Drahomíra je velká romantická opera o čtyřech jednáních s baletem českého skladatele Karla Šebora z roku 1867 na libreto Františka Šíra v úpravě Jindřicha Böhma. Premiéru měla v pražském Prozatímním divadle dne 20. září 1867.

Vznik a historie díla

Karel Šebor napsal svou druhou operu Drahomíra bezprostředně po úspěchu své operní prvotiny Templáři na Moravě (premiéra 1865), která mu přinesla také místo druhého (od roku 1866 třetího) kapelníka a sbormistra Prozatímního divadla v Praze. Látkově i stylově navázal na Templáře již opětovnou volbou námětu z dávné české historie a formou divadelně účinné velké opery, více se však projevily vliv italské, zejména v dramatickém soustředění k hlavní postavě, vykreslené jako fanatická pohanka, „kouzelnice podobná Médei“. Hlavní postava patří navíc do oboru dramatické koloratury, který byl v české opeře nezvyklý, a je psána pro vysoký mezzosoprán.

Známou legendární látku z počátku českých dějin, příběh vraždy svatořečeného knížete Václava, upravil Jindřich Böhm (1836-1916) z libreta Františka Šíra, zadaného do soutěže hraběte Jana Harracha o nejlepší českou operu a nejlepší libreto z roku 1861. Jejich pojetí ještě bez nuancí přebírá barokní legendu s jednoznačně negativním zpodobením Drahomíry a českého pohanství, což i soudobá kritika vytýkala. Například Karel Jaromír Erben byl zcel nehistorickým vystupováním kněžny Drahomíry jako čarodějnice v černém hábitu s čarodějnou hůlkou, kterou vyvolává duchy temnot, značně pohoršen. Fabule je značně podobná opeře Drahomíra Františka Škroupa, o dvě dekády starší. Libreto však poskytovalo řadu efektů (příležitosti pro křesťanské i pohanské obřady, sbory, balet, alegorický sen i závěrečný kontrast scén nanebevzetí svatého Václava a propadu Drahomíry do pekel), jasně charakterizované postavy a srozumitelný dramatický děj.

Obecenstvo přijalo Drahomíru velmi příznivě, „bouřlivým potleskem a četným vyvoláváním“ skladatele.

Kritika Šeborovu hudbu přivítala vcelku příznivě, uznávala značný pokrok od Templářů, zejména ve větší hudebně-dramatické jednotnosti opery, jakož i zdařilejší charakterizaci postav, zejména titulní. Nepochybný byl jeho „pokročilý smysl pro efektní uspořádání divadelní“, ale rovněž melodická invence a zejména „čilý a bohatý rytmický život“, v němž byl spatřován Šeborův zvláštní talent. Poukazovalo se však na strukturní jednotvárnost a šablonovitost uzavřených čísel (italizující stretty, unisona) a na obtížnost a nezpěvnost sólových partií. V instrumentaci kritika (např. Jan Ludevít Procházka) Šeborovi přiznávala „značnou obratnost“, avšak sklon k hlučnosti a lomoznosti, a doporučovala její odlehčení. Z hlediska melodie a celé faktury mu byla vytýkána nepůvodnost a závislost na vzorech (Meyerbeer, Wagner, Glinka a zejména Verdi), jakož i nedostatek uměleckého ideálu. Z jednotlivých míst byl vyzdvižen part Slavíny, jak sóla (modlitba), tak její duety s Milínem a Krůvojem, vstupní sbor, kvartet a cappella ve finále 2. dějství a také baletní hudba. Celkově však byla opera považována za příliš dlouhou a kritika radila k důkladným škrtům.

Drahomíra byla po první inscenaci z roku 1867 zařazena opět na hrací plán Prozatímního divadla v roce 1874; celkem dosáhla 20 představení. Od té doby již nebyla nikdy inscenována. Libreto bylo vydáno roku 1867.

