným ochranářským opatřením americké vlády. Poválečná Evropa nebyla schopná přijímat takové množství zboží, jako před válkou, navíc USA začaly masivně exportovat do Evropy své potravinářské a zemědělské komodity, tedy totéž, co nabízela Argentina. Země nedokázala konkurovat především americkým farmářům, protože Perón nechal neúměrně zvýšit mzdy nejen dělníkům, ale i pracovníkům na farmách do takové míry, že konkurenceschopnost argentinských farmářů a producentů potravin výrazně klesla. Perón navíc ohlásil velké plány industrializace státu, což také odebralo zemědělství peníze i pracovníky. Ale na rozvoj průmyslu neměla Argentina dostatek ropy a uhlí, což Perónovy plány v této oblasti paralyzovalo. Z tohoto důvodu začala každoročně klesat zemědělská produkce, což mělo následek pokles ekonomické síly státu. Perón velmi rychle prohospodařil obrovské devizové rezervy a země se musela začít znovu zadlužovat.

Perónova vláda přistoupila k ještě větší cenzuře a zastrašování opozice, později k úplnému převzetí některých novin, které tak začaly psát ve prospěch vlády. V roce 1951 se uskutečnily volby, které jednoznačně vyhrál Juan Perón a jeho Perónistická strana (Perón byl ještě úspěšnější než v předchozích volbách), mající mezi dělníky stále jednoznačnou podporu. Na druhém místě skončil Ricardo Balbín z Radikální občanské unie, který se stal na dlouhá desetiletí hlavním představitelem opozice v Argentině. Opozice přitom neměla možnost vystoupit v rozhlase, v novinách dostávala minimální prostor, někteří její představitelé byli uvězněni (včetně Ricarda Balbína, jehož propustili těsně před volbami) apod.

Perón však už neměl co nabídnout, země byla ve velmi špatné ekonomické situaci, bez devizových rezerv a naopak s velkým zahraničním dluhem. To začalo způsobovat stále častější sociální problémy. Perón tak jako před tím přistoupil k ještě větší cenzuře a represi. Mnoho lidí s opozičními názory muselo opustit Argentinu. Perón zakázal cestovat do Uruguaye, kde se zdržovala většina odpůrců režimu. Zřejmě největší ranou pro režim byla smrt Evity, která 26. července 1952 zemřela na rakovinu děložního čípku. Evita byla mezi obyvateli Argentiny natolik oblíbená, že jejího pohřbu se v ulicích Buenos Aires zúčastnily 3 miliony lidí. Vláda Argentiny se rozhodla z této skutečnosti vytěžit. Tělo Evy Perónové bylo balzamováno a zpřístupněno lidu ve snaze posílit její kult a tím pomoci režimu prezidenta Peróna. Zároveň vláda připravila nová opatření, která měla zvrátit katastrofální ekonomickou situaci státu. Ta představovala zcela opačné principy než předešlé plány. Například podpora zemědělství měla být mnohem vyšší než průmyslu (před tím měl průmysl nahradit zemědělství), mzdy dělníků měly být sníženy ve prospěch zvýšení zisků podniků (před tím se zvyšovaly mzdy dělníků na úkor zisků a konkurenceschopnosti), atd.

Ale na žádná nová opatření neměla Argentina dostatek peněz, protože Perón před tím vše utratil ve snaze získat na svou stranu podporu voličů. Režim tak musel přistoupit na tvrdá ekonomická opatření včetně zmrazení úrovně mezd dělníků. To vedlo v roce 1954 k první velké dělnické stávce, kdy začali stávkovat pracovníci železáren. Ale šlo pouze o první z mnoha dalších stávek, které měly následovat. Perón a jeho vláda se obávali, aby stávky nepřerostly do větších nepokojů a tak vláda zrušila zmrazení mezd, což zase vyvolalo kritiku ze strany vlastníků podniků. Poslední částí společnosti, kterou neměl režim pod kontrolou byla katolická církev. První vážnější konflikt nastal, když církev odmítla podpořit snahu o svatořečení Evity. V reakci na to obvinil Perón čelné představitele katolické církve v zemi, že úmyslně jednají v neprospěch jeho vlády. Režim následně přistoupil ke zrušení povinného náboženství, ale i k dalším proticírkevním opatřením. V červnu 1955 se uskutečnila největší protivládní demonstrace od nástupu Peróna do vlády, při které proti němu protestovalo 100 000 lidí, požadujících ukončení proticírkevních opatření. Režim následně vyhostil ze země dva vysoké církevní představitele. Na to odpověděl papež Pius XII., Který exkomunikoval celou argentinskou vládu.

Zlom nastal 16. června 1955, kdy začala armádní letadla bombardovat prezidentský palác s cílem zavraždit samotného Juana Peróna. Toho však krátce před tím varoval americký velvyslanec, takže prezident se stihl ukrýt. Prezidentský palác byl značně poškozen a v jeho okolí zůstaly desítky mrtvých. Po skončení bombardování se k prezidentskému paláci začali přesouvat vojáci, ale ani ti prezidenta nenašli. Příznivci Peróna ještě následující noc odplatou podpálili několik kostelů. Nepokoje a napětí však trvaly několik měsíců. V čele armády stáli generálové Eduardo Lonardi a Pedro Eugenio Aramburu. Perón se snažil situaci vyřešit jednáním s opozicí, ale ta už s prezidentem jednat nechtěla. Perón tak po delším čase vystoupil v rozhlase, kde v září 1955 oznámil své odstoupení z funkce, ale následně vyzval k ozbrojenému řešení složité situace. To znamenalo pro armádu zahájení povstání proti prezidentovi, které začalo 14. září 1955 a vedl ho generál Eduardo Lonardi. Po několikadenních ozbrojených střetech utekl Perón na paraguayské velvyslanectví a následně odletěl do Paraguaye. Tím de facto skončilo první období Perónovy vlády v Argentině. Hodnocení jeho vlády není jednoduché, ale přinejmenším výrazně pomohl zlepšit postavení nejchudší části argentinské společnosti a dělníků a díky Evitě prosadit volební právo pro ženy, za což si Perón u části argentinské společnosti udržuje velké sympatie až do současnosti.

Osvobozenecká revoluce

Zásahu armády, který vedl k pádu prezidenta Peróna se říká Osvobozenecká revoluce (Revolución Libertadora). I v tomto případě se armáda dělila na dvě křídla, umírněné a nacionalistické. Generál Eduardo Lonardi, který převrat vedl, patřil k nacionalistickému křídlu armády. Dne 23. září 1955 se stal de facto prezidentem republiky, ale protože jeho křídlo bylo méně početné než umírněné, vydržel v čele státu pouze do listopadu téhož roku. Lonardi a jeho podporovatelé však nechtěli perónismus zcela odstranit, pouze ho modifikovat. Nová vojenská vláda povolila devalvaci měny, což pomohlo exportérům, hlavně velkostatkářům, ale uškodilo dělníkům. Aby nevyhrotil vztahy s dělníky úplně, do vedení ministerstva práce jmenoval člena oborů. Došlo také k rozpuštění parlamentu, kde měli v obou komorách absolutní většinu Perónovi přívrženci. Následně byli zatčeni někteří představitelé starého režimu a obsazeny vysoké školy. Přestože Lonardi patřil k nacionalistickému křídlu, byl pro většinu armády málo radikální ohledně vypořádání se s perónisty. Dne 12. listopadu 1955 ho tak nahradil generál Pedro Eugenio Aramburu. Ten neprodleně nařídil rozpuštění Perónistické strany a masové zatýkání přívrženců bývalého prezidenta. Represe se dotkly i těla Evy Perónové, které armáda ukryla, aby zabránila vzniku poutního místa, kterým by se hrob Evity mohl stát. V roce 1956 došlo ke zrušení platnosti ústavy přijaté Perónem a obnovení ústavy z roku 1853. Zároveň byla obnovena svoboda tisku, kromě perónistického.

Represe byly tak silné, že skupina perónistických podporovatelů v armádě připravila pokus o kontrarevoluci. Dne 7. července 1956 perónisté na krátký čas ovládli několik budov v provinčních městech, ale jejich pokus byl velmi rychle potlačen. Následovaly popravy bez soudu, kdy byly armádou v odvetu zavražděny desítky lidí. To vyvolalo v zemi velké zděšení, protože za politické zločiny se v Argentině už desítky let bez soudu nepopravovalo. Perónovi podporovatelé vytvořili hnutí odporu vůči vojenské vládě. Po politických represích však musela vojenská vláda začít řešit i špatnou ekonomickou situaci země. Nejsilnější politickou stranu se znovu stala Radikální občanská unie. Ta se však začala štěpit na dvě křídla, jedno vedl Ricardo Balbín a druhé Arturo Frondizi. Z Radikální občanské unie se nakonec v roce 1956 odštěpila radikálnější část, která založila novou stranu Nekompromisní radikální občanskou unii v čele s Arturem Frondizim. Vojenská vláda vyhlásila nezávazné volby. Perón ze svého exilu přikázal svým stoupencům vhazovat prázdné bílé lístky. Volby skončily patem, když perónisté a obě radikální strany získaly přibližně po 2 milionech hlasů, navrch však měli stále perónisté. Perónovi kandidáti měli zákaz kandidovat v jakýchkoli volbách, přesto se ukázalo, že měl stále velký počet podporovatelů. Frondizi se proto rozhodl hledat podporu mezi perónisty a začal proto hlásat politiku usmíření, ne represe. Frondiziho nakonec z exilu podpořil i samotný Juan Perón. Vojenská vláda navzdory stále silné podpoře Peróna mezi obyvatelstvem nakonec povolila konání svobodných voleb v únoru 1958. Zde se proti sobě postavili kandidáti dvou odštěpených částí Radikální občanské unie, přičemž vítězem se jednoznačně stal Arturo Frondizi, který porazil Balbína. Protože však měl podporu i perónistů, ztratil tak důvěru armády.

Vláda Nekompromisní radikální občanské unie

Díky vítězství ve volbách v roce 1958 získal Arturo Frondizi a jeho Nekompromisní radikální občanská unie prezidentské křeslo, většinu v obou komorách parlamentu a vládu ve všech provinciích. Generál Aramburu okamžitě uznal Frondiziho jako nového prezidenta. Frondizi však stál před velmi složitou situací. Armáda mu sice předala moc, ale neměl její důvěru a ekonomická, politická a sociální situace země byla kritická. Nový prezident tak měl velmi těžkou pozici, neboť každý krok mohl vyvolat nevoli jedné ze stran společnosti, případně armády. Přesto se Frondizimu během prvních dvou let podařilo dosáhnout samostatnosti v těžbě ropy, což se nepodařilo žádné vládě od objevení této suroviny v zemi. Dalším velkým úspěchem bylo vyřešení problému s chronickým nedostatkem elektrické energie, který postihoval Buenos Aires, protože Frondizi nechal vybudovat nové elektrárny, které tento problém odstranily. Jelikož však zemi trápil velký nedostatek financí, musela si vláda půjčit od MMF. To však automaticky znamenalo škrty v rozpočtu, devalvaci měny a přísnou kontrolu výdajů státu. Nastala tak recese a výrazný nárůst životních nákladů obyvatelstva. Tento krok zároveň znamenal konec spolupráce s perónisty (1959), ale současně začátek spolupráce s armádou. Armáda však postupně získala nad vládou velmi silný vliv, protože generálové rozhodovali i o jménech ministrů.

Posilování vlivu armády způsobily také bombové útoky perónistických skupin, které začaly v roce 1959. Frondizi následně přenechal rozhodování a trestání těchto útoků na armádě. Na začátku roku 1959 se uskutečnila Kubánská revoluce, když komunističtí povstalci svrhli proamerickou vládu. Frondizi se krátce po revoluci setkal s čelným představitelem Kubánské revoluce a argentinským občanem Che Guevarou. To se však vůbec nelíbilo armádě, která už jen čekala na záminku k odstranění prezidenta. Následně během zasedání Organizace amerických států se argentinská delegace vyslovila proti vyloučení Kuby, což však armáda považovala za jasný signál komunistické kontrarevoluce. Aby Frondizi zabránil hrozícímu zásahu armády, přerušil diplomatické styky s Kubou. V roce 1962 se měly uskutečnit volby. Frondizi chtěl povolit účast perónistů, protože byl přesvědčen, že je porazí. Sice tyto volby vyhrál, ale pouze těsně a perónisté získali několik provincií.. To vzbudilo nelibost armády, která požadovala zrušení výsledků voleb v provinciích, kde perónisté vyhráli. Zároveň vyslali do těchto provincií vojenské jednotky. Prezident Frondizi podlehl tlaku armády a vojenské přesuny schválil. Dne 28. března 1962 vyzvali členové generálního štábu armády prezidenta Frondiziho k rezignaci. Ten ji odmítl, armáda tak druhý den oficiálně prohlásila, že prezidenta sesadila. Ještě týž den byl Frondizi umístěn do vězení na ostrov Martín García.

Armáda však nebyla jednotná v tom, jak postupovat a zda znovu instalovat vojenskou vládu, nebo podpořit civilní. Za nového prezidenta byl vybrán senátor José María Guido. Ten byl ochoten přistoupit na požadavky armády, především na zrušení výsledků voleb, což se také stalo. Dne 29. března 1962 se tak Guido stal prezidentem Argentiny. Politická nestabilita způsobila další znehodnocení národní měny. Nová vláda tak musela přistoupit k radiálním ekonomickým krokům, které zahrnovaly dokonce pozastavení vyplacení mzdy státním zaměstnancům a stanovení nových druhů daní. Armáda byla v názoru na nová opatření rozdělena. Na jedné straně stálo křídlo Azules, tedy Modrých a na druhé Colorados, tedy Červených. Azules podporovali civilní vládu zaměřenou proti komunismu a Colorados požadovali vojenskou diktaturu. Modří nakonec dokázali prosadit své názory a byly tak vypsány nové volby na rok 1963. Nekompromisní radikální občanská unie začala znovu jednat s perónisty o jejich podpoře. Vlastní stranu založil dokonce i generál Pedro Eugenio Aramburu. Radikální občanská unie nominovala lékaře Artura Umberta Illia.

Vítězem voleb v roce 1963 se překvapivě stal Arturo Umberto Illia z Radikální občanské unie. Překvapení bylo o to větší, že Illia se stal kandidátem pouze proto, že nikdo neočekával, že by kandidát Radikální občanské unie mohl vyhrát a tak o kandidaturu nebyl ve straně žádný zájem. Nový prezident však měl velmi těžkou pozici, v parlamentu měl pouze třetinovou podporu, neměl podporu oborů a ani armády. Jeden z prvních krků Illiy bylo zrušení smluv na těžbu ropy, díky kterým do té doby Argentina těžila rekordní objemy této komodity. To mělo za následek nutnost zaplatit obrovské kompenzace zahraničním těžebním společnostem a ukončení ropné soběstačnosti. Aby Illia zachránil situaci, rozhodl se zmrazit ceny a zvýšit mzdy. To však automaticky zvýšilo deficit státního rozpočtu. Následovala velká devalvace měny. V roce 1965 se uskutečnily další volby. Armáda však nedokázala zabránit účasti perónistů, jejichž koalice zvítězila, čímž začalo automatické parlamentní blokování všech vládních návrhů. Následovaly stávky, kdy dělníci protestovali proti prezidentským úsporným opatřením. Dne 28. června 1966 se rozhodla armáda řešit situaci novým pučem. Převrat proběhl prakticky nenásilně, prezident Illia byl vyzván k rezignaci, což i on odmítl, tak byl armádou sesazen.

