Willy Brandt, narozen jako Herbert Ernst Karl Frahm (18. prosince 1913 Lübeck – 8. října 1992 Unkel), byl německý politik, kancléř Západního Německa v letech 1969–1974 a vůdčí osobnost Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) v letech 1964–1987. Před nástupem do funkce kancléře byl starostou v Západním Berlíně. Po odchodu z úřadu kancléře vedl Socialistickou internacionálu.

Protože tvrdá opozice zamezila uskutečnit většinu z Brandtova domácího programu, jeho nejdůležitějším odkazem se stala Ostpolitik, tedy politika založená na zlepšení vztahů s východoevropskými zeměmi, především Východním Německem, Polskem a Sovětským svazem. Tato politika působila v Západním Německu značně kontroverzně, ale Brandt díky ní získal Nobelovu cenu míru roku 1971.

Při návštěvě v Polsku v roce 1970 nečekaně poklekl u pomníku povstání ve varšavském ghettu. Jeho gesto vyvolalo celosvětový ohlas.

Brandt byl nucen rezignovat v roce 1974 poté, co se veřejnost dozvěděla, že jeden z jeho nejbližších spolupracovníků Günter Guillaume pracoval pro východoněmeckou tajnou službu (Stasi). Toto se také stalo jedním z největších politických skandálů v poválečném Západním Německu.

V sobotu 31. října 2020 bylo po devíti letech budování otevřeno v Berlíně nové letiště Willyho Brandta, které by mělo postupně převzít provoz ze stávajících dvou jiných letišť ve městě, a sice Tegel na severozápadě města a Schönefeld na jihozápadě německé metropole.

Dětství a mládí

Rodina

Willy Brandt se narodil 18. prosince 1913 jako Herbert Frahm v lübeckém předměstí St. Lorenz Süd. Byl nemanželským dítětem. Jeho matka, rovněž nemanželské dítě, se jmenovala Martha Frahmová, rozená Ewertová (1894–1969) a pracovala jako prodavačka v lübeckém Konsumu. Jeho otcem byl hamburský učitel John Heinrich Möller (1887–1958), který v letech 1912 až 1913 dočasně vyučoval na reálce v Lübecku. Do matričního záznamu však matka otcovo jméno neuvedla. Protože nemanželské děti nemohly být pokřtěné ve farním kostele, nechala matka svého syna pokřtít 26. února 1914 v budově pastorátu u evangelického kostela svatého Vavřince v Lübecku.

Brandt svého biologického otce nikdy nepoznal, ačkoliv mu byla jeho identita od roku 1947 známá. Se svou matkou měl odtažitý a chladný vztah a zpětně na ni vzpomínal jako na „ženu, která byla mojí matkou“. Původně vyrůstal s matkou, která však chodila do zaměstnání, a tak se o něj ve všední dny starala sousedka. Od roku 1919 byl trvale v péči svého nevlastního dědečka Ludwiga Frahma (1875–1935). Ten se v roce 1899 oženil s Marthinou matkou Wilhelminou (1875–1913) a po svém návratu z první světové války rychle navázal důvěrný vztah s téměř šestiletým Brandtem. Ludwig Frahm roku 1919, šest let po smrti své první manželky, uzavřel nové manželství s Dorotheou Stahlmannovou. „Tetu Doru“ však neměl Brandt příliš rád. Svého nevlastního dědečka oslovoval „Papa“ a v jeho maturitním vysvědčení je Ludwig Frahm uváděn jako otec. V září 1927 se Brandtova matka provdala za zedníka Emila Kuhlmanna (1880–1969) a v únoru 1928 se manželům narodil syn Günther Kuhlmann (1928–2010), Brandtův polorodý bratr. Od té doby vídal Brandt svou matku „již jen sporadicky“. Zpětně označoval své dětství „bez domova“ a rodinné vztahy za chaotické.

Brandtův nemanželský původ, jeho současníky považovaný za chybu, používali jeho političtí oponenti v poválečném období k znevažování jeho osoby. Brandt se tomu nebránil, přiznal však, že „původ a pomluvy“ mu „zarazily trn“. Tato skutečnost byla veřejně probírána ještě v roce 1965 během kampaně před volbami do spolkového sněmu jeho politickým oponentem Ludwigem Erhardem z CDU.