Osoby a první obsazení

Děj opery

1. dějství

(Svatoháj v rozkošné krajině na Boleslavsku) V posvátném háji poblíž hradu knížete Boleslava, mladšího bratra panujícího knížete Václava, se koná pohanský obřad, který vede Krůvoj, příchylník ovdovělé kněžny-matky Drahomíry (sbor Vděkem duše rozjařených plesá lidu tvého dav). Jeden z pohanů, Týra, předvádí vetřelce: je to křesťanský bojovník a Václavův družiník jménem Milín. Ten vystupuje povýšeně, ale na ochranu před hněvem přítomných pohanů se dovolává svého práva jakožto hosta u knížete Boleslava. Krůvojově dceři Slavíně Milínův hrdinný zjev imponuje a ihned se do něj zamiluje. Rozzuřený dav, který žádá křesťanskou oběť, se jí a jejímu otci podaří společnými silami uklidnit a poukazem na to, že posvátné místo nesmí být poskvrněno krveprolitím (scéna Kdo ruší poklidný ten radovánek? se zpěvem Milína Jsem věrný sluha svého pána, sborem Ha – ten zrádce, svatokrádce, zpěvem Milína Knížete jsem doprovodil ku hostinám, sborem Potupná poslyšte slova a ansámblem Ustaňte již od hněvu, zlosti). Milín děkuje Slavíně za záchranu a vzápětí si oba vyznávají lásku, ač si jsou vědomi překážek (duet Můj strážný anděli! o děvo z roje víl… Dej mi zříti v oko tvé). Oba se vytratí, když svaté místo navštíví osamělá kněžna Drahomíra. Touží po slávě a vládě a přišla se zeptat bohů, co jí stojí v cestě. Dozvídá se, že její přání budou plněna, dokud se proti ní nepostaví vlastní krev. Drahomíra se na základě toho rozhoduje zbavit se svého staršího syna Václava (arioso Již déle nemohu ji nésti, melodram Tvá než vlastní proti tobě a árie Vrženy jsou kostky mé). Vyzývá pohany k podpoře knížete Boleslava.

2. dějství

(Velká klenba sloupová na hradě knížecím) Slavína se vzbudila se zlou předtuchou a viděla dva biřice spěchat z komnaty knížete Václava. Přikvapí k ní Milín a utěšuje ji: kdo věří v pravého boha, nemusí se obávat (recitativ Ach, spánek prchá z oka mého! a duet Proč by zbožný bál se duch). Opět se uryjí, tentokráte aby vyslechli rozhněvaného knížete Boleslava. Ten dal nařídit vraždu svého bratra, ale nyní má pochyby a svaluje zločin na matku. Přichází jeho zbrojnoš Hněvsa a vypráví mu, že útok n Václava se nezdařil: jen na něho s Týrou vztáhli ruku, zazněl hromový varovný hlas a zbraň jim poklesla. Boleslav se dozvídá, že bratr se vydal ke hradní kapli, a běží vykonat svůj původní záměr (scéna Strach a hrůza z uhlů všech). Milín se loučí se Slavínou a spěchá na pomoc svému pánovi (duetino Bratrova kde láska vraždu káže). Po jeho odchodu se Slavína modlí za šíření křesťanství, má však vidění Václavovy smrti (modlitba Slunce boha velikého všecko budiž k živosti a scéna vidění). Drahomíra posílá Slavínu pryč a čeká na Boleslava. Ten se vrací a zpravuje matku o Václavově smrti. Zatímco Drahomíra se raduje, Boleslav cítí vinu a proklíná svůj zločin i svou matku, jež ho naváděla (duet Nuž, pověz, synu… Rozkoš popohání krev mi ku plesání).

Je slyšet půtka, pohanští zbrojenci v čele s Krůvojem a děvice přinášejí kněžně a knížeti zprávu, že Václavovi věrní vedení Milínem se pustili do boje (ansámbl Kopí a meče kruté do seče). Krůvoj chce Milína porazit a potrestat, Slavína doufá v jeho záchranu, Drahomíra věří, že Boleslav v boji setřese vzpomínky na vraždu, a kníže chce po boji ukončit rozkol a napravit svůj zločin (kvartet Zde palmy nechci dobývati… Vítězství a slávu přejte bozi nám).