Argentinská revoluce

Vojenský převrat vedl generál Juan Carlos Onganía z frakce Modrých. Stal se de facto prezidentem Argentiny pro následující období. Armáda pod jeho vedením se překvapivě rozhodla pro zavedení čistě vojenské vlády. Došlo k zákazu politických stran, z univerzit byli vyloučeni nepohodlní pedagogové a studenti a někteří vůdcové odborů byli zatčeni. Došlo k oficiálnímu prohlášení tzv. Argentinské revoluce (Revolución Argentina), která měla trvat až do dosažení cílů, které si armáda stanovila. Tyto cíle však byly určeny velmi obecně, takže konec revoluce se nedal odhadnout. Vláda přistoupila k devalvaci měny ve snaze zlepšit ekonomickou situaci státu a podpořit export. Velmi rychle se podařilo výrazně snížit inflaci a nastartovat hospodářský růst. V Argentině se začalo se stavbou první jaderné elektrárny. Ale velké množství bankrotů soukromých firem počáteční úspěchy rychle zastavilo. Výrazně vzrostlo i daňové zatížení a mnoho strategických podniků přešlo do rukou zahraničních vlastníků. V roce 1969 začaly ve městě Córdoba velké lidové nepokoje, které Onganía nařídil tvrdě potlačit. V květnu 1969 ve městě Corrientes začali demonstrovat místní studenti. I tyto akce armáda potlačila, přičemž jednoho studenta přitom vojáci zabili. To vyvolalo protesty studentů po celé Argentině, následné zabití dalšího studenta během jiné studentské stávky už přerostlo do celonárodních masových protestů. Do všech míst, kde probíhaly protesty poslal Onganía vojsko, aby zajistilo pořádek. Největší demonstrace proběhly ve městě Córdoba, kde se spojili studenti a dělníci, kteří se dokonce opevnili v jedné z městských částí. I zde však zasáhla armáda, která přitom zabila 14 lidí. Následovaly bombové útoky na obchody v Buenos Aires. Armáda při čistkách zavraždila levicového novináře a následně i odborářského vůdce Augusta Vandora.

V květnu 1970 byl perónisty unesen bývalý prezident generál Pedro Eugenio Aramburu. Únosci požadovali, aby vojenská junta oznámila, kde je ukryto tělo Evy Perónové. Protože nedosáhli splnění svých požadavků, Aramburua dne 1. června 1970 popravili. Na to zareagoval velitel generálního štábu ozbrojených sil generál Alejandro Agustín Lanusse, který dne 8. června 1970 nařídil sesazení prezidenta Onganíy.. Za nového prezidenta vybrala armáda veřejnosti neznámého generála Roberta Marcela Levingstona, který do funkce faktického prezidenta nastoupil 18. června 1970.

Ale ani nástup nového generála na post prezidenta nezastavil vlnu násilností, které postihly Argentinu. Následující roky tak byly ve znamení ozbrojených útoků na vojenská a policejní zařízení, či politické, podnikatelské a odborářské osobnosti. Největší povstaleckou skupinou byla perónistická skupina Montoneros. Její členové unesli a zavraždili ještě v rámci jiné organizace i bývalého prezidenta Aramburua. Na levé straně byla nejsilnější skupina ERP, která bojovala za celoamerickou komunistickou revoluci. Jelikož prezident Levingston nedokázal řešit násilí v zemi, rozhodl se velitel generálního štábu generál Alejandro Agustín Lanusse, že sám převezme moc ve státě. Dne 22. května 1971 se tak Lanusse stal faktickým prezidentem Argentiny. Tento krok byl jeho odpovědí na nové násilnosti ve městě Córdoba, které byly ještě větší, než před tím. Generál Lanusse ohlásil ukončení tzv. Argentinské revoluce a slíbil vypsání nových voleb. Lanusseho vláda přistoupila k tvrdým opatřením, aby zabránila dalším násilnostem. Města, kde měli ozbrojenci největší podporu nechal obsadit velkými vojenskými oddíly. Tato opatření se ukázala jako účinná a násilnosti postupně ustaly. Lanusse zároveň udělal smířlivý krok směrem k oborům, kterým umožnil znovu fungovat v rámci určitých hranic. Ústupky oborům však znamenaly další zvýšení inflace. V roce 1972 ve snaze usmířit společnost zrušil prezident zákaz Perónistické strany. Další ústupek přišel na konci roku 1972, kdy vojenská vláda dovolila Perónovi, aby se na krátký čas vrátil do Argentiny. V roce 1973 se konečně konaly volby, v nichž jednoznačně vyhrála Perónistická strana, kterou vedl Héctor José Campora. Juan Perón nemohl kvůli odporu armády kandidovat a tak vybral místo sebe Campora, který byl jeho věrným následovníkem. Campora se tak 25. května 1973 stal prezidentem Argentiny. V květnu 1973 se do země triumfálně vrátil Juan Perón. Vítalo ho půl milionu lidí, protože jeho popularita po letech nestability a násilí znovu vzrostla. Násilnosti však nadále pokračovaly a tak Perón rozhodl, že Camporu ve funkci prezidenta vystřídá jiný člen jeho strany. Dne 13. července 1973 se tak na krátkou dobu stal prezidentem Raúl Alberto Lastiri. V září 1973 se uskutečnily nové volby, kde už mohl kandidovat i samotný Juan Perón. Jeho strana získala 60 % hlasů a v říjnu 1973 se tak Juan Perón stal znovu argentinským prezidentem.

Návrat Peróna

Juan Perón začal své třetí funkční období jako 78letý. Za viceprezidentku si vybral svou třetí manželku Isabel Martínez de Perónovou, která byla v zemi známá jako Isabelita. Ani jeho zvolení však nezastavilo násilí. Skupina Montoneros ještě vystupňovala své útoky a začala útočit hlavně na neperónistické odboráře. Perónistické Montoneros však již brzy nahradila ještě silnější teroristická skupina Alianza Argentina Anticomunista, která patřila ke krajní pravici.

Perón měl znovu poměrně štěstí, protože tak jako před tím, i nyní nastoupil do úřadu v době, kdy se zemi hospodářsky začalo postupně konečně více dařit. Znovu se zvýšil export, snížila se inflace a opět měla Argentina i slušné devizové rezervy. Perón tak začal dělat přesně to, co po svém prvním nástupu do úřadu prezidenta a zděděné bohatství se rozhodl přerozdělovat, aby upevnil své postavení. Armáda ustoupila a tak mohlo být tělo jeho druhé manželky Evy Perónové znovu vráceno do Argentiny z Itálie, kde jej vojáci ukryli. Perón chtěl Evitu znovu využít jako symbol perónismu a plánoval pro ni vybudovat mauzoleum. Perónovi se podařilo zajistit dohodu mezi zaměstnavateli a odbory. Inflace díky tomu nadále klesala. Díky zvyšující se podpoře začal Perón s novými čistkami, které zaměřil na perónisty z teroristického hnutí Montoneros a jejich podporovatele. Tento Perónův krok podpořila i armáda, protože právě tato skupina jí dlouhou dobu způsobovala velké problémy. Ale 1. července 1974 Juan Perón utrpěl infarkt a zemřel.

Novou prezidentkou se tak stala viceprezidentka a vdova po Perónovi Isabel Martínez de Perónová. Smrt Peróna však znamenala konec dohod, které zesnulý prezident stihl uzavřít. Montoneros ještě vystupňovali své akce, když útočili a unášely bohaté osoby po celé zemi. V roce 1975 dokonce zavraždili amerického konzula, zničili argentinskou vojenskou loď a také unesli dopravní letadlo. I pravicoví teroristé ve velkém útočili a vraždy levičáků byly velmi časté. Vojsko se velmi špatnou bezpečnostní situaci rozhodlo začít řešit v roce 1975 a tvrdě zasahovalo proti všem domnělým teroristům. Prezidentka Perónová byla nezkušená a tak kontrolu nad jejím úřadem z pozadí převzal José López Rega, který byl poradcem jejího zesnulého manžela. Ke katastrofální bezpečnostní situaci se přidalo i zhoršení ekonomické situace. Země musela čelit ropné krizi, rychle se utratily i devizové rezervy a inflace začala znovu stoupat rekordním tempem, které nemělo v historii Argentiny obdoby. Krizi se nepodařilo řešit, navíc Rega raději z Argentiny uprchl. Následovala generální stávka. Situaci prezidentka vůbec nezvládla, psychicky se zhroutila a musela na dlouhou dobu odjet do léčebny.

V roce 1976 se postavení prezidentky zdálo neudržitelné, když se objevilo podezření o převodech peněz z účtů její nadace na její soukromé účty. Kritickou situaci tak znovu musela řešit armáda. Dne 24. března 1976 obsadili vojáci prezidentský palác a prezidentku Isabel Perónovou odvezli do domácího vězení. Následně došlo k rozpuštění vlády a moc převzala armáda, která se rozhodla navždy zabránit návratu perónismu a vyřešit bezpečnostní situaci v zemi. Tyto cíle se generálové rozhodli řešit jakýmikoliv způsoby.

Vojenská vláda a reorganizace státu

Začátky vojenské vlády a represe

Do čela státu se dostal velitel pozemního vojska generál Jorge Rafael Videla, který se stal 29. března 1976 faktickým prezidentem Argentiny. Zemi však vládl vojenský triumvirát, který kromě Videly tvořil admirál Emilio Eduardo Masseria za námořnictvo a generál Orlando Ramón Agosti za letectvo. Země byla v tak špatném stavu, že nástup vojenské junty vnímala většina obyvatel pozitivně. Hlavním úkolem armády bylo zastavit levicové teroristy, co se jí za poměrně krátkou dobu z větší části podařilo. Bylo to však díky nebývalé brutalitě vojáků, kteří zabíjeli všechny bez ohledu na věk, či skutečné členství v nějaké teroristické skupině. Válka proti teroristům se však rychle změnila na pronásledování kohokoliv, kdo nesouhlasil s režimem, nebo měl levicové názory. Této éře se říká Špinavá válka (Guerra Sucia) a zůstává do současnosti velkým traumatem pro celou Argentinu. Během této doby zmizely tisíce lidí, kteří byli zavražděni v speciálních táborech či vězeních, část z nich dokonce vojáci vyhazovali z letadel nad oceánem. Stovkám zavražděných obětí byly odebrány malé děti, které si do tzv. převýchovy vzali přívrženci vojenského režimu. Montoneros byli nakonec skutečně poraženi, poslední významnější akci provedli v roce 1978, ale jejich představitelé byli buď zabiti nebo utekli do zahraničí.

Na začátku své vlády v roce 1976 představil generál Videla plán, který nazval Národní reorganizační proces (Proceso de Reorganización Nacional). Během tohoto procesu došlo ke zrušení všech perónistických institucí, opozice byla úplně potlačena, stávky a protesty zakázány. Vojáci začali řešit také ekonomickou situaci státu, do čela ministerstva financí byl armádou dosazen jeden z nejbohatších Argentinců José Alfredo Martínez de Hoz. Ten nechal rychle snížit mzdy, přičemž toto snížení bylo největším v dějinách země. Také zmrazil mzdy státním zaměstnancům a zvýšil daně. Tato opatření pomohla ekonomice, když export začal znovu stoupat. Ale tvrdá ekonomická opatření byla možná pouze díky silné vojenské represi.

Argentina se v tomto období dostala znovu do sporu se sousedním Chile o oblast Ohňové země. Vojáci se rozhodli využít hrozbu války k upevnění své moci a chtěli vyvolat masovou vlasteneckou podporu případné válce a tedy i své vládě. V armádě se však objevilo několik křídel, která usilovala o prosazení vlastních představ o budoucnosti státu. Převahu nakonec získal generál Videla a generál Roberto Eduardo Viola, nový velitel pozemního vojska. Věřili, že po stabilizaci by mohlo dojít k určité liberalizaci, protože nechtěli, aby zemi vládla úzká skupina oligarchů. Spor s Chile nakonec vyřešila mediace papeže Jana Pavla II., kterému se podařilo přesvědčit oba státy k dohodě, čímž se předešlo válce. Poté, co si Videla s Violou upevnili v armádě moc, zmírnili v rámci své filozofie represe. Generálové se snažili po zmírnění represí získat přízeň obyvatelstva. Inflace se tak přestala snižovat a země se začala masivně zadlužovat. V roce 1980 již v zemi nastal klid, i když potlačování práv ze strany vojenské junty nadále trvalo. Následně však zkrachovala banka Banco de Intercambio Regional, což spustilo řetězovou reakci, když začaly krachovat i další banky. Na začátku roku 1981 tak celý bankovní systém zcela zkolaboval.

Falklandská válka a konec vojenské vlády

Prezidenta Videlu tak v úřadu 29. března 1981 nahradil jeho spojenec generál Roberto Eduardo Viola. Ani on však nedokázal zastavit ekonomický propad země a proto přistoupil k jednáním s politickými stranami. Za to si vysloužil velkou kritiku napříč ozbrojenými silami. V listopadu nastala masivní devalvace měny a pokles HDP Argentiny. To stálo Violu pozici a na 10 dní ho nahradil viceadmirál Carlos Lacoste. Dne 22. prosince 1981 se faktickým prezidentem Argentiny stal generál Leopoldo Galtieri, který byl zastáncem tvrdé linie. Galtieri začal rychle hledat podporu doma i v zahraničí. Ale protože se mu příliš nedařilo, vyhrotil znovu spor s Chile o Ohňovou zemi, který už před tím pomohl vyřešit samotný papež. Když se mu však nepodařilo rozpoutat válku s Chile a ani nezvýšil svou domácí podporu, rozhodl se pro jiný konflikt, který by mu pomohl.

Galtieri začal prosazovat propagandu, která hlásala nároky Argentiny na Falklandy, které v Argentině nazývali Malvínské ostrovy (Islas Malvinas). Aby se vojenská vláda vyhnula neúspěchu ve snaze získat domácí podporu, rychle naplánovala invazi na ostrovy už na konci roku 1981. Na začátku roku 1982 začaly po celé Argentině velké protesty proti špatné ekonomické situaci země a katastrofálnímu stavu lidských práv. To přimělo vojenskou vládu urychlit plány na útok, který proběhl 2. dubna 1982. Útok byl úspěšný, protože Spojené království mělo na ostrovech pouze malou vojenskou posádku v počtu pouze několika desítek příslušníků námořní pěchoty. Argentinští vojáci však měli rozkaz nezabít žádného britského vojáka. Po úspěšném obsazení ostrovů začali Argentinci posilovat své jednotky v očekávání britské odpovědi. Obyvatelstvo Argentiny počáteční úspěch přivítalo s nadšením, ke kterému se připojili dokonce i odpůrci vojenské junty. Argentině se dokonce na svou stranu podařilo získat i ostatní země Latinské Ameriky kromě Chile, které snahu Argentiny hodnotily jako boj proti imperialismu a pozůstatkům kolonialismu. Galtieri se domníval, že kvůli bezvýznamným ostrovům nepůjde Velká Británie do otevřené války a současně se spoléhal na podporu Spojených států, které by mohly podle jeho představ Británii od války odradit. Argentinský prezident se však mýlil, když se britská premiérka Margaret Thatcherová rozhodla, že Falklandy vrátí zpět pod britskou kontrolu. Porážka ze strany Argentiny totiž měla negativní vliv na její další politické postavení a tak vytvořila vlastní propagandu, která válku s Argentinou označovala jako boj demokracie s diktaturou. Už zakrátko začali Britové bombardovat argentinské pozice na ostrovech. Boje začaly už na konci dubna, přičemž Britové začali postupně získávat ztracená území zpět. Argentina však nezískala podporu USA, prezident Ronald Reagan otevřeně podpořil Británii a odsoudil kroky Argentiny, proti níž vyhlásil sankce. Zanedlouho získala Británie nad ostrovy úplnou kontrolu, když se zbývající argentinské jednotky vzdaly. Prohra ve válce o Falklandy znamenala začátek konce nejen vlády generála Galtieriho, ale i celé vojenské junty. Obyvatelstvo, ale i samotná armáda, byli přesvědčeni, že prohra znamená ztrátu prestiže v rámci Latinské Ameriky.