Vzdělání

Brandt navštěvoval Chlapeckou střední školu u svatého Vavřince, od roku 1927 učitelský seminář v. Großheim’sche Realschule, z kterého roku 1928 přestoupil na reálné gymnázium Johaneum v Lübecku. Na něm v roce 1932 odmaturoval. V žádosti o připuštění k maturitě uvedl jako zamýšlené budoucí povolání žurnalistiku. SPD mu nabídla pro vysokoškolské studium stipendium, tato možnost však padla poté, co se stranou rozešel. Místo studia Brandt v květnu 1932 nastoupil jako dobrovolník k loďařské, rejdařské a spediční společnosti F. H. Bertling KG v Lübecku.

Politická aktivita ve Výmarské republice

Brandtův zájem o politiku souvisel s nevlastním dědečkem Ludwigem Frahmem. Ten byl členem SPD a občas působil jako důvěrník své strany v lübecké městské části Holstentor-Süd. V letech 1926 a 1929 kandidoval za SPD v komunálních volbách. Brandt se stal v roce 1925 členem Kinderfreunde (Přátelé dětí), dětské skupiny Sozialistische Jugend Deutschlands – Die Falken (Socialistická mládež Německa – Sokolové), od dubna 1929 byl členem sdružení Sozialistischen Arbeiter-Jugend (SAJ, Socialistická dělnická mládež). V té jako člen lübecké skupiny Karl Marx zastával s podporou Julia Lebera (1891–1945) radikální směr. Roku 1931 se stal Brandt okrskovým předsedou SAJ pro oblast Lübeck-Mecklenburg.

V tomto prostředí začal Brandt od roku 1927 pracovat jako novinář. V únoru 1927 otiskl deník Lübecker Volksbote – místní noviny SPD, které vedl Julius Leber – Brandtovu esej se dvěma kresbami o jednodenním výletu žáků s přáteli k pramenům řeky Trave. Od roku 1928 zveřejňoval příspěvky k politickým tématům. Leber Brandta podporoval a zároveň mu pomáhal se politicky angažovat. Brandt později uvedl, že jej Leber během těchto let výrazně ovlivnil. Jeho novinářské aktivity měly špatný vliv na školní výsledky. Jeden z učitelů v roce 1930 radil Brandtově matce: „Držte svého syna dál od politiky. Chlapec má dobré předpoklady. Ale politika ho zničí.“

V roce 1930 vstoupil Brandt do SPD. O rok později v říjnu 1931 se s Leberem názorově rozešel a stranu opustil, především kvůli zklamaní z tolerování konzervativní vlády říšského kancléře Heinricha Brüninga (1885–1970). Stranu obvinil z toho, že nebere ohledy na společenské změny. Brandt poté vstoupil do Socialistické dělnické strany Německa (SAPD). Ta se na podzim roku 1931 odštěpila od frakce SPD v říšském sněmu jako levicová socialistická skupina zaměřená proti politice NSDAP a DNVP. Brandt se stal jedním ze zakládajících členů a členem vedení lübecké místní organizace SAPD a později přijal i řadu dalších organizačních funkcí v rámci strany jako celku.

Vyznamenání

Dílo

• Zur Nachkriegspolitik der deutschen Sozialisten Jocke Leufvmark. Stockholm 1944. (spoluautor, August Enderle, Irmgard Enderle, Stefan Szende a Ernst Behm)
• Mein Weg nach Berlin, Kindler Verlag, München 1960.
• Friedenspolitik in Europa, S. Fischer Verlag, Frankfurt am Main 1968.
• Begegnungen und Einsichten 1960–1975, Hoffmann und Campe, Hamburg 1976, ISBN 3-455-08979-8
• Links und frei. Mein Weg 1930–1950, Hoffmann und Campe, Hamburg 1982, ISBN 3-455-08743-4
• Erinnerungen, Propyläen Verlag, Frankfurt am Main 1989, ISBN 3-549-07353-4

Odkazy

Související články

• První vláda Willyho Brandta
• Druhá vláda Willyho Brandta

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Willy Brandt na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Willy Brandt na Wikimedia Commons
• Osoba Willy Brandt ve Wikicitátech
• Willy Brandt: online biografie (anglicky)
• Willy Brandt - video z cyklu České televize Historický magazín
• Willy Brandt - muž, který se zřekl v politice násilí a hrozby silou

Druhá vláda Willyho Brandta byla vláda SRN v období Západního Německa, působila od 15. prosince 1972 do 16. května 1974.

Byla vytvořena po federálních volbách, které se konaly stejného roku. Jednalo se o první předčasné volby v poválečné historii Německa. Tvořila ji sociálně-liberální koalice sociálně demokratické SPD a liberální středo-pravicové FDP.