3. dějství

(Velká síň korunní na hradě knížecím) Lid vítá zpět vítězného Boleslava, matka mu podává vavřín a uvádí jej na knížecí přestol (sbor Ať chvála, čest a vítězosláva). Boleslav se pevně ujímá vlády; dává najevo, že bude pokračovat v díle svého bratra a rozšiřovat říši, pro matku však ve vládě nebude mít místo (zpěv Boleslava K vladařskému nastolení). Drahomíra je zaražena. Krůvoj jí radí, aby bohům na usmíření dala lidskou oběť – vězně Milína (scéna Hle, to pyšné počínání: výhost matce dává syn). Slavína se poté snaží otce zadržet a přiznává se mu, že Milína miluje, dostane se jí však jen otcových výčitek. Krůvoj navíc určuje, že oběť musí vykonat právě ona (duet Ach, můj milý otče drahý, zapuď zlobu hněvivou).

(Proměna – Temná prostora lesní) Připravuje se pohanský obětní obřad (tanec kopiníků a sbor Točte se kolem, strání a dolem). Krůvoj přivléká Slavínu, ta však odmítá oběť uskutečnit a místo toho Milína objímá. Na rozkaz Krůvoje a poté i Drahomíry má být tedy obětována i ona. V tom však přichází Boleslav v průvodu vojínů a křesťanů; obrátil se nyní zcela na křesťanskou stranu, obřad ruší a Milína osvobozuje. Drahomíra, Krůvoj a ostatní pohané jsou rozezleni a obě strany se hotoví k rozhodnému boji (Boleslavův recitativ Ustaňte! Nezvratná mi v duši víra se vzňala a tercet se sborem Soud, kde já pronáším nad životem).

4. dějství

(Letní krajina blíže Prahy) Poražený Krůvoj přísahá Boleslavovi boj a chce pomoci nastolit Drahomířinu přímou vládu (recitativ Dostáti musím pomstě své co bojovník a árie Svítej, svítek, slunko milé). Přichází satební průvod (sbor Zazpívejme, zaplesejme, přišel radovánku čas a balet). Kníže Boleslav doufá v mír v Čechách a odevzdává Slavínu za ženu Milínovi (Boleslavův zpěv Bůh pomozi naší píli, tercet Mé požehnání budiž vám a sbor Jeden věčný bože sám!... Hospodine, pomiluj ny). Naposledy se objevuje Drahomíra, odhodlána bojovat o trůn a za zničení křesťanství; před Krůvojovýma očima se však i se svým vozem propadne do země (Drahomířin recitativ a árie Ha! bezpoklidný můj je světem strašný hon… Slyšte, bozi! mé to plémě).

Nahrávky

Z opery byla dosud nahrána předehra, a to v Československém rozhlase Plzeň roku 1956, Plzeňský rozhlasový orchestr řídí Karel Vašata; a baletní hudba natočení tamtéž roku 1985. Obě nahrávky osud nebyly vydány.

Odkazy

Reference

Literatura

• JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 61. 
• OTTLOVÁ, Marta. Šebor Karel Richard. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2006. Dostupné online. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1346-6. S. 533–536.

Externí odkazy

• Libreto Drahomíry v databázi Kramerius
• Soudobá kritika v Politik (strana 1)
• Soudobá kritika v Národních listech, 1. část (strana 1)
• Soudobá kritika v Národních listech, část 2 (strana 2)

Stalingrad (anglicky Stalingrad) je německý válečný film, který v roce 1993 natočil režisér Joseph Vilsmaier.

Děj

Z praporu německých Sturmpionier (v českém dabingu nesprávně přeložených jako výsadkáři), jež se zotavují po krutých bojích o Al-Alamein v Severní Africe je po dovolené v Itálii sestavena úderná rota, která má rozkaz přesunout se do Stalingradu. V této skupině jsou i tři nerozluční kamarádi ve zbrani, jež doplňuje nový poručík von Witzland, jež přišel nahradit svého zraněného předchůdce. Skupina německých vojáků (Fritz, "Rollo", Gege, a Hans von Witzland), spolu prožijí říjnové a listopadové boje o tovární komplexy u Volhy ve Stalingradu a po excesu v polním lazaretu jsou převeleni do "Strafebatallionu" (trestné roty). Zde dostávají možnost získat ztracenou čest dobrovolnou účastí v sebevražedném boji o vesnici Marinovka, jež tvoří poslední šanci na německý ústup ze stalingradského "kotle". Vesnici se sice podaří ubránit v krutém boji proti ruským tankům, nicméně německý ústup je nevyhnutelný. Následuje marný pokus o evakuaci letadlem po simulaci zranění, který ovšem skončí opět neúspěchem. Zdá se že stalingradský "kotel" je nad síly německých vojsk. Film velice věrně ilustruje skutečnou situaci ve Stalingradu na přelomu let 1942 a 1943. Hlad, zima, vyčerpání, nemoci a ztráta iluzí o "velké a neporazitelné německé armádě", se odráží v chování vojáků. Jejich hrdinské skutky vůči svým kamarádům a vzpoury proti nadřízeným jsou věrným zobrazením utrpení obyčejného německého vojáka. Čest a sláva jsou jenom slova a smrt a zmar je všudypřítomný.