Jen čtyři dny po konci války, tedy 18. června 1982, byl Galtieri na postu prezidenta dočasně nahrazen generálem Alfredem Oscarem Saint Jeanem. Na jeho místo nastoupil 1. července 1982 generál Reynaldo Bignone, který byl považován za člena umírněného křídla armády. Začala se řešit otázka, co s následky Špinavé války a Falklandské války. Část generálů žádala zajištění beztrestnosti pro lidi, kteří měli tyto události na svědomí. Zároveň se znovu aktivizovala hnutí žádající dodržování lidských práv, z nich nejznámější jsou tzv. Matky z květnového náměstí (Madres de Plaza de Mayo), které od dob junty až do současnosti beze slov demonstrují pravidelně na Květnovém náměstí v Buenos Aires za to, aby se dozvěděly, co se stalo s jejich příbuznými, kteří zmizeli během vojenské vlády. Známým se stal také aktivista Adolfo Pérez Esquivel, který v roce 1980 získal Nobelovu cenu za mír. Na zvýšenou aktivitu aktivistů reagoval režim opětovným obnovením represí. Armáda však začala připouštět, že během její vlády docházelo k excesům, ale odmítala obvinění ze systematického pronásledování a mučení oponentů. Ani to však nezabránilo odhalování dalších důkazů o zločinech vojenské junty, včetně masových hrobů se stovkami obětí. Bignone začal vyjednávat, ale jednání nebyla jednoduchá, protože armáda žádala beztrestnost za zločiny spáchané během jejího vládnutí, zároveň generálové žádali svou přítomnost v nové vládě. Na konci roku 1982 začaly masové protesty, následovala generální stávka. Bignone tak oznámil, že volby se budou konat na podzim 1983. Již brzy někteří armádní představitelé dokonce přestali tajit, co se během vojenské vlády dělo, ale své jednání omlouvali hrozbou komunismu a prakticky nikdo neprojevil lítost. V září 1983 přijala vojenská vláda zákon o amnestii, ale všechny politické strany okamžitě prohlásily, že tento zákon ihned zruší.

Po smrti vůdce opozice Ricarda Balbína v roce 1981 se do čela Radikální občanské unie postupně dostal právník Raúl Alfonsín. Proti Alfonsínovi a radikálům kandidovala přejmenovaná Perónistická strana, pod novým názvem Justicialistická strana. Za ni byl jako prezidentský kandidát vybrán Ítalo Argentino Lúder. Alfonsín se stal během kampaně tak populární, že pouze v Buenos Aires přišlo na jeho mítink půl milionu lidí. Volby v říjnu 1983 nakonec vyhrál Raúl Alfonsín a jeho Radikální občanská unie, která získala i většinu v parlamentu.

Návrat k demokracii

Vláda Raúla Alfonsína

Raúl Alfonsín se stal oficiálně prezidentem 10. prosince 1983. Jeho Radikální občanská unie držela křeslo prezidenta naposledy v roce 1930 (v 60. letech vládli prezidenti z odštěpenecké části této strany). Díky tomu, že vojákům se během poslední vojenské vlády podařilo zlikvidovat hlavní část teroristických skupin, mohla se nová vláda soustředit na ekonomické a sociální problémy Argentiny, ale především bylo třeba se vypořádat s poslední vojenskou vládou. Ani perónisté po prohře ve volbách nezačali druhou stranu obviňovat z manipulací, ale nakonec uznali výsledky a podpořili nového prezidenta. Ve volbách se zformovaly dvě hlavní politické strany, které měly tvořit politiku Argentiny v dalších letech a to Radikální občanská unie a Justicialistická strana.

Hlavním problémem pro vládu zůstávala ekonomika státu. Ta byla po desetiletích vojenských a perónistických vlád zcela na dně. Prvním úkolem bylo získat půjčky od MMF, protože Argentina neměla dostatek peněz na splácení zahraničního dluhu. Jiná možnost jak vyřešit katastrofální stav ekonomiky v dané době neexistovala, protože Argentina byla považována za velmi nestabilní zemi a žádný stát či banka nebyla ochotna poskytnout prostředky do takového prostředí. Další možná opatření by zase mohla vyvolat občanské protesty, přičemž zejména v případě odborů, které dlouhá léta nemohly protestovat se nová vláda obávala, aby nezačaly nové protesty či stávky a nezhatily tak začátek nového politického systému. Nová vláda výrazně snížila velký armádní rozpočet a začala získané peníze přerozdělovala do ozdravných projektů v různých sektorech. Nejvíce se očekávaly nové kroky ministerstva financí, to se rozhodlo především snížit obrovskou inflaci (cca 200 %), zvýšit export, hospodářský růst a mzdy a neustále vyjednávat o výhodnějších podmínkách na splácení velkého zahraničního dluhu. Rovněž se prezident Alfonsín chtěl zaměřit na reformu odborového hnutí, které bylo jednak rozdrobené, ale současně byly jeho součástí stále osoby dosazeny vojenskou juntou či perónisté. Alfonsín navrhoval, aby se vůdci oborů volili demokratickým způsobem pod dohledem státu. Tuto snahu však zablokovali perónisté v senátu, kde měli převahu.

Mezitím různé části společnosti, které vedly Matky z Květnového náměstí, neustále žádaly zahájení vyšetřování zločinů vojenské junty. Ale na druhé straně armáda stále trvala na své beztrestnosti a hrozilo, že tyto své požadavky je ochotna prosadit i silou. Situace se ještě více vyhrotila s objevem prvních masových hrobů, svědectví a důkazů, dokládajících skutečný rozsah zločinů bývalého vojenského režimu. Prezident Alfonsín navzdory riziku podpořil tyto snahy a také žádal, aby byly odpovědné osoby postaveny před soud. Bylo však třeba zrušit vojáky přijatý zákon o jejich beztrestnosti, který stihli schválit na konci své vlády. To se skutečně podařilo již na začátku roku 1984. Zde se projevily první neshody, protože většina obyvatelstva žádala pro odpovědné osoby trest smrti, ale prezident chtěl soudní proces před soudem a o trestu smrti nemluvil. První vyšetřování, která pomalu začínala, se týkala generálů Reynalda Bignonia a Ramóna Campsa. Pro vyšetřování zločinů vojska zřídil prezident speciální komisi nazvanou Národní komise pro zmizení osob (Comisión Nacional sobre la Desaparición de Personas), ve zkratce CONADEP. Tato komise již o několik měsíců získala množství důkazů o zločinech režimu. Podle zjištění CONADEP existovalo během vojenské vlády v Argentině 300 koncentračních táborů a podobných vězeňských zařízení, prvotní důkazy dokládaly páchání zločinů proti lidskosti u více než 1 000 vojáků. Bylo také zjištěno, že mezi zavražděnými byly i osoby, které nespáchaly žádný trestný čin, dokonce docházelo k vraždění i těhotných žen. Komise zjistila, že některé osoby byly popraveny proto, aby následně mohli vojáci vyrabovat jejich majetek. Bylo také doloženo, že několik tisíc obětí bylo vyhozeno z letadel nad oceánem. Tyto zprávy způsobily ve společnosti obrovské pobouření a soudní řízení byly následně svěřeno do pravomoci civilních soudů. Soudní proces tak mohl začít v první polovině roku 1985, výsledek byl znám na konci roku. Generál Jorge Rafael Videla byl odsouzen na doživotí, stejný trest dostal i admirál Emilio Eduardo Masseria. Generál Roberto Eduardo Viola byl odsouzen k trestu ve výši 17 let, admirál Armando Lambruschini dostal 8 let a generál Orlando Ramón Agosti 4 a půl roku. Zbylí generálové včetně Leopolda Galtieriho byli osvobozeni ve věci zločinů proti lidskosti, ale někteří z nich byli ještě souzeni v jiných procesech týkajících se dalších zločinů junty. Například generál Ramón Camps dostal v roce 1986 trest 25 let za prokázané zločiny.. Dalším výsledkem procesu bylo opětovné snížení vojenského rozpočtu a zmenšení počtu generálů.

Prezident Alfonsín se rozhodl vyřešit územní spor s Chile o Ohňovou zemi. Dne 19. listopadu 1984 došlo ve Vatikánu k podpisu tzv. Smlouvy o míru a přátelství, kterou za Argentinu podepsal Alfonsín a za Chile prezident Augusto Pinochet. Chile díky tomu získalo přímý přístup k Atlantiku přes průliv Beagle. Na 25. listopadu 1984 vyhlásil prezident Alfonsín referendum, které tuto dohodu jednoznačně podpořilo. Spor s Chile tak byl ukončen a prezident se na mezinárodní úrovni snažil začít řešit i problém Falkladských ostrovů, jelikož všechny strany před volbami slibovaly získání tohoto území zpět pod argentinskou správu. Británie však jeho snahy v podstatě ignorovala a nechtěla o otázce statutu tohoto území vůbec jednat.

Alfonsínově vládě se však v otázce ekonomiky vůbec nedařilo, inflace vzrostla ještě více a mezinárodní věřitelé nebyli ochotni jednat s vládou o změnách ve splácení zahraničního dluhu Argentiny. V roce 1985 již byla ekonomická situace v zemi kritická. Vláda tak představila nový plán, který drasticky snížil výdaje státu tak, aby stát již neměl rozpočtový deficit. Došlo rovněž ke zmrazení mezd a zřejmě největší změnou bylo zavedení nové státní měny Australu, který nahradil Peso. Alfonsín chtěl dokonce i přesunout hlavní město na jih Argentiny, ale pro velmi silný odpor od tohoto záměru ustoupil. Inflaci a deficit se skutečně začalo dařit řešit, ale protože opatření byla velmi tvrdá, začaly se od roku 1987 množit protesty a stávky. Další spor vznikl s katolickou církví, protože Alfonsínova vláda se snažila zákonem povolit manželské rozvody. V dolní komoře to sice Radikální občanská unie díky většině schválila, ale v senátu tento zákon blokovala většina perónistů, kteří se paradoxně stali spojenci církve. Současně se kromě generálů začaly vyšetřovat i zločiny teroristických skupin a Argentině se dařilo vyjednat vydání několika teroristických vůdců, včetně vůdce Montoneros a pravicové organizace Triple A. V roce 1987 rozhodl prezident Alfonsín, že už nebudou vzneseny nová obvinění proti řadovým vojákům a prosadil přijetí zákona, který to umožňoval. Větším problémem však byla stále špatná ekonomická situace, kterou se ani navzdory přísným opatřením nedařilo řešit. Vláda tak představila nový a ještě přísnější program, proti němuž se však začaly bouřit odbory, které od roku 1988 zorganizovaly několik generálních stávek. Nové volby se měly konat v polovině roku 1989 a prezident Alfonsín se rozhodl nekandidovat, na místo něj vybrala jeho strana Eduarda Angeloze. Perónisté z Justicialistické strany proti němu postavili ambiciózního Carlose Menema, který v květnu 1989 volby jednoznačně vyhrál.

Vláda Carlose Menema a návrat perónistů

Carlos Menem byl právník syrského původu. Během předchozích složitých dekád zastupoval politické vězně a členy opozice. Během vlády poslední vojenské junty byl dokonce sám uvězněn. Menem a jeho nová vláda čelili od začátku velkým ekonomickým problémům. Menem proto prosadil reformy (snížení počtu státních zaměstnanců, zlepšení podmínek pro zahraniční investice a privatizace), díky kterým zastavil zvyšování inflace. Následně došlo konečně ke zvyšování růstu ekonomiky. Aby zabránil riziku další inflace, rozhodl o stálém směnném kurzu argentinské měny s americkým dolarem v poměru 1 ku 1. Dalším opatřením, jak si zajistit pokračování reforem, bylo zabránit oborům, aby snahu vlády podkopávaly stávkami. To se Menemovi překvapivě skutečně podařilo a snížení vlivu oborů přineslo stabilitu země. Současně perónisté prosadili změny ústavy, které zkrátily mandát prezidenta znovu na čtyři roky s možností opětovného zvolení. Ústavní změny podpořil i bývalý prezident Raúl Alfonsín a jeho Radikální občanská unie. Nová ústava tak byla přijata v roce 1994. Upravila i počty poslanců a senátorů, jejich funkční období, možnosti znovuzvolení, počet členů vlády a jejich úlohy. Aby se snížila moc armády, došlo k její profesionalizaci a tedy zrušení branné povinnosti, což počty vojáků zredukovalo. Aby však vojsko uklidnil (jelikož se snižovaly jeho stavy a rozpočet), udělil prezident Menem všeobecnou amnestii. Od počátku 90. let 20. století začal postupný růst ekonomiky a exportu a už o pár let byla Argentina v podstatě stabilizovaná a dosahovala pravidelný a poměrně vysoký hospodářský růst. Asi největším úspěchem prezidenta bylo prakticky absolutní zlikvidování obrovské inflace, pravidelně vyrovnaný státní rozpočet a schopnost bez problémů splácet státní dluh. Jediným negativem byla zvyšující se nezaměstnanost, která v polovině 90. let dosáhla úrovně 15 %. Vláda také přestala dotovat a zvýhodňovat zahraniční investory.

Menem se snažil začít řešit vztahy se Spojeným královstvím, které byly po vzájemné válce přerušeny. K obnovení diplomatických styků došlo v roce 1990, ale protože Argentina nadále trvala na svém právu na Falklandy, byly (a stále jsou) vzájemné vztahy velmi složité. Na druhé straně se také demokratické vlády (podobně jako před tím vojenská junta) snažily mít dobré vztahy se Spojenými státy, protože právě USA mohly podpořit jejich snahy o řešení otázky splácení zahraničního dluhu či podpořit snahy Argentiny o vstup do různých mezinárodních organizací . V roce 1995 se Menemovi podařilo s Británií dohodnout na společném využívání přírodních zdrojů z oblasti Falklandských ostrovů.

V květnu 1995 se konaly nové volby, kde Menem obhajoval za svou stranu post prezidenta. Proti němu se postavil José Octavio Bordón, jehož nominovala strana Fronta za solidární zemi (Frente por un País Solidario), kterou tvořili odpadlíci z Justicialistické strany a Radikální občanské unie. Ve volbách Menem zvítězil ještě větším rozdílem, než před tím. Jeho Justicialistická strana už však nebyla klasická perónistická strana (spíše levicová a populistická), ale stala se z ní pod Menemovým vedením spíše středopravicová politická strana. Po vítězství ve volbách se prezident Menem zaměřil na další rozvoj státu a na podporu stavebních a infrastrukturních projektů zaměřených na modernizaci státu. Krátce po vítězných volbách musel Menem čelit korupčnímu skandálu, do kterého bylo zapojeno několik jeho ministrů. Toho využily odbory, které svolaly generální stávku. V následných parlamentních volbách Justicialistická strana propadla a ztratila tak většinu v parlamentu. Menem však přesto pokračoval v reformách. Na ně obory odpověděly další generální stávkou. Pod tlakem protestů a stávek tak od některých reforem musel Menem ustoupit. Přesto vládl Carlos Menem dvě funkční období, až do roku 1999. Druhé funkční období však bylo poznamenáno ekonomickou nestabilitou, zahraniční dluh se začal znovu zvyšovat. Negativní vliv měly i velké finanční problémy sousední Brazílie. Celková ekonomická kondice Argentiny se tak začala zhoršovat, obyvatelstvo začalo zřetelně chudnout. Menemova vláda se však kromě počátečních ekonomických úspěchů stala známou i klientelismem a snahou měnit soudce tak, aby byli v souladu s názory prezidenta a jeho strany. Tak jako v minulosti Juan Perón, i Carlos Menem si začal svou podporu v podstatě kupovat. Obvinění z korupce se nedotýkala pouze ministrů, ale začala sahat i k samotnému prezidentovi. Konec éry prezidenta Menema již byl poznamenán protesty všech částí populace a častými stávkami, protože životní situace obyvatelstva se stále zhoršovala. V říjnu 1999 se měly konat nové volby, ve kterých už Menem nekandidoval. Jeho strana však byla Menemovou vládou natolik oslabená, že ve volbách jednoznačně prohrála. Volby vyhrál starosta Buenos Aires Fernando de la Rúa z Radikální občanské unie.