Aféra Guillaume

6. května 1974 byl Willy Brandt nucen rezignovat poté, co se veřejnost dozvěděla, že jeden z jeho nejbližších spolupracovníků Günter Guillaume pracoval pro východoněmeckou tajnou službu Stasi. V jeho funkci ho nahradil předseda FDP Walter Scheel.

Seznam členů vlády

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kabinett Brandt II na německé Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Willy Brandt na Wikimedia Commons

Pomník Willyho Brandta (pomník varšavského pokleknutí) je umístěný ve Varšavě, hlavním městě Polska, při křížení ulic „Karmelicka“ a „Józefa Lewartowskiego“. Skulptura upomíná na událost ze 7. prosince 1970, kdy Polsko navštívil tehdejší západoněmecký kancléř Willy Brandt, a během návštěvy zavítal i k Pomníku hrdinů ghetta odkazujícím na povstání ve varšavském ghettu během druhé světové války. Před pomníkem Brandt mlčky poklekl a symbolicky tak uctil památku milionů zavražděných.

Pomník Brandtova gesta odhalili německý kancléř Gerhard Schröder a polský ministerský předseda Jerzy Buzek dne 6. prosince 2000, v předvečer 30. výročí události. Účastníky aktu byli také Günter Grass a vdova po Brandtovi Brigitte Seebacherová-Brandtová. Vlastní památník vytvořil Piotr Drachal, který na něj umístil bronzovou desku zobrazující klečícího kancléře od Wiktorie Czechowské-Antoniewské. Z boční strany je osazena další tabule popisující události vedoucí ke zbudování pomníku.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Willy Brandt Monument (Warsaw) na anglické Wikipedii.

Literatura

• Karta ewidencji obiektu upamiętniającego. [s.l.]: [s.n.], 24. listopad 2009. 3 s. Dostupné online. (polsky) ^{[nedostupný zdroj]}

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu pomník Willyho Brandta ve Varšavě na Wikimedia Commons

První vláda Willyho Brandta byla vláda SRN v období Západního Německa, působila od 22. října 1969 do 15. prosince 1972.

Byla vytvořena po federálních volbách, které se konaly stejného roku. Tvořila ji koalice sociálně demokratické SPD a liberální středo-pravicové FDP. Jedná se o první ze série vlád tzv. sociálně-liberální koalice.

Seznam členů vlády

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kabinett Brandt I na německé Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Willy Brandt na Wikimedia Commons

Anna Carlotta Thorkildsenová, nepřechýleně Thorkildsen (11. července 1904 Kolín nad Rýnem – 1980), byla norsko-německá socialistka a první manželka pozdějšího západoněmeckého kancléře Willyho Brandta.

Život

Anna Carlotta Thorkildsenová se narodila v Kolíně nad Rýnem do rodiny norského inženýra lanových drah a jeho manželky německo-amerického původu. Studovala v Paříži sociologii a jazyky. S Brandtem se Thorkildsenová seznámila během jeho pobytu v Norsku, kam z rodného Německa uprchl před nacisty. Zaměstnána byla na pozici tajemnice pro vědu v Ústavu pro srovnávací studium kultury.

Milenci spolu bydleli v bytě jejích rodičů a plánovali svatbu. Brandt si na radu své partnerky požádal na podzim roku 1939 o norské občanství. Během administrativního vyřizování jeho žádosti zaútočilo nacistické Německo na jaře 1940 v rámci operace Weserübung na Norsko. V den napadení Norska navíc Thorkildsenová svému partnerovi sdělila, že je těhotná. Brandt jakožto německý uprchlík musel před okupanty uprchnout do Švédska, ale svou partnerku nechal u jejích rodičů v Norsku, kde posléze porodila dceru Ninju, příjmením Frahm po otci (rodné jméno Willyho Brandta znělo Herbert Frahm).

Následně Brandt svou partnerku tajně navštívil a spolu s jejich malou dcerou je převedl do Švédska. Během jara 1941 se Thorkildsenová za Brandta provdala. Mladí manželé v nové zemi žili v prostředí norské exilové komunity. Tam potkal i svou pozdější druhou manželku, Rut Hansenovou. Sblížil se s ní a váhal, zda má kvůli ní svou stávající ženu i s malou dcerou opustit, nebo nikoliv. Když skončila druhá světová válka, vrátil se Brandt do Německa, kam byl vyslán Norskem jako tiskový atašé. Jeho sekretářkou se při tomto poslání stala Rut Hansenová. Manželství Brandtových se sice rozpadlo roku 1948, nicméně Anna Thorkildsenová do Berlína napsala své sokyni dopis, v němž konstatovala, že když už se situace tak vyvinula a Brandt si našel novou partnerku, je ráda, že macechou pro její dceru bude právě Rut. Ta se později snažila, aby i po úmrtí Anny Carlotty roku 1980 nebyly přerušeny styky mezi Willym Brandtem a jeho v Norsku žijící dcerou Ninjou.