Film se natáčel v několika lokalitách, z nichž pro české diváky je nejzajímavější bývalé vojenské letiště Hradčany (ve filmu letiště Pitomnik), bývalé okrajové části starého Mostu, jež byly v době natáčení právě demolovány a posloužily jako kulisy ruin města, areál Poldi Kladno a samozřejmě filmové ateliéry na pražském Barrandově. Zimní scény pak byly dotáčeny ve Finsku. Pro natáčení útoku tanků byly použity tanky T-34/85, které se však v době bitvy u Stalingradu ještě nevyráběly, účastnila se jí jejich starší varianta T-34/76.

Za českou produkci se na filmu podílely:

• Filmové studio Barrandov - ateliéry Hostivař
• Studio Sirotek - Jirka Sirotek
• Art Centrum a.s.

Obsazení

Blanka je fantasticko-romantická opera českého skladatele Karla Šebora z roku 1869 na původně německé libreto německého spisovatele Eduarda Rüffera. Premiéru měla v pražském Prozatímním divadle dne 8. března 1870.

Vznik a historie díla

Skladatel Karel Šebor napsal svou čtvrtou operu s názvem Blanka brzy po velmi úspěšném uvedení Nevěsty husitské. Libreto pro něj napsal stejně jako u předchozí opery německý dramatik a spisovatel Eduard Rüffer v němčině a Šebor napsal operu na tento originál. Teprve později pořídil metricky odpovídající českou verzi libreta (vydána 1870) nejmenovaný český překladatel a ta sloužila i při divadelním provedení. Přes vágní historický nádech Šebor poprvé opustil půdu konkrétních událostí z českých dějin a sáhl k námětu pohádkově romantickému, jehož titulní hrdinkou je často zpodobňovaná postava nadpřirozené bytosti (víly) toužící po lidské duši, jak je v české opeře nejlépe známa z Dvořákovy Rusalky. Libreto obsahuje efektní scény, chybí mu však dramatická jednota a motivace jakož i hlubší charakterizace postav. Navíc autor deklamaci původně koncipovanou v němčině nepřizpůsobil českému překladu, ostatně velmi slabému. Patrný posun jeho stylu od románské číslové opery k prokomponovanému, na příznačných motivech založenému deklamačnímu opernímu typu tím do značné míry pozbyl účinku. Skladatel věnoval svou operu J. C. V. princi Petru Georgijevičovi Oldenburskému (1812-1881), ruskému učenci, filantropovi a skladateli.

Prvotní divácký ohlas opery byl stejně jako u předchozích Šeborových oper velmi pozitivní: premiéra „nalezla u nadmíru početného publika přátelské přijetí. Skladatel byl na konci každého aktu vyznamenán vyvoláváním.“ Kritika však přijala novou operu přísně (Josef Bartoš shrnuje: „před kritikou a soudným obecenstvem propadla úplně“, „bylo to fiasko celého Šeborova dosavadního světa“), vyčítala Šeborovi stále větší rutinu a šablonovitost. Jan Ludevít Procházka, kritik (mladočeských) Národních listů si vysvětloval divácký úspěch tím, že „pouhá zběhlost v faktuře zaslepuje nesoudné obecenstvo“, zatímco „v celé partituře [jest] málo potěšitelných stránek, takových, kde bychom mohli konstatovat skutečný pokrok k lepšímu, pohříchu žádných, ano naproti dřívějším plodům dramatickým téhož skladatele zůstává Blanka daleko pozadu“, a vybízel autora, „by zmužil se k plnému sebezapření […] a cesty Blankou nastoupené úplně se zřekl“. Přísný soud pronesl také Otakar Hostinský: „krásných původních myšlenek jest zde úžasně málo, zdá se skoro, že příliš rychlým komponováním svých čtyr oper Šebor svoji fantasii prozatím až na dno vyčerpal“. I příznivěji nakloněná kritika, např. (staročeská) Politik (hudební referent František Pivoda), viděla v Blance dílo přechodové, jež „nevykazuje žádný národní ráz“, a shledávala řadu až příliš patrných vzorů v hudbě i libretu, od Richarda Wagnera (předehra připomínající vyprávění o grálu z Lohengrina nebo sbor poutníků z Tannhäusera) po kopie scény hranice z Halévyho Židovky a vězeňské scény z Gounodova Fausta.