Argentina v 21. století

Finanční a hospodářská krize Argentiny

Fernando de la Rúa sice pocházel z Radikální občanské unie, ale ve volbách kandidoval za širokou středolevou koalici Aliance za práci, spravedlnost a vzdělání (Alianza para el Trabajo, la Justicia y la Educación). Prezidentský úřad převzal oficiálně 10. prosince 1999. De la Rúa však přebíral zemi ve velmi špatném stavu, zahraniční dluh země byl znovu velmi vysoký a státní rozpočet už dávno nebyl vyrovnaný, naopak deficit byl též závratný. Stejnějako oba jeho předchůdci, i prezident De la Rúa musel přistoupit k výrazným škrtům v rozpočtu a zvýšení daní pro obyvatelstvo. Nic však nepomáhalo a ekonomická situace se stále zhoršovala a vyvrcholila v roce 2001. Na začátku roku 2001 začali obyvatelé masově vybírat své peníze z bankovních účtů, velká část z těchto vkladů odcházela navíc do zahraničí a domácí měna byla měněna za jakoukoliv zahraniční měnu, především americké dolary. Nepomohla ani finanční pomoc od MMF. Vláda se ještě pokusila o další úsporná opatření, která však nejen že nepomohla, ale očekávatelně vyhrotila situaci ve společnosti. V prosinci 2001 byla vláda nucena zmrazit všechny bankovní účty v zemi, aby zabránila pokračujícímu odlivu peněz ze země a bank. Byl stanoven týdenní limit na výběr z účtu a převod do zahraničí byl úplně zakázán. Toto opatření však bylo tak nepopulární, že po dlouhé době opět začaly velké lidové nepokoje. V reakci na to prezident vyhlásil výjimečný stav. Při následných srážkách zahynulo přibližně 40 lidí a když se demonstranti přiblížili až k prezidentskému paláci, musel prezident uprchnout pryč vrtulníkem. Fernando de la Rúa rezignoval 20. prosince 2001, formálně však vládl o jeden den déle.

Dne 23. prosince 2001 se prezidentem stal Adolfo Rodríguez Saá z Justicialistické strany. Ten sice vydržel v úřadě pouze jeden týden, ale během této doby vyhlásil očekávaný státní bankrot Argentiny. Prohlášení bankrotu se překvapivě setkalo s velkou podporou nejen v parlamentu, ale i v ulicích. Saá ve funkci vydržel do 30. prosince 2001. Dne 2. ledna 2002 ho nahradil další perónista Eduardo Duhalde. Obyvatelé Argentiny už nebyli ochotni čekat na další vývoj a začali cestovat do sousedních států a vybírat peníze tam. Krize se tak rozšířila dokonce i do Uruguaye. Duhalde následně zrušil pevný kurz s dolarem, což umožnilo devalvaci národní měny, ale současně nastala i inflace a Argentinci začali ve velkém ztrácet své úspory bez ohledu na to, zda je měli v pesech nebo dolarech. Výsledek byl katastrofální. Na konci roku 2002 byla více než polovina obyvatel Argentiny pod hranicí chudoby a nezaměstnanost se vyšplhala na rekordních 21 %. Poprvé v historii Argentiny začalo obyvatelstvo ze země odcházet a ne do ní přicházet. Znovu se začaly rozšiřovat násilné protesty. Zároveň se výrazně zvýšila kriminalita, hlavně krádeže a loupeže, která Argentinu trápila ve velké míře i v dalších letech. Duhaldemu se však navzdory všemu podařilo alespoň zastavit zhoršování situace, i když ne ji výrazněji zlepšit. Na duben 2003 vyhlásil nové volby. V prvním kole zvítězil bývalý prezident Carlos Menem. Ve druhém se však rozhodl nekandidovat (neboť bylo jasné, že nevyhraje) a podpořil svého stranického kolegu Néstora Kirchnera.

Vlády Kirchnerů a stabilizace státu

Néstor Kirchner se ujal funkce prezidenta 25. května 2003. Pocházel z prakticky úplného jihu Argentiny. Byl členem Justicialistické strany a ve volbách kandidoval za koalici Fronta za vítězství (Frente para la Victoria), která kromě Justicialistické strany sdružovala i jiné politické subjekty. Také Kirchner byl během vojenské vlády pronásledován. Před funkcí prezidenta působil jako guvernér své domovské provincie Santa Cruz. Zde bylo jeho působení vnímáno velmi pozitivně, neboť do zaostalé a chudé provincie na úplném jihu země dokázal nejen přilákat zahraniční investice, ale i zajistit stabilní ekonomické příjmy. Kirchner se však v kampani stavěl proti politice bývalého prezidenta Menema a inklinoval spíše k Juanu Perónovi. Kirchnerově vládě se začalo od počátku ve složité situaci poměrně dařit. Podařilo se mu řešit situaci s národním dluhem, prosadil větší devalvaci národní měny, čímž výrazně pomohl exportu. To nastartovalo růst HDP, který rostl rekordní rychlostí 10 % ročně. Také nezaměstnanost začala klesat a z 20 % se snížila až na 10 %. Jedním z hlavních pilířů jeho politiky bylo snížit počet obyvatel pod hranicí chudoby, což se mu i dařilo. Z více než 50 % postupně počet chudých klesl k 30 %. Jako levicový politik postupně změnil i zahraniční politiku Argentiny, která začala více spolupracovat s levicovými vládami napříč Latinskou Amerikou, na druhé straně se snažil nepoškodit vztahy se Spojenými státy. Tato politika však nebyla jednoduchá, protože napětí mezi některými levicovými lídry Latinské Ameriky a vládou USA bylo často poměrně vysoké. Prezident Kirchner prosadil také zrušení amnestií a zákonů, které chránily členy vojenské junty před další zodpovědností za jejich zločiny. Přestože se Kirchnerovi poměrně dařilo, rozhodl se v dalších volbách nekandidovat a do popředí začal prosazovat svou manželku Cristinu Fernandezovou Kirchnerovou. Ta nebyla pro Argentince neznámou osobou, protože se politicky angažovala už dříve. Také ona byla stejně její muž právnička a čelila perzekuci během vojenské vlády. Svého muže též podporovala během jeho prezidentské kampaně. Volby se konaly v říjnu 2007 a Cristina Fernándezová Kirchnerová v nich jednoznačně vyhrála. I ona byla členkou Justicialistické strany, ale kandidovala v rámci koalice Front za vítězství.

Přestože Argentina už měla jednu prezidentku v osobě Isabel Martínez de Perónové (ta ale nebyla zvolena, prezidentkou se stala po smrti prezidenta z pozice viceprezidenta automaticky), Cristina Fernándezová Kirchnerová byla první skutečně zvolenou ženou prezidentkou v dějinách Argentiny. Úřad převzala 10. prosince 2007. Nová prezidentka neměnila nic na politice svého manžela a předchůdce v úřadě. Dokonce i ministerský kabinet prošel pouze menšími změnami. Kirchnerová se zaměřila hlavně na vědu a vzdělání a začala podporovat projekty především v těchto oblastech, přičemž také výrazně zvýšila rozpočet určený na vzdělání a vědu.. Během vlády manželů Kirchnerových bylo v Argentině vybudováno až 1 000 nových škol. Stejně tak podporovala rozvoj Internetu a počítačového vzdělání v Argentině. Jako přesvědčená perónistka věřila, že je třeba získané bohatství začít přerozdělovat mezi chudší části společnosti. Do roku tak počet chudých klesl až na 11 % (před příchodem Néstora Kirchnera jich bylo více než 50 %). Rovněž se podařilo snížit nezaměstnanost až na 7 %. Prezidentka Kirchnerová pokračovala v úsilí svého muže potrestat viníky za zločiny vojenské junty. Díky tomu pokračovaly procesy s bývalými vojáky. Dne 27. října 2010 však prezidentku Kirchnerovou postihla osobní tragédie, když její manžel a bývalý prezident Néstor Kirchner zemřel na následky srdečních problémů. Přesto dokázala poměrně úspěšně převést Argentinu přes hospodářskou krizi z konce prvního desetiletí 21. století. Dne 23. října 2011 se konaly prezidentské volby, kde Fernándezová Kirchnerová zvítězila ještě vyšším rozdílem, než před tím. Hned začátek jejího druhého funkčního období však byl poznamenán zprávou, že prezidentka trpí rakovinou štítné žlázy. Během následných lékařských zákroků se však ukázalo, že prezidentka rakovinu nemá a tak se do úřadu velmi rychle vrátila.. Další zdravotní problémy překonala v září 2013, kdy podstoupila operaci mozku. V roce 2012 došlo ke zpomalení ekonomického růstu země, na základě čehož začaly znovu narůstat dluhy státu. Tento stav se negativně projevil v průběhu roku 2014, kdy se Argentina znovu dostala na pokraj bankrotu, protože neměla dostatek prostředků na splácení svých dluhů. Velmi negativní vliv mělo především rozhodnutí newyorského soudu, který ukládal Argentině povinnost vyplatit nejprve tzv. zajišťovací fondy a až potom zbývající věřitele. Po krizi z roku 2001 se totiž Argentina dohodla s věřiteli na tom, že jim vyplatí pouze část jejich pohledávek pod podmínkou, že jiní věřitelé nebudou vůči nim zvýhodněni. Toto soudní rozhodnutí však dohodu narušilo. Na konci července 2014 tak Argentina vyhlásila tzv. technický bankrot, tedy neschopnost splatit dluh ve výši 29 miliard dolarů. To znamenalo, že k oficiálnímu prohlášení bankrotu nedošlo, vláda pouze prohlásila, že dluh nesplatí. Vedlo to ke snížení HDP Argentiny, čímž začala nová krize. Vláda se snažila problémy řešit tak, že prezidentka Kirchnerová prosadila tzv. devizovou kontrolu, která spočívala v možnosti omezit nákupy nebo prodeje zahraničních měn, především amerických dolarů. Během druhého funkčního období se také zhoršily vzájemné vztahy se Spojenými státy. Současně se objevila obvinění, že prezidentka měla krýt skutečné pachatele bombových útoků na židovské a izraelské cíle v Buenos Aires z počátku 90. let, což však Cristina Fernándezová Kirchnerová odmítala. Dne 25. října 2015 se uskutečnilo první kolo prezidentských voleb. Zde už Cristina Fernándezová Kirchnerová nemohla kandidovat, tak za prezidentského kandidáta vybrala guvernéra provincie Buenos Aires a bývalého viceprezidenta Daniela Scioliho. Toho však ve volbách těsně porazil kandidát pravicové strany Republikánský návrh (Propuesta Republicana) Mauricio Macri, čímž skončilo období vlády Kirchnerů.

Vláda Kirchnerů byla ovlivněna novou formou perónismu, tzv. Kirchnerismem. Tato politická filozofie je také charakterizována levicovostí, odmítáním neoliberalismu a zaměřením na Latinskou Ameriku.

Vláda Mauricia Macriho

Mauricio Macri se úřadu ujal 10. prosince 2015. Před zvolením prezidentem byl starostou Buenos Aires.. Macri převzal úřad také v složité situaci. Poslední vláda bývalé prezidentky Fernándezové Kirchnerové vyčerpala devizové rezervy země. Inflace byla znovu na úrovni 30 % a státní rozpočet byl znovu deficitní. Macri nechal hned zrušit devizovou kontrolu zavedenou jeho předchůdkyní. To umožnilo devalvovat peso, stejně byly upraveny celní poplatky a kvóty na vývoz a dovoz. Vláda se na začátku roku 2016 dokázala dohodnout s věřiteli, kterým Argentina odmítla v roce 2014 splatit jejich pohledávky. Nový prezident a jeho vláda museli tedy od počátku řešit vážné problémy, ale už v průběhu prvního roku vlády byli schopni učinit důležitá opatření pro stabilizaci ekonomiky. Kromě zrušení devizové kontroly například přestala centrální banka ovlivňovat kurz národní měny. Vláda tím chtěla dosáhnout jednak snížení inflace na jednociferné číslo a také nastartovat hospodářský růst. Ale i v polovině roku 2017 byla inflace stále na úrovni 20 % a slibovaný ekonomický růst se nedařilo výrazněji zvýšit. V roce 2016 musel Macri čelit velkému skandálu, který jeho jméno spojoval s tzv. Panama Papers. Na mezinárodní úrovni se nová administrativa zaměřila na opětovné zlepšení vztahů se Spojenými státy, které se zhoršily během předchozích argentinských levicových vlád.

Dne 22. října 2017 se v zemi uskutečnily volby do části parlamentu a senátu. Těm však předcházelo zmizení a smrt Santiaga Maldonady, aktivisty za práva indiánů, který protestoval proti plánům zahraniční společnosti na využití indiánské půdy. Smrt Maldonada vyvolala po zemi masové protesty. Jelikož Maldonado bojoval proti plánům zahraničních korporaci, které podporoval prezident Macri, využila opozice v čele s bývalou prezidentkou Fernandezovou Kirchnerovou tuto událost a obvinila Macriho a jeho vládu z nedostatečné snahy o vyšetření zmizení a smrti Maldonada. O návrat do politiky se v těchto volbách pokusila i bývalá prezidentka Kirchnerová, která se ucházela o místo v senátu. Macri podporoval ve volbách koalici Cambiemos, tedy Změňme to (zahrnovala i jeho stranu Republikánský návrh), Fernándezová Kirchnerová podporovala novou koalici s názvem Frente de la Unidad Ciudadana, tedy Fronta občanské jednoty. Bývalá prezidentka nakonec nevyhrála ve své provincii, ale druhé místo jí zaručilo místo v senátu. Díky tomu získala imunitu, neboť v tomto období čelila několika obviněním z korupce, které se týkaly její prezidentské vlády. Ale špatná ekonomická situace, v níž byla Argentina v době odchodu bývalé prezidentky z funkce pomohla i v roce 2017 prezidentovi Macrimu vyhrát volby, když jeho koalice zvítězila jak ve volbách do parlamentu, tak v senátních volbách, čímž si prezident Macri upevnil svou pozici v zákonodárném sboru.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dejiny Argentíny na slovenské Wikipedii.