Odkazy

Reference

Související články

• Willy Brandt

Varšavské pokleknutí byl symbolický akt německého kancléře Willyho Brandta, který při návštěvě Varšavy 7. prosince 1970 padl na kolena před pomníkem hrdinů tamního ghetta, jež bylo zřízeno během druhé světové války. Tímto gestem kancléř a také někdejší západoberlínský starosta či spolkový ministr zahraničí požádal o odpuštění za válečná utrpení, která jeho národ způsobil polským Židům.

Varšavské ghetto bylo zřízeno v roce 1940 německými okupanty, kteří v něm shromažďovali místní židovské obyvatelstvo. Od roku 1942 byli Židé odváženi vlaky do vyhlazovacích táborů. Obyvatelé ghetta proti systematickému vyvražďování zahájili ozbrojený odpor, nacisté jej však krvavě potlačili. V místech, kde probíhaly nejtvrdší boje, byl po válce zbudován pomník upomínající na odbojáře. Když před ním kancléř Brandt v roce 1970 při státní návštěvě Varšavy poklekl, vzbudilo to velký mezinárodní ohlas. Někteří jeho čin obdivovali, jiní mu vytýkali přehnanost či servilnost vůči východnímu bloku. Dle názoru některých kritiků bylo navíc gesto předem naplánované, byť Brandt tato tvrzení opakovaně vyvracel.

V místech, kde státník v roce 1970 poklekl, stojí od roku 2000 pomník s nízkým reliéfem muže klečícího před věncem se stuhami. Brandtův čin inspiroval hudebního skladatele Gerharda Rosenfelda k napsání opery „Kniefall in Warschau“ podle libreta Philippa Kochheima, jejímž ústředním motivem pokleknutí je. Dále v letech 2012 a 2013 byla ve Varšavě instalována plastika Lui italského umělce Maurizio Cattelana zpodobňující klečícího Adolfa Hitlera, v níž někteří odborníci spatřují odkaz na Brandtův čin. U příležitosti padesátého výročí kancléřova pokleknutí (2020) vydalo Německo pamětní dvoueurovou minci s motivem klečícího státníka.

Willy Brandt

Willy Brandt se narodil 18. prosince 1913 v Lübecku jako Herbert Ernst Karl Frahm. Svého otce nepoznal a matka Martha vydělávala na živobytí jako prodavačka v obchodě. O výchovu syna se proto staral její otec, chlapcův dědeček, jenž sympatizoval se sociální demokracií. Roku 1929, kdy bylo Herbertovi šestnáct let, vstoupil pod vlivem dědečkova působení do německé sociálnědemokratické strany (SPD). V tu dobu studoval na gymnáziu ve svém rodném městě a začal přispívat do stranického časopisu Volksbote. Aby kvůli své politické angažovanosti neměl případně problémy při studiu, podepisoval své články pseudonymem Willy Brandt. Před druhou světovou válkou se vymezoval vůči politice Adolfa Hitlera a roku 1933 musel uprchnout do exilu. Uchýlil se do Osla a v tu dobu začal, kvůli skrytí před nacisty, původní pseudonym Willy Brandt používat jako své jméno. Poté, co Německo napadlo Norsko, musel prchat dále a zakotvil ve Švédsku. Po válce se vrátil zpět do Německa a postupně stoupal ve stranické hierarchii. Roku 1948 se stal asistentem západoberlínského starosty Ernsta Reutera a následující rok poslancem Německého spolkového sněmu. Roku 1957 byl zvolen starostou Západního Berlína. O pět let později (1962) se stal místopředsedou SPD a dva roky nato vystřídal Ericha Ollenhauera v jejím vedení.