Ohledně Blanky se Šebor dostal do ne zcela jasného sporu s vedením Prozatímního divadla a po čtyřech představeních nejen svou operu stáhl, ale i rezignoval na místo třetího kapelníka a sbormistra divadla a opustil Čechy. Blanka, ostatně divácky i kriticky nejméně úspěšná z pěti Šeborových oper, již nebyla nikdy na divadle provedena.

Osoby a první obsazení

Děj opery

(Děj a citace podle tištěného libreta)

1. dějství

(Klenutý sál v klášteře lechnickém) Vladyka Vuk před opatem Dalimilem obžalovává vladyku Vlastenského z toho, že odmítá vydat les patřící od pradávna ke klášterním statkům. Vlastenský však tvrdí, že sporný les byl od nepaměti v držení jeho předků. Ani hrozby církevní klatby, prohlášení za kacíře a smrti, které svorně přednášejí Vuk i Dalimil, Vlastenským nepohnou. Zítra mezi oběma stranami začne boj (scéna a tercet Před vámi Vlastenského žaluji… Já nevzdám nikdy svých se práv). Dalimil o samotě přemítá nad tím, že jeho oddanost klášternímu životu vyprchala, jednotvárnost řeholního života se mu protiví a cítí v sobě vroucí vášeň neslučující se s mnišskou kutnou (árie O touhy mé, o světa lesku).

Usíná a zdá se mu o lesní říši víl. V ní krásná Blanka prosí svou matku, královnu víl Ladu, aby jí dala lidskou duši a propustila do světa lidí. Ani zdržování matkou a sestrami nejsou nic platné, Blanka odchází. Avšak lidskou duši jí může dát jen milující srdce (scéna se sborem víl V háje dýl rej ať víl zavznívá a árie Blanky Za zory kvítko otvírá)

Dalimil se probouzí u vytržení nad krásou, kterou uviděl, ale zpěv mnišského Ave Maria jej upomíná na řeholní povinnosti a opat se modlí, aby od něj bylo pokušení odvráceno (árie Co jsem to zřel! Jak čarovná to krása! … Panno svatá, vzývám tebe).

2. dějství

(Krajina, uprostřed starověká lípa) Venkované se vydávají na kácení lesa. Mladá venkovanka vypráví o pověsti, podle níž s každým pokáceným stromem umírá jedna víla (sbor Lese, lese náš a píseň děvčete Mně vyprávěla babička). Z temného lesa vychází Blanka: Jas ji leká a cítí neznámou úzkost, je však rozhodnuta hledat ve světě lidí lásku (árie Zda svět to jest za lesku dne?… O duchu lásky, zdroji krás).

Klášterní vojsko zvítězilo v boji, protože Vlastenského zradili vlastní lidé. Poražený vladyka byl odsouzen jako nepřítel církve a kacíř a katovský průvod ho přivádí k popravě, jež se má konat u lípy. Vuk přednáší výrok soudu, Dalimil pak odsouzence vyzývá k pokoře, aby bylo jeho duši odpuštěno. Vlastenský poroučí svou duši Bohu (scéna V té starověké lípy stínu se zpěvy Vukovým Slyš výrok soudu, Dalimilovým Než věčná přijme duši brána a Vlastenského Pane k tobě zrakův svit). Vuk již kyne popravčímu k ráně, ale zasáhne Blanka a vybízí všechny ke smíru a lásce: pod touto zasvěcenou lípou se nesmí prolít krev. Všichni jsou jejím krásným zjevem ohromeni a vyhoví jejímu přání. Vlastenský se rád odevzdává do její moci (finále Zde nesmí krev se nikdy řinout… Jaká to zář! … Jak jsem vzhlédl k blankytu).