Literatura

• Argentina, Turistický průvodce, Jota, 2009, ISBN 9788072176380
• S. Bao, C. McCarthy Argentina, Pallas, Lonely Planet, 2016, ISBN 9781743601181
• W. Bernhardson Argentina, Velký průvodce National Geographic, CPRESS 2011 ISBN 9788025132050
• HORÁKOVÁ, Denisa. Československá exilová vláda a její vztah k Argentině v letech 1939–1945. Praha, 2018. 38 s. Bakaláská práce. Ved. práce PhDr. Jaromír Soukup, Ph.D. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií. Dostupné také z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/99086/130228840.pdf?sequence=1&isAllowed=y
• J. Hughes Argentina: A Modern History, I.B.Tauris, 2015, ISBN 9781784531065
• J. Chalupa Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile, Nakladatelství Lidové noviny, 2012, ISBN 9788074221934
• Jižní Amerika Jihozápadní část, Svojtka, 2014, ISBN 9788025613009
• F. Pigna Libertadores de América, Pigna, 2014, ISBN 9789875806399
• F. Pigna Mitos de la historia Argentina 5, Pigna, 2013, ISBN 9789504932116

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dějiny Argentiny na Wikimedia Commons

Dějiny Španělska začaly zhruba před 35 000 lety, kdy se první lidé usadili na Pyrenejském poloostrově. Vlny nájezdníků, osadníků a dobyvatelů přicházely po celá tisíciletí: Iberové byli následováni Kelty, poté Féničany, Řeky a Kartáginci. Po roce 200 př. n. l. se Ibérie postupně zmocnil starověký Řím. Římané poloostrovu přinesli svoji civilizaci, jazyk a později rovněž křesťanství. Součástí Římské říše zůstala Hispánie až do 5. století, kdy zemi ovládli Vizigóti. Po roce 711 se jejími pány stali severoafričtí, muslimští Maurové. Dalších více než sedm staletí kontrolovali muslimové velkou část země, jež byla nazývána Al-Andalus. Svého vrcholu dosáhla islámská kultura na poloostrově v 10. století. Po roce 1000 začala muslimská moc upadat, čehož křesťané ze severu poloostrova využili k jeho postupnému znovudobytí (reconquista). Tento proces byl završen v roce 1492 pádem Granady, posledního maurského státu. V téže době se spojila dvě význačná křesťanská království – Kastilie a Aragonie, což vedlo ke vzniku jednotného Španělska.

V roce 1492 nastala ještě jedna významná historická událost, když mořeplavec Kryštof Kolumbus objevil Nový svět, čímž započala éra španělské říše. Několik následujících staletí představovalo Španělsko největší mocnost v Evropě a v celém světě. Za panování dynastie Habsburků (po nichž nastoupili Bourboni) bylo ohromné bohatství pocházející z kolonií vyplýtváno v nesčetných válkách, které nakonec připravily Španělsko o jeho prosperitu a državy v Itálii a v Nizozemí. Španělská kultura a literatura zažívaly zlatý věk (Siglo de Oro), avšak opakující se bankroty a porážky odsunuly Španělsko na pozici druhořadého státu.

Na počátku 19. století museli Španělé vést válku za nezávislost proti Napoleonovým armádám. Celé toto století se vyznačovalo neustálým neklidem, politickým napětím a občanskými válkami, čehož využili obyvatelé amerických kolonií k získání samostatnosti. Opožděný nástup průmyslové revoluce na konci století vedl k zásadním změnám ve španělské společnosti. I přesto, že si Španělsko zachovalo neutralitu během Velké války, politický chaos pokračoval i v prvních desetiletích 20. století. V roce 1936 zemi zachvátila krvavá občanská válka, jež si vyžádala stovky tisíc obětí. Konflikt skončil nastolením fašistické diktatury generála Francisca Franca, která přetrvala do roku 1975. Diktátorova smrt v témže roce znamenala počátek demokratické přeměny země. Španělsko se záhy poté vyvinulo v moderní, dynamický a demokratický evropský stát.

Rané dějiny, Kartáginci a Římané (do 5. století)

Nejranější důkazy osídlení Pyrenejského poloostrova jsou jeskynní malby z paleolitu, nalezené v jeskyni Altamira v Kantabrii. Od kultur charakteristických pro severní část země se výrazně odlišovala pozdně neolitická kultura rozvíjející se kolem roku 3000 př. n. l. na jihovýchodě Španělska (Almería). Ta se vyznačovala silným severoafrickým vlivem, neboť právě na jihu zřejmě začalo osidlování země Ibery, údajně pocházejícími ze severní Afriky. Podle jiné teorie byli Iberové indoevropského původu. Domněnky o příbuznosti Iberů a dnešních Basků nejsou dosud nijak potvrzeny. Kolem roku 1000 př. n. l. se Iberové vyvinuli v nejvýznamnější etnický element na poloostrově. Řekové proto dali poloostrovu název „Iberský“.

Od 11. století př. n. l. se na jižním pobřeží usazovali Féničané, jejichž kolonie Gades (dnes nazývaná Cádiz) se stala jedním z nejstarších měst Evropy. Zhruba od 7. století př. n. l. zakládali své obchodní stanice (například Málaga) na východním pobřeží také Řekové. Jiným národem, jenž měl rovněž velký podíl na kulturním vývoji na Iberském poloostrově, byli Keltové přicházející z Galie patrně od počátku 7. století. Zřejmě se zde částečně smísili s Ibery, z čehož vznikli Keltiberové. Po první punské válce (264 až 241 př. n. l.) začali severoafričtí Kartáginci systematicky zajišťovat svoji moc na Pyrenejském poloostrově. Po roce 237 př. n. l. ovládli jih a východ poloostrova a k upevnění svého panství založili další města, z nichž nejdůležitější bylo Carthago Nova (dnešní Cartagena). V roce 219 př. n. l. dobyl Hannibal město Saguntum, spojence Římanů, což mělo za následek vypuknutí druhé punské války (218 až 201 př. n. l.). V roce 209 př. n. l. se římský vojevůdce Scipio Africanus zmocnil Carthaga Nova a po vítězství v bitvě u Ilipy vyhnal do roku 205 př. n. l. Kartágince z poloostrova.

Římané si zemi podrobili teprve po dvou stech letech krvavých bojů proti Keltiberům a Lusitánům vedených Viriathem. Kmen Kantabrů na severovýchodě Hispánie byl Římany podroben až za Augusta v roce 19 př. n. l. Jediným nezkrotným elementem na poloostrově zůstávali Baskové na severu. Za Augusta bylo dosavadní rozdělení do dvou provincií – Hispania Citerior a Hispania Ulterior („Bližší“ a „Vzdálenější“) – nahrazeno novým členěním: Lusitania, Baetica a Tarraconensis. Z posledně zmiňované byla za Hadriana vyčleněna čtvrtá provincie Galaecia et Asturia (za Diocletiana se počet provincií ustálil na šesti).

Protože Římané protkali zemi množstvím silnic a vybudovali zde četná kastra (vojenské tábory) a kolonie, v nichž se usazovali římští veteráni, byla Hispánie poměrně rychle romanizována a stala se vedle Itálie dalším z center římské kultury. Od 2. století př. n. l. se tyto tábory a veteránské kolonie rozrostly v římská města. Obchod a řemesla zažívaly svůj rozmach a počet obyvatel Hispánie vzrůstal. Císař Vespasianus udělil obyvatelům Hispánie latinské občanské právo. Z Hispánie (v pozdním císařství se začalo ojediněle používat zkrácené Spania) pocházelo mnoho předních římských císařů a taktéž četní literáti jako Seneca mladší, Lucanus, Martialis. V Hispánii se stejně jako v ostatních částech říše šířilo od 1. století n. l. křesťanství. I přes občasná krvavá pronásledování křesťanů, zvláště na konci 3. století, zapustilo toto nové náboženství v zemi pevné kořeny a od panování Konstantina Velikého nabývalo stále větší převahu nad pohanstvím.

Středověk (5. století – 1492)

Vizigótské Španělsko

Podrobnější informace naleznete v článku Vizigótská říše → Vizigótská říše v Hispánii.

V 5. století byla Římská říše v důsledku vnitřního rozkladu vystavena ničivým útokům germánských kmenů, které založily v různých částech impéria své nástupnické státy. V roce 406 překročily kmeny Vandalů, Svébů a Alanů zamrzlý Rýn a pronikly do římské Galie. O tři roky později zdolaly Pyreneje a vpadly do Hispánie, již strašlivě vyplenily. V západní polovině poloostrova vytvořili barbaři krátce trvající království, z nichž pouze svébské existovalo v Galicii až do konce 6. století. Někdejší římská provincie Baetica, rozkládající se v údolí řeky Guadalquivir, získala v této době název Andalusie, dokazující přítomnost Vandalů v tomto kraji. V roce 418 se Vizigóti se souhlasem západořímské vlády usadili v jižní Galii jako římští spojenci (foederati). Ve spolupráci s Římany pak porazili Vandaly a Alany v Hispánii a přinutili je k odchodu do severní Afriky. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 5. století využili Vizigóti definitivního rozvratu římské moci. Pod vedením krále Euricha poté znovu zaútočili na Pyrenejský poloostrov a podmanili si jej.

Hlavním městem vizigótské říše byla nejprve Tolosa (Toulouse), ovšem po porážce v bitvě u Vouillé v roce 507 a následné ztrátě téměř všech galských držav ve prospěch Franků přesunuli Vizigóti sídlo své vlády do města Toletum (Toledo). Byzantincům se kolem roku 560 podařilo dobýt jižní část poloostrova. Nového rozmachu dosáhla vizigótská říše za krále Leovigilda, který si podrobil Svéby a eliminoval Byzantince. Za vlády Rekkareda I. skončila ariánská etapa vizigótských dějin, když Vizigóti přestoupili ke katolické víře, což usnadnilo koexistenci Gótů a Hispanořímanů. Vizigóti však cítili jen nepatrný zájem na zachování blahobytu a rozvoji infrastruktury svých poddaných a státu. To napomohlo ke zhroucení jejich moci, neboť po příchodu Maurů v 8. století se nemohli nikterak spoléhat na loajalitu místního obyvatelstva.

Al-Andalus – nadvláda Maurů

V roce 711 překročili muslimští Arabové a Berbeři z oblasti dnešního Maroka Gibraltarský průliv. Jejich velitel Tárik ibn Zijád se vylodil u Gibraltaru (Džebel el Tárik – „Tárikova skála“) a v létě roku 711 přesvědčivě zvítězil v bitvě u řeky Guadalete nad vizigótským králem Roderichem, jenž v boji padl. Muslimové rychle ovládli Toledo, odkud pokračovali ve výbojích na poloostrově. Příchozí Arabové resp. Berbeři (případně souhrnné označení Maurové) s sebou do Španělska přinesli také svoji kulturu a především náboženství – islám. Hlavním městem Al-Andalusu, jak Maurové nazývali Pyrenejský poloostrov, učinili Arabové Córdobu. Do roku 718 ovládli muslimové většinu poloostrova kromě hornatého severozápadu. Brzy po konsolidaci poměrů na Iberském poloostrově pronikli muslimové za Pyreneje a zahájili nájezdy do Akvitánie a Galie. V roce 732 dobyli města Arles a Bordeaux a dále pokračovali na sever na Tours, kde se 10. října střetli v bitvě u Poitiers s franským vojskem, jemuž velel Karel Martel. Arabové byli v tomto střetnutí přemoženi, načež se stáhli zpět na Iberský poloostrov.

Když byli Umajjovci poraženi v chalífátu Abbásovci, Abd ar-Rahmán I., jediný přeživší Umajjovec, uprchl do Španělska, kde založil vlastní říši – córdobský emirát. Al-Andalus se v dalších staletích stal dějištěm bojů mezi arabskými umajjovskými vládci, Berbery ze severní Afriky a křesťanským vizigótsko-římským obyvatelstvem. Berbeři, kteří obdrželi neúrodnou zemi na severu poloostrova, po několika letech slabých úrod opustili své statky a vrátili se zpět do Afriky. Absence muslimské vládnoucí vrstvy v těchto odlehlých oblastech dala vzniknout mocenskému vakuu, jehož využily rodící se křesťanské státy.

V 10. století vyhlásil Abd ar-Rahmán III. vznik córdobského chalífátu. Za jeho panování dospěla arabská věda a umění na Pyrenejském poloostrově k vrcholu svého rozvoje. Zemi zdobila četná lidnatá a bohatá města: s Córdobou, která byla tehdy největším městem Evropy, soupeřila kvetoucí sídla, jako byla Granada, Sevilla nebo Toledo. Současně docházelo k sice pomalé, ale vytrvalé migraci křesťanů do severních království, jež pozvolna posilovala svoji moc. Al-Andalus si nicméně i nadále udržoval nad křesťanskými království převahu jak z ekonomického a kulturního, tak i vojenského hlediska. Největšího politického vzestupu dosáhl chalífát kolem roku 1000 za místodržitele Abi Amira al-Mansúra (nazývaného Almanzor – „Vítězný“). Po jeho smrti se chalífát ponořil do občanských válek, během nichž se rozpadl na tzv. „taifská království“. Vůči výbojným křesťanským státům na severu poloostrova se však jejich vládcové ukázali jako zcela bezmocní, načež jen s velkou nelibostí povolali do země severoafrické Almorávidy, kteří zde vytvořili almorávidskou říši. Po jejím zhroucení ve 12. století byla nastolena vláda Almohadů. V roce 1212 byli Almohadé poraženi spojeným křesťanským vojskem v bitvě u Las Navas de Tolosa. V polovině 13. století existoval ve Španělsku už pouze jediný nezávislý muslimský stát, Granada. 2. ledna 1492 Mohamed XII. Boabdil, jeho poslední sultán, kapituloval, čímž maurská etapa v dějinách Španělska skončila.

Al-Andalus zůstává dodnes zachován v povědomí muslimů a Evropanů jako příklad nejvyspělejší arabské a islámské kultury. Díla autorů z doby starověkého Řecka (například Platón, Aristotelés, Pythagoras a mnoho jiných), která nebyla v soudobé křesťanské Evropě známa, byla arabskými učenci přeložena do arabštiny a jejich teoretická i praktická hodnota byla zachována a dále rozvíjena. Po vítězství křesťanů se tato díla dostala do rukou Evropanů a v pozdějších staletích napomohla k rozvoji renesance. Před dobytím Almorávidy se Andalusie vyznačovala ovzduším vzájemné tolerance mezi muslimy a náboženskými obcemi křesťanů a židů. Teprve s nástupem Almorávidů se prosadil silný náboženský dogmatismus a intolerance.

Reconquista

S vyháněním Maurů ze Španělska údajně začal vizigótský šlechtic a první král Asturie, zvaný Pelayo (vládl 718–737), který s nimi svedl vítěznou bitvu u Covadongy v roce 722. Pelayův zeť Alfonso I. dobyl téměř celou Galicii, včetně města Santiaga de Compostela, jež se stalo poutním místem kvůli zdejšímu hrobu svatého Jakuba. Přesto představa reconquisty jako určitého nepřetržitého a cílevědomého procesu trvajícího osm staletí je historicky nepřesná. Křesťanské státy v severním Španělsku se mezi sebou střetávaly takřka stejně často jako s muslimy na jihu.

V roce 778 vytáhl franský král Karel Veliký se svým vojskem do severního Španělska. V dalších letech pokračovali Frankové ve svých tažení na poloostrov a odňali Maurům Barcelonu. Na počátku 10. století využil asturský král Alfonso III. úpadku španělských Umajjovců a posunul hranice království k řece Duero. Jeho syn García I. přemístil hlavní město na jih do Leónu a království tak bylo nadále známo pod tímto jménem. Království brzy rozšířilo své území východním směrem k městu Burgos. Na ochranu této nově dobyté země a zde usazených rolníků bylo vybudováno veliké množství hradů – kastelů, podle nichž byl tento kraj nazván Kastílie. Navarrský král Sancho III. ovládal Aragonii, Asturii, Kastílii a část Leónu a učinil z Navarry vůdčí stát křesťanského Španělska. V roce 1028 určil Sancho svého druhého syna Ferdinanda za vládce kastilského hrabství. Ten později sjednotil většinu otcových držav pod svým vedením a zahájil intenzivní postup křesťanů na jih. Ferdinandova říše byla po jeho smrti rozdělena mezi jeho tři syny. Alfons VI., nejúspěšnější z nich, si podrobil všechny někdejší otcovy domény. Během jeho vlády byl z Kastílie vypovězen El Cid, španělský národní hrdina a hlavní postava stejnojmenného středověkého eposu, který na Maurech dobyl Valencii. Zhroucením córdobského chalífátu se Al-Andalus rozpadl do mnoha drobných, mezi sebou válčících států, což přispělo k expanzi Alfonsova království na jih, završené obsazením Toleda v roce 1085. Pokračujícímu postupu křesťanů zamezil až příchod Almorávidů.