Roku 1966 se stal ve vládě Kurta Kiesingera vicepremiérem a ministrem zahraničních věcí. Snažil se o zmírnění poválečného napětí mezi Německem a ostatními státy. V rámci Ostpolitik se zaměřoval především na státy východního bloku, byť západoněmečtí spojenci Izrael a Spojené státy americké se na tyto tendence dívaly skepticky. Roku 1969 vyhrála SPD německé volby a Brandt se 21. října téhož roku stal čtvrtým poválečným německým kancléřem. I nadále v zahraniční politice usiloval o uvolňování vztahů s východoevropskými zeměmi. V roce 1970 se setkal s východoněmeckým premiérem Willi Stophem a poté i se sovětským premiérem Alexejem Kosyginem, s nímž podepsal smlouvu odmítající použití vojenské síly při řešení vzájemných sporů. V závěru toho roku navštívil Brandt Polsko. V dalších letech se i se svojí vládou angažoval ve vztahu k Československu a roku 1973 jím vedená Spolková republika uznala nulitu Mnichovské dohody z roku 1938. Již o dva roky dříve (prosinec 1971) mu byla za jeho snahy o uvolňování mezinárodního napětí udělena Nobelova cena za mír. V roce 1972 opětovně vyhrál volby, stal se znovu kancléřem, a následující rok (1973) dovedl Spolkovou republiku Německo mezi členy Organizace spojených národů (OSN). Dne 7. května 1974 však na kancléřský post rezignoval, když vyšlo najevo, že jeho blízký spolupracovník Günter Guillaume je agentem východoněmecké tajné služby Stasi. Po odchodu z pozice kancléře vedl do roku 1987 stranu SPD jako její předseda. Zároveň se coby sociální demokrat zaměřoval na podporu sociálních požadavků vznášených vládami rozvojových zemí. Za své postoje obdržel roku 1985 Cenu míru Alberta Einsteina. Brandt zemřel na začátku října 1992.

Varšavské ghetto

Ve Varšavě se na začátku druhé světové války nacházela největší židovská komunita v tehdejší Evropě, která čítala 350 tisíc lidí, představujících 30 procent obyvatel města. Po obsazení města německými okupanty vzniklo z rozhodnutí tamního nacistického guvernéra Ludwiga Fischera ze začátku října 1940 ve městě uzavřené židovské ghetto, které mělo podle oficiálních zdůvodnění zabránit šíření nakažlivých nemocí. Ač zabíralo asi pět procent rozlohy města, koncentrovali sem okupanti skoro 40 % jeho obyvatel. Od 22. července 1942 odváželi Němci v rámci konečného řešení židovské otázky během „Akce Reinhardt“ Židy vlaky z ghetta do vyhlazovacích táborů Treblinka a Majdanek. Obyvatelům ghetta ale tvrdili, že jsou Židé vlaky odváženi za prací na východ. O skutečném cíli odjíždějících transportů se obyvatelé ghetta dozvěděli až ve chvíli, kdy se vlaky navracely prázdné, a navíc domněnky o likvidaci Židů potvrdil i jeden z deportovaných, jemuž se podařilo uprchnout a vrátit se zpět do ghetta.

Židé ve Varšavském ghettu se proto rozhodli jednat. Když do něj v lednu 1943 vstoupily německé jednotky, aby zajistily vypravení dalšího transportního vlaku, nikdo ze Židů neměl o odjezd zájem a naopak okupanty, ač sami slabě vyzbrojeni, napadli. Věděli sice, že nemohou Němce porazit, nicméně věřili, že je lepší padnout v boji, než v plynových komorách. Nacisté území opustili, ale 18. dubna 1943 večer ghetto obklíčili a rozhodli se jej srovnat se zemí. Jeho obránci odolávali přesile téměř měsíc. Němci oficiálně završili potlačení povstání 16. května, kdy velitel operace Jürgen Stroop na základě rozkazu Heinricha Himmlera nechal výbuchem zničit místní Velkou synagogu. Dle odhadů zahynulo během povstání 15 tisíc Židů a dalších asi 56 tisíc okupanti zajali a převezli do vyhlazovacích táborů. Na německé straně přišlo o život asi sto až dvě stě osob. Povstání ve varšavském ghettu bylo největším a symbolicky nejdůležitějším židovským povstáním v průběhu druhé světové války, jež inspirovalo i další povstání, a to jak v ghettech, tak ve vyhlazovacích táborech.