3. dějství

(Sál na hradě Bělohradském rytíře Vlastenského) Chystá se svatba Vlastenského a Blanky. Vladyka opěvuje krásu své nastávající i své štěstí, ale ptá se po Blančině původu. Ta ale tvrdí, že svou minulost nezná, jediné, co zná, je láska k němu (duet Co dostihnout můž' tvojich krás… Již blízká chvíle snese pásku). Přichází Dalimil, diví se, že se chystá sňatek, a ptá se, zda je jisté, že Blanka je křesťanka. Vlastenský jej vítá, žádá, aby požehnal jejich svazku, a obavy zahání. Rád povoluje knězi rozhovor s Blankou, ale ta má z opata strach (scéna Co má to být? Co za hod slavit bude tento hrad?). Při rozhovoru nabývá Dalimil přesvědčení, že Blanka je víla, ale současně jí vyznává svou lásku, pro kterou se chce všeho zříci. Blanka odmítá a diví se, jak drsný a vášnivý je svět lidí (duet Mně, cizinko, teď zjevíš snad… O muži cizích krajů).

Vrací se Vlastenský, aby Blanku odvedl k oltáři. Když dívka naposledy zavrhuje Dalimilovu žádost, opat vladyku varuje, že se stal obětí démonského klamu: Blanka je víla a pohanka. Vlastenský nevěří a odchází s Blankou k obřadu (zpěv Nuž doprovoď mne tedy k sňatku a tercet Svou vášeň potlač v srdci svém. Osamělý Dalimil přísahá, že kráska nebude patřit jinému, a odchází pro posilu (arieta To hrozné slovo duši zrývá). Svatba zatím pokračuje (sbor Spojte ruce v věčném míru a balet), než ji přeruší vpád ozbrojeného lidu vedeného Dalimilem a Vukem. Ti denuncují hrozný hřích: Blanka je kouzelnice a pohanka a musí být souzena církví. Svatebčané se zhrozí nad opovážlivou léčkou, již ďáblova služebnice na vladyku nastrojila, aby se zmocnila jeho duše. Vlastenský se Blanku snaží bránit, ale je odzbrojen a jeho žena odvedena k soudu a k popravě (finále: sbor Zkonči se kvas, Vukův zpěv Vše radosť změň se v trudy a ansámbl Tak čista jest, jak lilije).

4. dějství

(Žalář) Blanka lká ve vězení po svém životě i po svém choti (árie Běda, teď v samotě mám snášet strasť… Proč háje stan). Přicházejí Dalimil a Vuk se zbrojnoši. Podle Vuka byla Blanka za čarodějnictví odsouzena ke smrti na hranici. Dalimila pronásleduje svědomí, že je strůjcem její zkázy, a žádá si ještě poslední rozhovor s odsouzenou, aby ji obrátil na křesťanskou víru (scéna-tercet Kde je ta žena?). V tomto rozhovoru se vzdává své lásky k ní a slibuje jí svobodu, aby se mohla vrátit mezi víly. Ale Blanka chce následovat svého manžela a takové osvobození odmítá (duet Za okamžiku nešťastného). Vuk přichází odvést Blanku na popraviště. Blanka jej následuje s rozhodnou odevzdaností a odvrhuje Dalimila, který jí nabízel útěk na poslední chvíli. Přichází pro ni jiný zachránce, sám Vlastenský, který zabíjí Dalimila. Manželé se však dlouho ze shledání netěší: Vlastenského probodne Vuk a poté i Blanka volí smrt. Duše nešťastné víly stoupá k nebi za zpěvu její matky a sester (finále Již déle se zdržet lid nedává s duetem O Blanko, Blanko a sborem Vznešená žíti má bez bolů).

Nahrávky

Z opery byla dosud nahrána pouze předehra, a to v Československém rozhlase Plzeň roku 1956. Tato nahrávka nebyla vydána.

Odkazy

Reference

Literatura

• JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 28. 
• OTTLOVÁ, Marta. Šebor Karel Richard. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2006. Dostupné online. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1346-6. S. 533–536.

Externí odkazy

• Libreto Blanky v databázi Kramerius
• Soudobá kritika v Politik (strany 1 a 2)