Nástupem Ferdinanda III. v Leónu v roce 1230 byly Kastílie a León trvale sjednoceny. Ferdinand bojoval po celou svou vládu proti Maurům, jejichž osud na poloostrově byl zpečetěn po bitvě u Las Navas de Tolosa, v níž je porazil Ferdinandův děd Alfons VIII. V průběhu 13. století byla dobyta většina území Al-Andalusu s výjimkou Granady, jež si vykupovala svoji nezávislost placením tributu. V době Ferdinandova panování byla založena univerzita v Salamance – jedna z nejstarších v Evropě. Jeho nástupce Alfons X. Moudrý napomohl k návratu klasické vzdělanosti do křesťanské Evropy zpřístupněním duchovního bohatství muslimských knihoven a univerzit.

Severovýchodní části křesťanského Španělska dominovala Aragonie. Její vládci postupně opanovali Zaragozu, Barcelonu a Baleárské ostrovy. Po ovládnutí Valencie v roce 1238 zaměřili aragonští králové svoji pozornost na východ. Na přelomu 13. a 14. století se zmocnili Sicílie, Sardinie a v roce 1442 také Neapolského království. Katalánie a obzvláště Barcelona se rozvinuly v hospodářské a obchodní centrum evropského významu.

Počátky novověku (1492–1700)

Na cestě ke světové říši

Svatba Isabely Kastilské, dědičky Kastílie a Leónu, s Ferdinandem II., dědicem Aragonie, v roce 1469 znamenala počátek politického, náboženského a ekonomického sjednocování Španělska. Ve snaze omezit vliv šlechty a cortesů (sněmů) byla v zemi v roce 1480 zavedena inkvizice. Ta sloužila především v církevních záležitostech, avšak záhy se vyvinula v prostředek politického nátlaku vůči šlechtě. Moc šlechty byla rovněž podlomena zavedením systému pravidelného výběru daní a bouráním hradů. Po dobytí poslední maurské pevnosti – Granady – v roce 1492 vydali Isabela a Ferdinand edikt, jímž bylo Židům nařízeno přijmout křest, nebo opustit zemi. Nastalé stíhání a odchod sefardských Židů způsobily zemi nenapravitelné kulturní a hospodářské škody. Ve vztahu k Maurům byla do počátku 16. století zachovávána jistá míra tolerance. Přesto v roce 1499 bylo asi 50 000 Maurů v Granadě přinuceno kardinálem Cisnerosem v hromadném křtu ke konverzi. Během následného povstání byli všichni, kteří se odmítli stát katolíky nebo se nechat deportovat do Afriky, systematicky zmasakrováni.

Historicky nejzávažnější událostí vlády katolických králů (Reyes Católicos) se stala zpočátku spíše málo významná skutečnost. V roce 1492 Isabela a Ferdinand podpořili výpravu Janovana Kryštofa Kolumba k nalezení západní námořní trasy do Indie. Po několikatýdenní plavbě přistál Kolumbus 12. října 1492 u jednoho z bahamských ostrovů a objevil tak Nový svět. Kolumbovy výpravy přinesly nejprve pouze skromné výsledky. Expanze Španělska na americký kontinent byla zahájena až v prvních desetiletích 16. století vyvrácením říše Aztéků v Mexiku Hernánem Cortésem v roce 1521 a dobytím říše Inků v Peru Franciscem Pizarrem v roce 1533. Do poloviny 16. století patřila Španělsku téměř celá Střední a Jižní Amerika a Florida.

V důsledků politiky aliancí s ostatními evropskými monarchiemi a dobytí Jižní Ameriky a Západní Indie, se Španělsko povzneslo na pozici světové říše. Smlouvou z Tordesillas, dojednanou v roce 1494 papežem Alexandrem VI. mezi Portugalskem a Španělskem, byla zámořská území rozdělena mezi tyto dva státy. Španělsko bohatlo z obrovského přílivu zlata a stříbra z Nového Světa, ovšem enormní množství drahých kovů mělo za následek obrovskou inflaci, která zlikvidovala konkurenceschopnost španělského obchodu a výroby. Španělsko se stalo životně závislým na příjmech z kolonií. To společně s vypovězením ekonomicky nejvitálnějších vrstev obyvatelstva (Židů a Maurů) zapříčinilo hospodářský kolaps Španělska v dalších staletích.

Za vlády Habsburků: vrchol a pád španělské moci

Hlavním soupeřem Španělska byla na počátku 16. století Francie, s níž se Španělé střetávali na společné hranici a také ve sporných italských územích. Prostřednictvím dynastických sňatků navázalo spojenectví s jinými protifrancouzsky laděnými státy v Evropě. Mladší dcera královského páru Kateřina Aragonská se provdala za syna anglického krále Jindřicha VII., Artura, zatímco starší dcera Jana I. Kastilská si vzala Filipa I. Sličného, syna císaře Maxmiliána I. z rodu Habsburků. Po smrti Isabely Kastilské v roce 1504 se Jana stala královnou a Filip I., jako její manžel, králem Kastílie, čímž započala nová éra v dějinách země – vláda Habsburků.

Panování Karla V. a Filipa II.

Když Filip v roce 1506 zemřel a jeho manželka Jana byla prohlášena za slabomyslnou, byl Ferdinand ustaven poručníkem jejich nezletilého syna a svého vnuka Karla V. (1516–1556). Po Ferdinandově smrti se Karel ujal vlády nad Kastílii a Aragonií, jež byly od tohoto okamžiku trvale spojeny. Roku 1519 byl zvolen králem Svaté říše římské a jako nejmocnější panovník své doby vládl říši, „nad níž slunce nikdy nezapadalo“. Španělská říše zahrnovala kromě vlastního Španělska i državy v Itálii, Americe, dále Burgundsko, Nizozemí a rakouské země (ty v roce 1521 přenechal svému bratrovi Ferdinandovi I., rozdělením moci nad habsburskými državami mezi bratry Karla V. a Ferdinanda I. došlo k rozdělení rodu na španělské a rakouské Habsburky).

V roce 1520 povstali proti Karlovým absolutistickým a centralistickým tendencím tzv. comuneros – obyvatelé kastilských měst a nižší šlechta. Vzpoura byla s pomocí vyšší šlechty do roku 1522 poražena, což umožnilo pozvolné zavedení centrálních úřadů. Zahraniční politice dominoval – vedle dobývání Nového Světa – konflikt s Francií, jíž tehdy vládl Karlův úhlavní sok František I., o území v Itálii a Burgundsku a o pozici přední mocnosti kontinentu. Celkem čtyři války proti Francii nepřinesly vítězství ani jedné straně. Další významný zahraničněpolitický konflikt představoval boj proti osmanské říši v západním Středomoří. Karlovy podniky proti muslimům však vykazovaly jen krátkodobé úspěchy. Přestože Karel pobýval po většinu své vlády mimo Španělsko a přes počáteční vnitropolitické těžkosti, jímž bylo jeho panování vystaveno, se ve Španělsku těšil rostoucí oblibě. Tento paradox lze přičíst rychlému vzrůstu blahobytu Španělska, který byl zapříčiněn dovozem stříbra a zlata z Ameriky, vzmáhající se výrobou a obchodem a hrdosti Španělů na velmocenské postavení jejich země.

V roce 1556 Karel V. abdikoval a přenechal španělský trůn svému synovi Filipovi II. (1556–1598). Situace státu byla v době jeho nástupu relativně stabilní. Zabezpečení rozlehlých teritorií mimo Španělsko, stejně jako Filipův důraz na provádění politiky protireformace měly ale za následek zdlouhavé a stále nákladnější války. Vyčerpávající střetnutí s Francií bylo ukončeno mírem z Cateau-Cambrésis v roce 1559. Smrtí královny Marie I., provdané za Filipa, ztratilo Španělsko v Anglii svého spojence. V roce 1571 se Filip postavil do čela Svaté ligy, jež v námořní bitvě u Lepanta uštědřila ničivou porážku Osmanům. V roce 1581 byl Filip uznán portugalskými cortesy za krále. Sjednocením s Portugalskem s jeho koloniálním územím dosáhlo Španělsko svého největšího územního rozsahu a stalo se nejvýznamnější říší 16. století.

Filipova absolutistická politika a jeho rigidní rekatolizační úsilí vyprovokovaly protestantské holandské stavy k povstání, které se vyvinulo v nizozemský boj za nezávislost v letech 1568 až 1648. Sedm severních, převážně kalvínských provincií vyhlásilo svoji nezávislost na Španělsku, zatímco deset jižních katolických provincií zůstalo jako Španělské Nizozemí součástí španělské říše. Navíc Anglie se za vlády protestantské královny Alžběty I. začala prosazovat jako stále důležitější námořní síla. Alžběta se stavěla benevolentně k přepadům španělských lodí anglickými korzáry, jako byl Francis Drake. V roce 1588 vypravil Filip k anglickým břehům mocné loďstvo – Armadu. Ta měla Anglii dobýt a ukončit éru anglického protestantismu a podpory holandským rebelům. Avšak Armada utrpěla v Lamanšském průlivu těžkou porážku, v níž byla většina španělských lodí Angličany zničena nebo poškozena. Po zdolání namáhavé zpáteční cesty se trosky pyšné Armady vrátily do Španělska, jež se ocitlo na pokraji hospodářského kolapsu. Nepřetržité války pozřely veškeré bohatství plynoucí z kolonií, což krále přimělo uvažovat o získání dalších prostředků k rozmnožení státních příjmů. Každý majetek (s výjimkou církevního) a každá živnost byly zatíženy vysokými daněmi. Gigantické dluhy si vyžádaly zhoršení mince, tituly a úřady byly na prodej. Král také odstranil poslední zbytky politické svobody a podrobil všechny stavy neomezenému despotismu. Paralelně k politickému úpadku země zažívala španělská kultura prudký rozmach. Pro umění a literaturu ve Španělsku započalo „zlaté období“.

Krize a úpadek

Filip III. (1598–1621) se odklonil od politiky svého otce a po většinu své vlády zastával mírový kurs. Ze Španělska bylo vypovězeno zbývajících 250 000 Morisků (pokřtěných Maurů), čímž bylo vážně oslabeno státní hospodářství. Španělsko dosáhlo za Filipa III. největšího kulturního rozkvětu, přičemž zde působili výjimeční jedinci, jako byli Miguel de Cervantes nebo El Greco.

Rovněž Filip IV. (1621–1665) dával před politikou přednost kultuře a umění. Vládní záležitosti si vzal na starost králův důvěrník hrabě Olivares, jenž snil o obnovení habsburské světové říše a o vítězství katolicismu. Španělsko obnovilo válku s Nizozemím a navíc se připojilo na stranu rakouských Habsburků během třicetileté války. Španělské nároky na světovládu byly však pouhým přeludem, neboť jeho hospodářství bylo v této době příliš zdevastované. Další bankrot a zvýšení již tak obrovských daní vedl v roce 1640 k povstání v Portugalsku a Katalánii. Přijetím vestfálského míru v roce 1648 Španělsko konečně uznalo nezávislost Nizozemí a rovnoprávnost protestantů v Německu. V pyrenejském míru, který v roce 1659 ukončil konflikt s Francií, se Španělé zavázali odstoupit hrabství Rousillon a část Španělského Nizozemí. Přednostní postavení Španělska tím vzalo za své a novým evropským hegemonem se stala Francie.

Karel II. (1665–1700) byl slabý a nemocný vládce, jehož oblíbenci, kteří za něho vykonávali vládu, nebyli schopni zastavit hroucení Španělska. Pokračující útoky Francie za vlády Ludvíka XIV. přispěly k rozsáhlým územním ztrátám. Na konci vlády Karla II. počet obyvatel Španělska značně poklesl. Poddaní opustili četná sídla, celé pásy země se změnily v pustinu. Státní příjmy byly navzdory tvrdému daňovému útisku a téměř loupeživým finančním opatřením redukovány do té míry, že král nemohl platit úředníky, vojáky a ani vlastní služebnictvo. V některých provinciích došlo kvůli nedostatku peněz k návratu ke směnnému obchodu. Smrtí bezdětného Karla II. 3. listopadu roku 1700 habsburská vláda skončila.

Doba osvícenství, revoluce a napoleonských válek (1700–1814)

Karel určil svým dědicem Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. z rodu Bourbonů, který nastoupil jako Filip V. (1700–1746) na španělský trůn, ačkoli se odmítl vzdát nároku na francouzskou korunu. Ihned poté prohlásil Leopold I., habsburský císař Svaté říše římské, svého mladšího syna Karla za španělského krále. Podpory se mu dostalo ze strany koalice, v níž se spojila většina evropských států, aby čelila hrozícímu sjednocení Španělska a Francie. Válka o dědictví španělské začala lépe pro Bourbony, nicméně po porážce v bitvě u Höchstädtu v roce 1704 byli Francouzi a Španělé zatlačeni do defenzívy. V následujícím roce dobyli Habsburkové Barcelonu a opanovali také Katalánii. Poté, co se Francouzi úspěšně ubránili v bitvě u Malplaquet v roce 1709, nastal postupný rozpad protibourbonské koalice. Filip V. byl utrechtským mírem uznán španělským králem – ovšem za podmínky, že se Španělsko a Francie nikdy nespojí. Španělsko se navíc muselo vzdát svých území v Nizozemí a Itálii. Katalánie setrvala součástí království na rozdíl od Gibraltaru, jehož se zmocnila Velká Británie.

Přestože první boubonský král nebyl nijak zvlášť významný, ze své vlasti přinesl zcela nový systém vlády a dodal rozvrácenému Španělsku novou energii a stabilitu. Francouzi a Italové, jež Filip dosadil do vrcholných funkcí ve správě a ve vojsku a mezi nimiž vynikal především Guilio Alberoni, nyní ve Španělsku zaváděli správní principy uplatňované ve Francii. Španělsko tak kráčelo ve šlépějích francouzského absolutismu. Obchod, výroba, věda a umění byly podporovány, přetrvávající lokální práva a výsady v Katalánii a Aragonii byly odstraněny a rovněž byl zaveden jednotný daňový systém (Decreto de Nueva Planta). Blahodárné účinky těchto opatření nebyly neomezené (státní finance se stále nacházely v troskách), královská vláda se přesto ukázala být až překvapivě pružná. Když však chtěla omezit přílišný vliv a zneužívání moci církve, narazila u lidu na všeobecný odpor, jemuž Filip V. raději ustoupil. Církev slavila svůj triumf nad královskou mocí, který zakonzervoval stávající pozici inkvizice. Španělské zásahy na straně Francie přispěly k opětnému získání kontroly nad Neapolskem a Sicílií.