Památník hrdinů

Ve varšavské čtvrti Muranów, ležící na západním břehu řeky Visly, vede od roku 1930 ulice Zamenhofa. V těchto místech probíhaly během povstání nejtěžší boje. Při západní straně ulice, v místě někdejšího křížení Zamenhofovy ulice s ulicí Nalevky, se nachází park, označovaný někdy za náměstí Hrdinů ghetta. Zde byl v místech, kde 18. ledna 1943 povstání začalo, po druhé světové válce zbudován památník, nazvaný Pomník hrdinů ghetta (Pomnik Bohatérow Getta). Autory památníku jsou polský umělec židovského původu Natan Rapaport a jeho spolupracovník, polský architekt Leon Suzin. Umělecké dílo připomíná boj nedostatečně vyzbrojených Židů s nacistickými okupanty. Má podobu rozsáhlého basreliéfu, před nímž jsou instalovány sedmiramenné svícny, tzv. menory. Do památníku jeho autoři osadili i kámen, který Němci původně plánovali využít při budování svého vlastního pomníku oslavujícího předpokládané vítězství Třetí říše.

Na náměstí Hrdinů ghetta stojí od roku 2013 objekt Muzea dějin polských Židů, jehož autorem je finský architekt Rainer Mahlamäki. Návštěvníky seznamuje s více než tisíciletou historií židovského obyvatelstva na území polského státu.

Pokleknutí

Když se Brandt stal roku 1969 německým kancléřem, angažoval se v navazování vztahů mezi Spolkovou republikou Německo a jejími bývalými nepřáteli z druhé světové války. V prosinci roku 1970 navštívil Polsko, kde v jeho hlavním městě Varšavě podepsal s polskými představiteli smlouvu o přátelství, která současně uznávala hranici mezi Německem a Polskem na toku řek Odry a Nisy. Ještě před ratifikací dokumentu, avšak možná až po ní, zavítal k pomníku hrdinů ghetta, u něhož polský národ požádal o omluvu za válečná příkoří. Poté, co urovnal na položeném věnci stuhy, v dojetí před památníkem poklekl. S hlavou skloněnou chvíli klečel a tiše rozjímal. Přítomní, stojící v tu chvíli v kancléřově blízkosti, nabyli dojmu, že státníka postihla zdravotní indispozice nebo že byl postřelen.

Učiněné gesto kancléř dopředu promyšlené neměl a vzešlo z momentálního rozpoložení. Aktem tak kancléř uctil miliony zavražděných. Prvně se tak německý představitel oficiálně omluvil za nacistické zločiny jeho země. Ve svých pamětech Brandt o pokleknutí (v českém překladu) uvedl: „V propasti německé historie a pod tíhou milionů zavražděných lidí jsem udělal to, co lidé dělají, když jazyk selže.“ Někteří historikové o tom však pochybují a domnívají se, že se jednalo o předem připravený čin. Těmto názorům ale oponuje tehdejší ministr zahraničí a pozdější spolkový prezident Walter Scheel, když v roce 2010 pro internetový portál Welt online vzpomínal, jak 7. prosince 1970 s Brandtem ve společném rozhovoru trávil cestu automobilem a domníval se, že se pak kancléř před pomníkem nechal ve svých myšlenkách unést situací. Ve zpětných rozborech Brandtova gesta se objevuje i úvaha, že kancléř byl v období kolem druhé světové války odbojářem, když se stavěl proti nacistické ideologii, a proto lze jeho pokleknutí před pomníkem odbojářů vnímat jako výraz úcty souputníkům z odboje.

Z aktu vznikl fotografický snímek, který se tehdy objevil ve zpravodajství po celém světě, a to i v Polsku a dalších zemích východního bloku. Stejnou odezvu měl i kancléřův výrok pronesený při návštěvě Polska, kdy uvedl, že „žádný národ nemůže uniknout své historii“. Dle německého týdeníku Focus se reakcí na Brandtův akt zalekli představitelé Polské televize do té míry, že sice odvysílali zmínku o kancléřově návštěvě Polska, avšak jeho pokleknutí před pomníkem divákům zamlčeli. Když pak fotografie v časopisech vyšla, měla spodní stranu oříznutou, takže čtenář nabyl dojmu, že Brandt před pomníkem stojí. Západoněmecký deník Der Spiegel otiskl snímek klečícího kancléře na titulní stránce svého vydání ze 14. prosince 1970. Československý deník Rudé právo se podpisu německo-polské smlouvy obsáhle věnoval ve vydáních ze 7. a rovněž 8. prosince. Zmiňoval jej přímo na titulních stranách a téma dále rozváděl i uvnitř těchto čísel. O vlastním pokleknutí před pomníkem se ale nezmínil. Uvedl pouze krátkou noticku o Brandtově položení věnce k pomníku postaveném na místě bývalého ghetta. Současně s tím dále zmínil kladení věnce a kancléřovo poklonění u varšavského hrobu neznámého vojína. Ve vydání z následujícího dne (9. prosince) pak ještě deník čtenáře seznámil s reakcemi světových osobností a periodik na podpis mezistátního dokumentu. Mimo střední Evropu byly reakce na Brandtovo gesto většinou pozitivní, přičemž oceňovaly postoj kancléře k druhoválečné události, a to přesto, že sám Brandt patřil k odpůrcům nacistické ideologie.

Reakce

Při odletu z Varšavy vyprávěl Brandtovi cestou na letiště jeho polský protějšek, premiér Józef Cyrankiewicz, o rozhovoru se svou manželkou, která se mu přiznala, jak na ni kancléřovo gesto u pomníku zapůsobilo do té míry, že když večer telefonicky hovořila se svojí přítelkyní, obě se při vzpomínce dojetím rozplakaly. Při čtyřicátém výročí Brandtova činu (2010) vzpomínal tehdejší polský prezident Bronisław Komorowski, že díky kancléřově pokleknutí Poláci poznali, že Němci nejsou jen revanšisté či revizionisté, jež se v nich do té míry snažila vyvolat polská media, která po vzoru sovětské propagandy prezentovala slovanské národy, tedy Rusy a Poláky, jako oběti druhé světové války, kteří jsou i nadále ohrožováni Spolkovou republikou Německo (NSR) a jejím podporovatelem Spojenými státy americkými. Podobně na událost v roce 2010 vzpomínal filozof Krzysztof Wojciechowský, jemuž tehdy v roce 1970 bylo dvanáct let, kdy na základě kancléřova gesta nabyl přesvědčení, že z německého národa nemuseli mít Poláci takový strach, jaký do té doby pociťovali.

Časopis Time vyhlásil Brandta za varšavské gesto Osobností roku 1970. Na kancléřův čin při své návštěvě Polska v prosinci 2010 u příležitosti čtyřicátého výročí události zavzpomínal i tehdejší německý prezident Christian Wulff a přiznal, jak hluboce na něj zapůsobil. Ne všichni Němci ale takto Brandtovo gesto v roce 1970 vnímali. Deník Der Spiegel tehdy uspořádal anketu, v níž 48 procent respondentů označilo kancléřův čin za přehnaný, dalších 41 % s gestem souhlasilo a zbylých 11 procent nemělo na věc názor. V několika městech vyrazily do ulic průvody Brandtových odpůrců, kteří na transparentech nesli například text „Pověste zrádce“ doplněný kresbou oběšenecké oprátky. Příznivci německé pravice kancléře osočili, že v Polsku poklekl před Varšavským paktem, vojenským uskupením zemí východního bloku. I na německé politické scéně měl čin odezvu. V německém parlamentu patřila většina hlasů opozičnímu bloku CDU/CSU a mohl by tedy blokovat ratifikaci smlouvy z Varšavy. Současně si ale představitelé bloku uvědomovali, že zamítnutí této dohody a odmítnutí Brandtovy Ostpolitik by znamenalo vystoupení proti mezinárodním spojencům i proti části západoněmecké veřejnosti. Proto tedy, aby se nezprotivili ani vlastním politickým hodnotám, iniciovali v Bundestagu hlasování o nedůvěře vládě. Vláda ale svou pozici uhájila a 27. dubna 1972 parlament smlouvu z Varšavy ratifikoval, když se opozice během hlasování zdržela. Na podzim téhož roku se kancléř sám, prvně v dějinách Německa, rozhodl požádat sněmovnu o vyslovení důvěry. V hlasování neuspěl a v Německu se konaly předčasné parlamentní volby, které Brandt vnímal jako referendum o jím prosazované Ostpolitik. Rostoucí kancléřova obliba a společenská prestiž, mezinárodní podpora jeho zahraniční politiky, příznivá hospodářská situace v zemi i Brandtovo ocenění Nobelovou cenou za mír (1971), zajistily sociální demokracii vítězství ve volbách do Spolkového sněmu, kde se ziskem 46,4 procent mandátů stala nejsilnější stranou Bundestagu.

Když během srpna 2015 v té době někdejší japonský ministerský předseda Jukio Hatojama navštívil Jižní Koreu a v jejím hlavním městě věznici Sodemun, podobně jako Brandt ve Varšavě i Hatojama před pamětním kamenem soulské věznice poklekl na omluvu za válečné zločiny, jichž se na korejském obyvatelstvu Japonci dopustili během bojů druhé světové války.