Vláda Ferdinanda VI. (1746–1759) byla pro zemi prospěšná, neboť se vyznačovala šetrností a dlouhým obdobím míru. Znatelný pokrok ve vývoji k modernímu státu znamenalo panování osvíceného absolutisty Karla III. (1759–1788). I přes své náboženské založení byl Karel státníkem, jenž se snažil Španělsko zreformovat a učinit ho rovnocenným ostatním evropským mocnostem. Účast Španělska na sedmileté válce proti Velké Británii po boku Francie zpočátku rušila jeho reformní činnost. Španělsko v této válce sice dočasně ztratilo Floridu, ale jako náhradu obdrželo rozlehlou Louisianskou kolonii západně od řeky Mississippi. V roce 1767 se Karlovi podařilo vypudit ze země jezuity. Tím byly odstraněny nebo omezeny nešvary a přehmaty duchovenstva, čímž se prohloubila spolupráce mezi státem a církví. Mnoho reforem zůstalo ovšem pouze na papíře, jelikož Španělsko si nadále zachovávalo svoji agrární podobu a postrádalo proto nezbytné kapacity k provedení reforem. Třicetileté Karlovo úsilí o rozvoj hospodářství a uvolnění obchodu s Amerikou přineslo tudíž jen částečně své ovoce. Nesporný pokrok ve vzdělávání obyvatelstva a posilování blahobytu země mohl přinést trvalé výsledky, pokud by byl Španělsku dopřán čas k pokračování v reformách. Nadějné začátky realizované za Karla III. přišly však za vlády jeho nástupce Karla IV. zcela nazmar.

Španělsko během revoluce

Karel IV. (1788–1808), dobromyslný, ale naprosto neschopný panovník, byl zcela ve vleku své manželky Marie Luisy Parmské. Ta nechala odstranit schopné ministry Karla III. a na jejich místo dosadila svého milence, Manuela Godoye. Politikou preferování svých oblíbenců, korupcí a intrikami uvedl Godoy státní finance do nepořádku. Svržení Bourbonů ve Francii Španělsko nečinně přihlíželo, nicméně po popravě Ludvíka XVI. v roce 1793 a urážkách konventu vyhlásilo revoluční Francii válku. Ta byla vedena s bezpříkladnou neschopností, přesto se v roce 1795 podařilo uzavřít vcelku příznivý mír. Španělsko upadlo do naprosté závislosti na Francii, což Godoy lehkomyslně stvrdil v červnu 1796 smlouvou ze San Ildefonso. Ačkoli se země ještě plně nevzpamatovala z předchozí porážky, byla zatažena do konfliktu s Británií. Kvůli nepřipravenosti své flotily bylo Španělsko odříznuto od svých kolonií v Americe a v důsledku toho bylo vážně poškozeno jeho hospodářství. Mírem z Amiensu v roce 1802 Španělsko odstoupilo Británii pouze Trinidad, jeho vláda v amerických koloniích byla ovšem otřesena a státní finance zruinovány. Absence průmyslové revoluce zemi mocensky i hospodářsky odsunula za státy jako Británie nebo Francie.

I přes tento neuspokojivý stav zapletl Godoy zemi do nové války s Británií, v níž Španělsko přišlo po porážce v bitvě u Trafalgaru (21. října 1805) o svoji poslední flotilu. Národ všechny tyto nezdary trpělivě snášel a nijak nepoklesl v bezmezné loajalitě. Godoy dokonce usiloval o získání královské koruny Portugalska. Aby toho dosáhl, spojil se v roce 1807 s Francouzi a dovolil Napoleonovým armádám překročit Pyreneje. Nato vypuklo v březnu 1808 v Aranjuez lidové povstání. Godoy byl svržen a Karel IV. přikročil pod tlakem rozhořčeného lidu k abdikaci ve prospěch svého syna Ferdinanda. Ten jako Ferdinand VII. vstoupil 24. března do Madridu, avšak Karel IV. vzal krátce poté svoji abdikaci zpět. Francouzský císař následně pozval španělskou královskou rodinu do Bayonne, kde se Ferdinand po menším zdráhání vzdal královské koruny ve prospěch otce, jenž svůj nárok na vládu postoupil Napoleonovi.

Válka za nezávislost

Napoleonův bratr Josef Bonaparte byl prohlášen králem Španělska a v červenci 1808 dorazil do Madridu. Španělský národ se ale touto novou, z ciziny dosazenou vládou cítil ponížen. Již před Josefovým příchodem se proti Francouzům rozhořelo celonárodní povstání. Velení vzbouřenců se sice dopustilo některých chyb, nicméně jeho výzvou ke gerilové válce v prosinci 1808 nastal v bojích zásadní zvrat. Útoky guerrilleros vyčerpávaly francouzské okupanty a znemožňovaly jim využít jejich vítězství v otevřených bitvách.

K podpoře povstalců přispěla tažení Britů do Španělska vedených Arthurem Wellesleyem, pozdějším vévodou z Wellingtonu, třebaže Britové byli vždy po určitých dílčích úspěších přinuceni Francouzi k ústupu do Portugalska. V lednu 1810 pronikla francouzská vojska do Andalusie a v srpnu vpadlo 80 000 Francouzů do Portugalska s cílem vyhnat Brity. Porážka povstalců se zdála být neodvratnou, zvláště když se vyšší a majetnější vrstvy obyvatelstva začaly přidávat na stranu bonapartistického krále. Do Cádizu byly svolány cortesy, jež v roce 1812 vypracovaly první moderní, liberální ústavu Španělska. Ta počítala se vznikem konstituční monarchie, v níž by zákonodárná pravomoc náležela cortesům a kromě jiného rušila inkvizici. V Portugalsku se zatím Wellesley úspěšně ubránil francouzským útokům, jejichž dlouhé zásobovací linie byly napadány španělskými povstalci. V lednu 1812 zahájil nové tažení do Španělska a v srpnu vtáhl do Madridu. Pod tlakem francouzských vojsk byl znovu přinucen k ústupu do Portugalska, avšak katastrofa Napoleonova vojska v Rusku měla zásadní dopad na vývoj války na Pyrenejském poloostrově. V červenci 1813 byli Francouzi definitivně poraženi a před vytrvale postupujícím Wellesleyem se stáhli zpět za Pyreneje.

Španělsko v 19. století (1814–1921)

Krize monarchie

Po porážce Napoleona se chopil španělského trůnu Ferdinand VII. (1814–1833), který ale odmítl přísahat věrnost ústavě, dal rozehnat cortesy a pokračoval v autoritativním stylu vládnutí svých předchůdců. Španělsko se smířilo s Ferdinandovým odepřením ústavy, zatímco španělské kolonie v Americe nikoli. K potlačení revoluce v koloniích byly do Ameriky vysílány velké kontingenty vojáků. Nicméně Španělsko, hospodářsky rozvrácené válkou s Francouzi, nebylo schopné platit své vojáky a v roce 1820 vypukla ve vojsku v Cádizu vzpoura. Povstalci, v jejichž čele stál Rafael del Riego, snadno ovládli většinu země a přinutili krále přijmout ústavu z roku 1812. Tři roky trvající liberální vláda (tzv. trienio liberal v letech 1820-1823) vyústila v občanskou válku, jež se stala předzvěstí dalšího vývoje Španělska. Vláda liberálů, kteří evropským králům až příliš připomínali francouzské revolucionáře, skončila po intervenci francouzského vojska. Ferdinand byl znovu ustaven absolutistickým vládcem země, ovšem americké kolonie byly pro Španělsko ztraceny, když v roce 1824 poslední španělská armáda na americkém kontinentu podlehla revolucionářům vedeným Bolívarem a San Martínem v bitvě u Ayacucha.

Období neklidu pokračovalo v celém následujícím desetiletí. Jelikož Ferdinand neměl žádného mužského dědice, zdálo se, že se Ferdinandovým nástupcem stane jeho bratr Don Carlos. Ferdinand místo toho zajistil nástupnictví své dceři Isabele, načež Don Carlos uprchl do exilu. Ferdinandova smrt v roce 1833 a nástup jeho tehdy tříleté dcery Isabely II. (1833–1868) na trůn zažehl konflikt, jenž se měl stát první z celkem tří karlistických válek. Don Carlos vpadl do Španělska, kde získal podporu reakčních a konzervativních kruhů tzv. karlistů. Isabelina matka Marie Kristýna Neapolsko-Sicilská byla jmenována regentkou do doby, než její dcera dosáhne zletilosti. Teprve po šesti letech bojů se armádě Marie Kristýny, vedené generálem Baldomerem Esparterem, podařilo karlisty přemoci a ukončit tuto dlouhou a krvavou válku. Aby neztratila sympatie umírněných liberálů (moderadores) vydala Marie Kristýna v roce 1834 ústavu. Espartero se ujal vedení radikálních demokratů (progresistas) a žádal od Marie Kristýny razantnější reformy. Královna regentka, které se jakákoli myšlenka reforem protivila, dala přednost rezignaci a Espartero nastoupil jako regent místo ní. Jeho reformy narazily na odpor moderadores, což vyvolalo sérii povstání po celé zemi. Všechna byla sice potlačena, Espartera to přesto nezachránilo a v roce 1843 byl svržen umírněnými liberály, jejichž vláda se brzy stala zcela reakční. Současně vypuklo v Katalánii další karlistické povstání.

Poté, co byla v roce 1843 prohlášena plnoletou, hodlala Isabela zaujmout v politice aktivní roli. Nikdy ale nenabyla velkou popularitu, neboť byla příliš spjatá s konzervativními kruhy a projevovala jen malý zájem o problémy svých poddaných. V roce 1856 se pokusila vytvořit celonárodní vládu, avšak toto její úsilí selhalo a připravilo ji o zbývající prestiž. Pokus o znovudobytí Peru a Chile během španělsko-jihoamerické války pak skončil naprostým nezdarem.

První republika, restaurace monarchie

V roce 1868 vypukla slavná revoluce, v jejímž průběhu se progresistas vedení generály Juanem Primem a Franciscem Serranem vzbouřili proti královně a přiměli Isabelu k odchodu do exilu. I přes odpor republikánů byla přijata ústava, jež přeměnila Španělsko v konstituční monarchii. Králem zvolily cortesy v roce 1870 prince Amadea, syna italského krále Viktora Emanuela II. Amadeus (1870–1873) nebyl ovšem schopen obnovit pořádek a na pozadí probíhající třetí karlistické války po několika měsících vlády abdikoval. Cortesy potom prohlásily Španělsko republikou a země se ponořila do naprostého chaosu, protože republikáni nedokázali vytvořit fungující vládu, která by zamezila povstáním socialistů a potlačila sílící karlisty. Když v lednu 1874 provedl generál Serrano úspěšný puč, první republika po pouhých 11 měsících trvání zanikla. Po úspěšném převratu v prosinci téhož roku byl Isabelin syn, Alfonso XII., dosazen na španělský trůn.

Vláda Alfonse XII. (1874–1885) se vyznačovala vnitřní konsolidací a hospodářskou prosperitou. V roce 1876 byla vypracována nová ústava. Podle anglického vzoru byl vytvořen systém dvou parlamentních stran – konzervativců a liberálů, mezi nimiž nebyly téměř žádné podstatné rozdíly. Všechna ostatní politická uskupení, jako pravicoví karlisté a levicoví radikálové, socialisté a anarchisté, zůstala z politické soutěže vyloučena. Dále byly zakázány jakékoli odborové organizace, čímž byly dány předpoklady pro budoucí opětovné propuknutí neklidu.

Po smrti Alfonsa XII. byl králem prohlášen jeho syn Alfonso XIII. (1886–1931), za něhož až do jeho plnoletosti v roce 1902 řídila státní záležitosti jeho matka Marie Kristýna Rakouská. Opětovné povstání na Kubě v roce 1895 vyústilo o tři roky později ve španělsko-americkou válku, v níž bylo Španělsko na hlavu poraženo. Kuba získala nezávislost a poslední španělská kolonie v Americe, Portoriko společně s Filipínami byly odstoupeny Spojeným státům. Tato pohroma roku 1898 (El Desastre) vedla ke zrodu tzv. „generace roku 1898“ – nové generace politiků a intelektuálů žádajících zásadní reformy. Už od osmdesátých let 19. století se dělnictvo začalo sdružovat do marxisticky nebo anarchisticky orientovaných odborových svazů. V roce 1910 se tato hnutí sjednotila v Národní konfederaci práce (CNT). Vedle toho vystupovaly do popředí také různé regionální zájmy, jako třeba v Katalánii, která jako hospodářsky nejrozvinutější část země žádala autonomii. V roce 1909 se v Katalánii konala generální stávka, jíž vládní vojsko brutálně rozdrtilo. Důsledkem bylo prohloubení politických i regionálních antagonismů v zemi.

Po celou dobu trvání první světové války zůstalo Španělsko neutrální, díky čemuž zažilo markantní ekonomický vzestup. Rekordně rostoucí hospodářská produkce ale přispěla ke zvýšení inflace. Dělníci následně zintenzívnili své požadavky vyšších mezd a v roce 1917 zahájili generální stávku. Po válce se hospodářské a sociální obtíže ještě vystupňovaly kvůli drastickému poklesu vývozu a propuknutí epidemie chřipky.

Diktatury a občanská válka (1921–1975)

Režim generála Primo de Rivery

Rozhodující úder, který měl být konstituční monarchii nakonec osudným, přišel na počátku dvacátých let z Maroka. „Osvobozovací“ tažení proti berberským kmenům v pohoří Ríf se v roce 1921 zvrhlo v Annualu ve vojenskou katastrofu. Rifští rebelové vedení Abd al-Karímem zde pobili kolem 12 000 španělských vojáků. Porážka jasně odhalila rozsah slabosti a nevýkonnosti španělské vojenské mašinérie a znamenala definitivní konec existence již tak vratkého režimu konstituční monarchie. Strach z anarchistů, z komunistické revoluce a ze vzestupu nacionalismu a separatismu zapříčinil neklid mezi vojáky. V září 1923 provedl generál Miguel Primo de Rivera se souhlasem krále vojenský puč a získal takřka diktátorskou moc. Činnost opozičních stran a všech anarchistických a komunistických hnutí byla zakázána.

I přes silnou počáteční podporu ze strany dělníků a intelektuálů Primo de Riverovy pokusy uklidnit vnitropolitickou situaci skončily nezdarem. Politické a sociální napětí nadále přetrvávalo. Vysoké výdaje v oblasti veřejných služeb hrozily vyústit ve státní bankrot, což generála připravilo i o náklonnost samotné armády. Opozice zatím nabírala na síle. V únoru 1930 byl Alfonso XIII. obrovským tlakem veřejnosti donucen Primo de Riveru propustit. Všeobecné napětí, stávky a nepokoje však ještě více eskalovaly. Když o něco málo později vzešli z nově uspořádaných komunálních voleb jako jasný vítěz republikáni, opustil Alfonso XIII. zemi. 14. dubna 1931 bylo Španělsko podruhé ve své historii prohlášeno republikou.

Druhá republika

Nastolení druhé republiky bylo vítáno širokými vrstvami španělského obyvatelstva. Ústava vydaná v prosinci 1931 zakotvovala oddělení církve od státu, včetně sekularizace církevního majetku, přiznávala volební právo ženám a zavedla občanský sňatek. Katalánie a Baskicko obdržely autonomii. Koaliční vláda republikánů a socialistů realizovala zásadní sociální reformy, v jejichž rámci připravovaný agrární zákon předpokládal vyvlastnění velkostatků a rozdělení půdy mezi drobné rolníky. Všechny tyto reformy se setkaly s tuhým odporem ze strany církve, velkostatkářů, buržoazie a části armády. Hluboké politické a sociální konflikty proto ještě nabyly na intenzitě. Hospodářské problémy, vyvolané právě zuřící velkou hospodářskou krizí, a nedostatek ochoty ke kompromisům zabránily trvalé konsolidaci státu.