Připomínky

Pomník

U příležitosti třicátého výročí kancléřova činu byl zbudován pomník upomínající na státníkův akt, který v předvečer výročí, dne 6. prosince 2000, společně odhalili tehdejší německý kancléř Gerhard Schröder a polský premiér Jerzy Buzek. Slavnosti se vedle jiných zúčastnili i německý spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1999 Günter Grass a vdova po Brandtovi Brigitte Seebacherová-Brandtová.

Pomník se nachází na průsečíku varšavských ulic Karmelitské a Józefa Lewartowskiego. Tato plocha nese pojmenování „náměstí Willyho Brandta“. Stavba, jíž architektonicky zpracoval Piotr Drachal, obsahuje bronzovou plaketu zobrazující klečícího kancléře, kterou vytvořila Wiktoria Czechowská-Antoniewská.

Opera

Německý hudební skladatel Gerhard Rosenfeld složil operu „Kniefall in Warschau“ (v překladu Pokleknutí ve Varšavě), ke které napsal libreto Philipp Kochheim. Děj hudebního díla v devíti obrazech mapuje výrazné momenty života Willyho Brandta od jeho útěku do exilu až po závěr života. Ústřední scéna opery zachycuje kancléřovo pokleknutí před varšavským pomníkem v roce 1970. Hudební dílo mělo premiéru 22. listopadu 1997 v operním domě v Dortmundu.

Plastika Lui

Kontroverzní italský umělec Maurizio Cattelana vytvořil a v letech 2012 a 2013 u vstupu do varšavského ghetta instaloval plastiku nazvanou v italštině Lui (v českém překladu On) zpodobňující klečícího Adolfa Hitlera oděného do šedého obleku se sepjatýma rukama při modlení. Dílo, jež má na výšku přibližně jeden metr, je součástí autorova retrospektivního cyklu pojmenovaného Amen. Novinář Axel Hecht, jenž se ve svých článcích zaměřuje na umění, v Cattelanově výtvoru spatřuje odkaz na Brandtovo pokleknutí ve Varšavě. V podobném duchu se o svém díle vyjadřoval i jeho autor Cattelani.

Mince

U příležitosti padesátého výročí události (2020) oznámilo německé Spolkové ministerstvo financí, že 8. října toho roku vydalo pamětní minci v nominální hodnotě 2 eura zobrazující na lícové straně kancléře klečícího před Pomníkem hrdinů ghetta. Autorem scény je německý umělec Bodo Broschat. Platidlo plánuje Německá spolková banka nechat vyrazit v objemu 30 milionů kusů.

Odkazy

Poznámky

Reference

Související články

• Povstání ve varšavském ghettu

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu varšavské pokleknutí na Wikimedia Commons
• Foto „Kniefall von Warschau“ [online]. LeMO – Lebendiges Museum Online [cit. 2020-11-17]. Snímek klečícího kancléře. Dostupné online. (německy) 

Neue Ostpolitik (německy „nová východní politika“), nebo zkráceně Ostpolitik je termín označující normalizaci vztahů mezi Spolkovou republikou Německo (SRN, nebo také „západní Německo“) a východoevropskými státy, především Německou demokratickou republikou (NDR, nebo také „východní Německo“). Duchovním otcem Neue Ostpolitik byl zápodoněmecký novinář a sociálnědemokratický politik Egon Bahr, který ji nastínil ve svém projevu „Wandel durch Annäherung“ (změna sblížením), proneseném roku 1963 na Evangelické akademii v Tutzingu. Tuto politiku začal aktivně prosazovat Willy Brandt, čtvrtý spolkový kancléř v letech 1969–1974.

Ostpolitik se snažila opustit přístup prosazovaný Křesťanskodemokratickou unií (CDU), která byla západoněmeckou vládní stranou v letech 1949 až 1969. Křesťanští demokraté pod vedením Konrada Adenauera a jeho nástupců se pokoušeli bojovat s komunistickým režimem východního Německa, zatímco Brandtovi sociální demokraté měli za cíl dosažení určitého stupně spolupráce s východním Německem.

Termín Ostpolitik se následně začal užívat také pro soudobé snahy papeže Pavla VI. o navázání vztahů s východoevropskými státy. Podobný termín Nordpolitik někdy označuje podobnou sbližovací politiku mezi Severní a Jižní Koreou započatou v 80. letech 20. století.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ostpolitik na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ostpolitik na Wikimedia Commons