K prvnímu pokusu o vojenský puč, který byl ale zmařen, došlo v srpnu 1932. Po volbách v roce 1933 převzala moc pravice. Ta zvrátila velkou část předchozích reforem, to se týkalo také agrární reformy a mnoha zákonů namířených proti církvi. Následkem toho vypuklo v říjnu 1934 několik izolovaných levicových povstání. Regionální katalánská vláda v Barceloně vyhlásila nezávislost této provincie, což bylo záhy potlačeno vládním vojskem. Největší vzpoura proběhla v Asturii, kde se místní odborové organizace železničářů a horníků spojily s anarchisty a komunisty. Rovněž toto povstání bylo brutálně rozdrceno armádou generála Franca, přičemž přišlo o život kolem 3000 lidí.

Politická nestabilita, rozjitřená aktivitami polovojenských skupin extrémistických pravicových a levicových stran, se ještě více prohloubila po vítězství Lidové fronty (Frente Popular) – spojenectví levicových republikánů, socialistů a komunistů – ve volbách do parlamentu v únoru 1936. Pravice obviňovala vítěze voleb z falšování hlasování a prohlašovala, že se Španělsko pozvolna proměňuje v komunistickou diktaturu. V tomto neklidném období docházelo téměř denně k pouličním bojům a k atentátům na osobnosti pravicového a levicového politického spektra. Zavraždění vůdce falangistů stoupenci socialistických milicí 13. července 1936 přimělo armádní špičky k provedení již dlouho chystaného puče. Republikánskou vládu se jim sice svrhnout nepodařilo, avšak ani ta neměla dost sil, aby povstalce přemohla. Tento neúspěšný pokus o převrat brzy přerostl v celonárodní konflikt.

Občanská válka

Konflikt začal 17. července 1936 vzpourou armády umístěné v Maroku, jíž velel generál Francisco Franco. Současně vyrazily jiné jednotky na severu směrem k Madridu. Nacionalisté usilovali o okamžité uchopení moci, v čemž jim zabránil úspěšný odpor republikánů ve většině velkých měst, dále na východě země (především v Katalánii a Baskicku) a v průmyslových oblastech na severu. Španělsko se tak ocitlo tváří v tvář zdlouhavé občanské válce. Nacionalisté ovládli díky své vojenské převaze v poměrně krátké době rozsáhlé části jihu a západu země a v říjnu 1936 zřídili v Burgosu vládu, do jejíhož čela se postavil Franco. Ten si zajistil mezinárodní uznání nacistického Německa, fašistické Itálie a Portugalska, které nacionalisty podporovaly už od počátku konfliktu. Republikáni obdrželi pomoc ze Sovětského svazu a od levicově smýšlejících dobrovolníků z celé Evropy – interbrigadistů. Západní demokratické mocnosti Francie a Velká Británie se po celou válku přidržovaly politice „nevměšování“.

Obležení Alcázaru v Toledu na počátku války se ukázalo být klíčovým momentem celého konfliktu. I přes útok nacionalistů v listopadu 1936 udrželi republikáni Madrid pod svou kontrolou. Třebaže republikáni následně zvítězili v několika bitvách, jejich území se pod tlakem nacionalistů začalo rychle drolit. Sever a celé Baskicko padly na konci roku 1937, aragonská fronta se zhroutila nedlouho poté. Nepochybně nejhanebnější událost celé války představuje bombardování města Guernica, provedené německou legií Condor. Bitva na řece Ebro probíhající od července do listopadu 1938 byla posledním zoufalým pokusem republikánů zvrátit situaci. V lednu 1939 padla do rukou nacionalistů Barcelona. Zbývající republikánské armády se rozpadly a 28. března téhož roku vstoupili nacionalisté do Madridu. 2. dubna prohlásil Franco občanskou válku za ukončenou. Konflikt si vyžádal přes půl milionu lidských životů, rozsáhlé oblasti země byly zpustošeny a hospodářství se nacházelo v troskách. Nacionalisté i republikáni vedli válku s nevýslovnou brutalitou – masakry civilistů a zajatců se staly obvyklou praxí obou válčících stran. Po skončení bojů byly tisíce republikánů uvězněny a v letech 1939 až 1943 skončilo kolem 150 000 z nich na popravišti.

Diktatura Francisca Franca

S podporou falangy, církve a armády zřídil Franco paternalistický a klerofašistický diktátorský režim založený na stavovských principech. Na místo dříve mocných odborů byla vytvořena jednotná odborová organizace a veškerá opozice byla tvrdě pronásledována armádou a policií. Autonomie Katalánie a Baskicka byla zrušena, přičemž jakékoli projevy svébytnosti regionálních jazyků či kultury byly tvrdě potlačovány. Frankův režim zároveň revidoval veškeré reformy realizované za druhé republiky. Zrušeno bylo rovněž oddělení církve od státu. Zdůrazňovány byly tradiční konzervativní hodnoty jako rodina a církev.

Španělsko si v průběhu druhé světové války podrželo neutralitu, i přes zjevné sympatie k mocnostem Osy. Nejpozději od roku 1943 se však Franco začal pozvolna přiklánět na stranu západních spojenců. I přes to se Frankův režim v roce 1945 ocitl v naprosté mezinárodní izolaci a navzdory katastrofálním ekonomickým následkům občanské války nebylo Španělsko zahrnuto do Marshallova plánu. Navíc v roce 1946 prohlásila OSN španělskou vládu za diktátorský režim. Hospodářsky se Španělsko dostalo v této době na samé dno – mzdy na konci čtyřicátých let byly na sotva poloviční úrovni oproti předválečnému stavu. Napjatou situaci v zemědělství ještě zkomplikovalo dlouhotrvající období sucha, v důsledku čehož se zemí šířil hlad.

V roce 1945 byl schválen zákon o národním referendu, který měl potvrdit "demokratizaci" režimu. Na přímou volbu došlo poprvé v roce 1947, kdy byl přijat důležitý zákon o nástupnictví hlavy státu. V jeho prvním článku stálo:

Španělsko je katolický, sociální a zastupitelský stát, se v souladu se svou tradicí ustanovuje jako království.

V osmém článku se říká, že pokud by nebyl předem jmenován nástupce a hlava státu zemře či je nezpůsobilá vykonávat svůj úřad, regentská rada (s přesně stanoveným složením) určí na tajném a nepřerušovaném zasedání alespoň dvěma třetinami hlasů osobu z královského rodu, kterou musí v souladu s tímto zákonem a nejvyššími zájmy vlasti představit kortesům, které rozhodnou o královském titulu. Podmínky byly tyto: muž a Španěl starší třiceti let, který je katolík, má všechny nezbytné předpoklady pro výkon svého vznešeného poslání a složí přísahu věrnosti základním zákonům a principům, jimiž se řídí Národní hnutí.

V jedenáctém článku se dále praví, že jakmile je v osobě krále ustanovena koruna, řád nástupnické posloupnosti bude vycházet z prvorozenství a výhradního zastoupení; přednost má starší linie před mladší a mužská před ženskou, které královská hodnost nepřísluší, ale může jí převést na své dědice.

Tento zákon byl schválen 82% hlasů a znamenal druhé zrození režimu. V roce 1948 se šéf Španělského státu Francisco Franco a barcelonský hrabě don Juan Bourbonský (pretenden trůnu) dohodli že Juanův syn a nástupce Juan Carlos bude vychováván ve Španělsku. Toto byl důležitý prvek k restauraci dynastie.

Nicméně prohlubující se studená válka přiměla americkou vládu hledat v západní Evropě nové spojence proti Stalinovi. Prvním krokem Frankova režimu na cestě z izolace se stalo uzavření konkordátu s Vatikánem v roce 1953. V témže roce navštívil Španělsko americký prezident Dwight D. Eisenhower. Španělsko se zavázalo udělit Spojeným státům letecké a námořní základny, za což mu byla poskytnuta rozsáhlá vojenská a hospodářská pomoc. V prosinci 1955 bylo přijato do OSN. Ve stejném roce se Franco vzdal kontroly severního Maroka (kromě Ceuty a Melilly). V sedmdesátých letech pak Španělsko ztratilo Západní Saharu a Rovníkovou Guineu.

Po občanské válce přestala dočasně existovat jakákoli opozice vůči režimu. To se změnilo teprve v roce 1956, kdy v Madridu propukly studentské bouře. Rostoucí nespokojenost se sociální situací vyústila v masové stávky a demonstrace v Katalánsku a Baskicku. Vzestupnou tendenci zaznamenala i nacionalistická hnutí jako například teroristická organizace ETA. V šedesátých letech zažilo Španělsko razantní hospodářský vzestup. S podporou Mezinárodního měnového fondu a OECD byly realizovány rozvojové programy, jež společně s nastolením liberálnějšího ekonomického kurzu v celém hospodářství přispěly k růstu bohatství země. Příliv zahraničních investic a rozvíjející se turistický průmysl stimulovaly hospodářský rozmach. Politická práva a svobody španělských občanů ovšem zůstávaly i nadále velmi okleštěné. V důsledku rostoucího tlaku opozičních sil zmírnil režim řadu represivních zákonů. Tak byla omezena dosavadní přísná cenzura tisku a byly posíleny kompetence parlamentu. V roce 1969 Franco oficiálně ustanovil bourbonského prince Juana Carlose, vnuka Alfonsa XIII., za svého nástupce. Poslední roky Frankovy vlády se přesto vyznačovaly nárůstem represí.

V říjnu 1975 upadl generál Franco do kómatu a 20. listopadu téhož roku zemřel. Juan Carlos I. byl prohlášen králem Španělska a okamžitě po svém nástupu zahájil demokratizační proces, čímž zasadil diktátorskému režimu definitivní úder. Díky své osobní autoritě přispěl král značnou měrou k mírovému přechodu země od diktatury k demokracii.

Demokracie v konstituční monarchii (od 1975)

Juan Carlos I. jmenoval novým ministerským předsedou Adolfa Suáreze, jenž se stal spolu s králem hybnou silou demokratizace země. V prosinci 1976 se Španělé vyjádřili v referendu pro zásadní reformy politických institucí a veřejného života. V  prvních svobodných volbách do parlamentu v létě 1977 zvítězila Suárezova centristická strana Unión de Centro Democrático (UCD). V prosinci 1978 schválilo téměř 90 % voličů novou ústavu, která učinila ze Španělska konstituční a parlamentní monarchii. Baskicko a Katalánsko a nedlouho po nich i ostatní regiony obdržely autonomní status. Dosud unitární Španělsko se přeměnilo ve faktickou federaci autonomních celků.

Během zasedání parlamentu dne 23. února 1981 byla budova parlamentu obsazena vojenskými a policejními jednotkami vedenými podplukovníkem Antoniem Tejerem, které zadržely poslance jako své rukojmí. Tento armádou zinscenovaný puč (pokus o státní převrat ve Španělsku) byl však tvrdě odsouzen králem, jenž v celonárodně vysílaném projevu odmítl násilí a vyslovil se pro demokracii, načež se vojáci stáhli do kasáren. Z voleb v říjnu 1982 vzešla vítězně Španělská socialistická dělnická strana (Partido Socialista Obrero Español, PSOE) v čele s předsedou Felipem Gonzálezem. V témže roce přistoupilo Španělsko k Severoatlantické alianci (NATO) a v roce 1986 bylo Španělsko přijato do Evropského společenství (ES).

V roce 1992 se v Barceloně konaly XXV. letní olympijské hry. Socialisté vedení Gonzálesem opakovaně vítězili ve volbách až do roku 1996, kdy se nejsilnější politickou silou stala pravicová Lidová strana (Partido Popular), v jejímž čele stál José María Aznar. Aznarově vládě se podařilo stabilizovat ekonomiku, sužovanou vysokou nezaměstnaností (kolem 20 %), a umožnila Španělsku podílet se 1. ledna 1999 na přípravných krocích k zavedení jednotné evropské měny – eura. Přetrvávajícím problémem zůstávaly po celá devadesátá léta teroristické akce organizované baskickými separatisty (organizace ETA), jímž padlo za oběť přes 800 lidí.

Bezprostředně po útoku Al-Káidy na World Trade Center v New Yorku a další cíle ve Spojených státech dne 11. září 2001 ujistila Aznarova vláda Spojené státy o španělské podpoře boje proti terorismu. 11. března 2004 otřásl Madridem a celým Španělskem drtivý útok teroristů. V ranních hodinách toho dne, zatímco lidé spěchali do zaměstnání a škol, explodovalo v plně obsazených vlacích na madridském nádraží deset náloží, které způsobily smrt skoro 200 osob a dalších několik set lidí těžce zranily. V prvních hodinách po útoku byla za tento masakr činěna zodpovědnou baskická ETA, nicméně vyšetřování prokázalo islamistické pozadí akce. V parlamentních volbách, jež se konaly tři dny poté, získala jednoznačnou převahu Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) vedená Josém Zapaterem. Jeho strana zvítězila i ve volbách konaných v roce 2008.

Od roku 2011 do 1. června 2018 byl španělským premiérem Mariano Rajoy ze strany Partido Popular. Rajoy byl svržen těsnou většinou 180 poslanců parlamentu poté, co byla prokázána velká korupční aféra ve vedení jeho strany. Jeho nástupcem se stal s podporou baskických politiků Pedro Sánchez ze socialistické strany PSOE.

Juan Carlos I. v červnu 2014 abdikoval na královský trůn a španělským králem se stal jeho syn Filip VI.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků History of Spain na anglické Wikipedii a Geschichte Spaniens na německé Wikipedii.

Literatura

• BEEVOR, Antony. Španělská občanská válka 1936–1939. Praha : Beta-Dobrovský; Plzeň : Ševčík, 2004. ISBN 80-7306-141-4
• CONSTABLE, Olivia Remie. Medieval Iberia Readings from Christian, Muslim, and Jewish Sources. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2011. 624 s. ISBN 978-0-8122-2168-8. (anglicky) 
• CHALUPA, Jiří. Dějiny Španělska v datech. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 551 s. ISBN 978-80-7277-482-1. 
• CHALUPA, Jiří. Zápisky o válce občanské: studie o vybraných aspektech Španělské občanské války 1936–1939. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-431-9
• CHALUPA, Jiří. Jak umírá diktatura : pád Frankova režimu ve Španělsku. Olomouc : Votobia, 1997. ISBN 80-7198-257-1
• IRWIN, Robert. Alhambra. Praha : BB art, 2004. ISBN 80-7341-341-8
• KAUFMANN, Hans. Maurové a Evropa : cesty arabské vědy a kultury. Praha : Panorama, 1982
• LADERO QUESADA, Miguel Ángel. Španělsko Katolických králů. Brno : L. Marek, 2003. ISBN 80-86263-44-4
• PARKER, Geoffrey. Filip II. Španělský král z rodu Habsburků, nejmocnější křesťanský vládce. Praha : Brána – Knižní klub, 1998. ISBN 80-7176-803-0
• POLIŠENSKÝ, Josef. Dějiny iberského poloostrova. Olomouc : Univerzita Palackého, 2002. ISBN 80-244-0505-9
• UBIETO ARTETA, Antonio. Dějiny Španělska. 3. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 915 s. ISBN 978-80-7106-836-5. 
• ŽENKA, Josef. Pád Granady a zánik al-Andalusu. Praha: Argo, 2011. 184 s. ISBN 978-80-257-0466-0. 
• ŽENKA, Josef. Granadské elity v 15. století. Praha: Karolinum, 2011. 180 s. ISBN 978-80-246-1904-0. 

Související články

• Španělsko
• Seznam španělských vládců

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu dějiny Španělska na Wikimedia Commons
• Španělská občanská válka – video z cyklu České televize Historický magazín
• Španělsko – video z cyklu České televize Historický magazín